Jiří Linhart

Osobní blog novináře "na vejminku" a sběratele smírčích křížů

Strana 32 z 41

Kamenné památky na saské straně Krušných hor

Loading

Že jsou na tom na německé straně Krušných hor s drobnými kamennými památkami daleko lépe, než my tady v Česku, musí být zřejmé i tomu, kdo tudy projíždí poprvé v životě. Přesvědčili jsme se o tom i na kraťoučké jarní dovolené, kdy jsme s Maruškou během tří dnů „nasbírali“ sedm smírčích křížů, tři nádherné barokní poštovní milníky, hraniční kámen z počátku 16. století a navrch ještě pár dalších těžko zařaditelných kamenů. To vše na celkem malém kousku země kousek za hranicemi, hřeben Krušných hor jsme měli před očima asi tak stejně daleko, jako od nás z Lokte, akorát z druhé strany. „Cestovní zpráva“ tentokrát není sepsána chronologicky, ale rozdělena do malých tématických bloků.

Kamenné rozcestníky na cestě do Jindřichovic

Loading

Myslím, že nebudu daleko od pravdy, když tady napíšu, že nejbližšími „příbuznými“ kamenných křížů jsou kamenné památky dopravního značení. Prastarými brzdovými kameny počínaje přes rozličné milníky, rozcestníky a hraniční kameny vymezující území někdejších panství či okresů až po nejmladší z nich, dnes už ovšem rovněž legendární kilometrovníky vzor 1933. Ty byly doslova na každém kilometru, když jsme jeli v roce 1960 s Vencou Blažkem (zdravím Tě do Kanady, kámo!) autostopem do Tater, minuli jsme jich při jedné cestě snad osm set… Dneska už jich je ovšem málo a v některých oblastech, bohužel právě na Karlovarsku, jsou dokonce vzácnější než smírčí kříže. Že je jich málo ale neznamená, že nejsou žádné – na dva staré kamenné rozcestníky narazíte i cestou z Lokte přes Chodov do Jindřichovic.

Jarní pouť z Plesné do Aše
aneb z Česka do Česka čtyřikrát přes Německo

Loading

V dobách, kdy jsme u nás s více či méně skrývaným odporem „budovali socialismus“, býval Vojtanov jedním z důležitých železničních hraničních přechodů. Jezdilo se tudy Karlexem do Lipska a Berlína a ve Vojtanově do vlaku vždycky narukovala rota komisně se tvářících „orgánů“, kteří cestující obtěžovali pitomými otázkami, kam že to jedou a proč, kolik mají s sebou peněz a odevzdali-li pánové před cestou vojenskou knížku, nahlíželi lidem do kufrů a porovnávali jejich obsah s údaji zaznamenanými v celních prohlášeních a občas dokonce někde odšroubovali nějaký plech a s baterkami v rukou nahlíželi do útrob vagonu. Po nějakém čase vystoupili, vlak se dal pohybu, po chvilce se za okny mihla cedule označujíí zastávku Plesná a Karlex opustil Československo. Nevím, kolik lidí tenkrát vědělo, že vlak poprvé přejel hranice hned pár metrů za železniční stanicí Vojtanov, aby se po nějakých čtyřech kilometrech do Československa vrátil, a že poté, co za Plesnou přejel hranice podruhé, se k nám z Německa vrátil ještě dvakrát a celkem tak hranici mezi tehdejší ČSSR a tehdejší NDR překonal sedmkrát. A protože koleje ani hranice se od té doby nepohnuly, překonává vlak cestou z Chebu do Plauen hranici mezi Českem a Německem sedmkrát dodnes.

Po stopách „černé smrti“
Za morovými sloupy na Karlovarsku

Loading

Jsou jubilea, která se neslaví, ani se nepřipomínají. Letos tak například pravděpodobně ve vší tichosti uplyne tři sta let od roku 1714, kdy na západě Čech odezněla poslední epidemie moru. Před objevem penicilinu téměř stoprocentně smrtelná infekce, jíž za oběť opakovaně padla až polovina evropské populace, neměla při svém posledním vpádu do české kotliny v letech 1713 až 1715 už zdaleka tak tragický průběh, jako ve středověku, přestože obětí bylo i tentokrát nepočítaně.
Lidé se za těch pár set let naučili s morem bojovat, a ať už to bylo zásluhou postupně zaváděných a zpřísňovaných hygienických předpisů a opatření v podobě infekčních a karanténních řádů, nebo prostě proto, že krysu, jednoho z nejdůležitějších přenašečů infekce, od počátku 18. století ze střední Evropy postupně vytlačovali potkani, pandemický mor se na našem území po roce 1714 už neobjevil. „Černá smrt“ odešla do historie a dnes ji připomínají jen sloupy a pilíře se sochami Panny Marie, Nejsvětější Trojice nebo některého z mnoha svatých patronů, které dodnes stojí v mnoha našich městech a obcích jako němé vyjádření ponížené prosby k Bohu o ochranu před strašnou chorobou.

Neveselý Veselov aneb předjaří na Žluticku

Loading

Je to divná zima letos. Ještě nebylo půl února, když nám na záhonku před barákem vyrašila kvítka, a vysoce aktivní jsou i bacily, takže už máme za sebou nejenom tradiční jarní virózy, ale také, zatím z celé rodiny jen já, jakousi záhadnou infekci v očích. A nakonec přišlo i na první jarní výlet. Ve středu 19. února jsem se vydal do Žlutic s cílem pořídit pár snímků tamního „morového“ sloupu a podívat se na kamenný kříž u kostela a křížový kámen v kostele sv. Petra a Pavla.

Strana 32 z 41

© Jiří Linhart 2011 - 2024  |  Materiály umístěné na tomto serveru mohou být publikovány pouze se souhlasem autora.

Mapa webu

Developed by Daniel Danielčák