Jiří Linhart

Osobní blog novináře "na vejminku" a sběratele smírčích křížů

Strana 8 z 41

Za zelenými svědky staleté historie zaniklé obce Popov u Jáchymova

Loading

Jako návrat na „místo činu“ po dlouhých čtrnácti letech bych mohl prezentovat výlet, který jsme si s Britou udělali  v úterý 18. května. Cílem bylo pořídit aktuální fotky ke článku pro MF Dnes o osudu téhle lokality a o památných stromech, které zde rostou jako poslední žijící pamětníci její staleté historie. Měl to být už třetí můj opus na tohle téma, první jsem psal pro „Karlovarky“ v roce 2002, kdy v premiérovém ročníku ankety Strom roku zvítězil Popovský jasan, druhý v roce 2007 pro web karlovarských cyklistů, ten si ostatně můžete přečíst zde. Počasí tentokrát nevěstilo nic moc dobrého, a tak jsem to risknul, zajel autem přes všechny zákazy až na místo, vešel se akorát mezi dvě důkladné přeháňky, svůj úkol splnil a výsledek dnes mohu přeložit i svým věrným čtenářům na tohle blogu:

Od pramene Střely ke Kojšovickému mostu

Loading

Jihovýchodní část Karlovarského kraje, oblasti Toužimska a Žluticka odvodňuje řeka libozvučného jména Střela. Skoro přesně sto kilometrů dlouhý vodní tok je vyhledávaný vodáky i rybáři a zejména romantiky všeho druhu, kteří Střelu považují za jednu z nejkrásnějších, jestli ne vůbec nejkrásnější a nejromantičtější řeku na západě Čech. Kousek té romantiky jsme se vydali hledat i my, myslím tím sebe s Maruškou, vnučkou Terezkou a samozřejmě Brita, která nesmí chybět u žádného dobrodružství.

Pouť k nejzápadnějšímu bodu republiky

Loading

Není to zas tak dávno, my dříve narození si ještě velmi dobře pamatujeme časy, kdy pro většinu našinců  končil svět na západní hranici Československa. Dokonce ani k té hranici se nesmělo, přísně střežená „terra prohibita“ začínala už pár set metrů a někde i kilometrů před „čárou“, takže podívat se dejme tomu k nejzápadnějšímu bodu republiky, bylo dopřáno jen několika málo vyvoleným. Dneska se tam může vydat každý, a kdy si zamane, pokud tedy zrovna nepanuje nějaký ten „lockdown“. My jsme se tam se Štefanem a Britou vydali v týdnu před svátkem svatého Jiří.

Papírna v Doubravě – muzeum, kde se nezavírá

Loading

Kdybych měl vyjmenovat místa „na konci světa“, určitě by mezi nimi byla Doubrava. Vesnička o zhruba stovce obyvatel ležící asi šest kilometrů od už tak dost odlehlé Aše až na samé hranici s Německem, přesněji řečeno Vogtlandem. Býval to prý ještě za první republiky vyhlášený cíl turistů, na které se tu těšilo hned šest restaurací; my tu nenašli žádnou, a i kdyby tu nějaká nakrásně byla, byla by tak jako tak zavřená, neboť i tady v dubnu 2021 panoval tvrdý „lockdown“. Taky tu ze země vyvěrá pramen obdobného složení, jako mají léčivé vody v lázních Bad Elster, od něhož si Ašští slibují, že by mohl Doubravu povznést k věhlasu podobnému, jakému se těší Františkovy či Mariánské Lázně nebo dokonce Karlovy Vary. My jsme se ovšem do Doubravy nevydali popít zdravé vody, nýbrž navštívit pozůstatky zdejší historické papírny.

K návštěvě Habartova lákají
zkamenělé pařezy a Velký kámen

Loading

V druhé půli března, kdy bylo normálním smrtelníkům dovolený pohyb akorát v hranicích okresu, kde má trvalé bydliště, jsme se s Britou vydali do Habartova.  „Lockdown“ tou dobou už trval pár týdnů a unaveni jím byli všichni včetně policajtů. Ti už tou dobou na nějaké kontroly „mobility“ nejspíš rezignovali, takže jsme cestu absolvovali bez jejich asistence, možná i pro to, že jsme žádné hranice okresu nepřekročili. A ten výlet stál za to!

© Jiří Linhart 2011 - 2024  |  Materiály umístěné na tomto serveru mohou být publikovány pouze se souhlasem autora.

Mapa webu

Developed by Daniel Danielčák