Někomu se to možná líbilo, ty nekonečně dlouhé týdny veder a sucha, které nás sužovaly celé prázdniny, já ale spolu s Antonínem Důrou soudím, že „tento způsob léta zdá se mi být trochu nešťastným“. Kolik dní jsem proseděl doma v obavách, aby se mnou ty třiatřicítky, pětatřicítky a jednou i osmatřicítka nešlehly, raději nepočítám. Odvahu vydat se na celodenní výlet jsem našel až poté, co ten hnusný klimatický experiment skončil, a ve čtvrtek 13. září jsme s Maruškou a Britou vyrazili do Tachova. Domů jsme se vraceli v dobré náladě se čtyřmi novými úlovky.
Jsou okresy, kde je k nalezení všech kamenných křížů třeba obětovat řadu dní, týdnů, ba i měsíců, a jsou okresy, kde se to dá zvládnout za půl dne. Přesně to je případ okresu Praha-východ, kterým jsme projížděli v sobotu na svatého Martina. Z Nymburka jsme vyjížděli krátce po osmé ráno, chvilku po poledni jsme už byli na karlovarské výpadovce za Prahou, a ty čtyři hodiny mezi tím nám stačily na nalezení křížů v Ondřejově, Všestarech a Velkých Popovicích, procházku parkem kolem zámku v Kostelci nad Černými lesy, prohlídku areálu ondřejovské hvězdárny i na oběd ve velkopopovickém pivovaru.
Pondělí 26. června byl den, na který jsem se obzvlášť těšil, neboť jsem se měl na Prachově setkat s mým prvním „kamarádem ze skal“ vůbec. Ode dne, kdy jsme se tady s Honzou Jarešem poprvé potkali, už uplynulo víc jak půl století, přijel jsem tenkrát, o prázdninách roku 1962 do Prachovských skal jako úplný zelenáč, který měl za sebou zhruba roční přípravu v žulových skalách Krušných hor a Poohří, hlavně tedy ve „Svatoškách“, ale o „pískařině“, tedy lezení na pískovci, jsem měl představy jen mlhavé.
V sobotu, druhý den našeho pobytu v Českém ráji, jsme se po ránu vydali do Jičína prohlédnout si město a v místních supermarketech dokoupit něco potravin, které se nám nechtělo v tom horku vláčet z domova. V Jičíně bohužel právě probíhal jakýsi jarmark, jedno z nejhezčích českých náměstí s podloubím kolem dokola bylo plné prodejních stánků a všude taková spousta lidí, že mě to docela otrávilo, a tak jsme po doplnění zásob v místním Lidlu vyrazili na Hrubou Skálu.
K místům, která považuji za svůj „druhý domov“, patří vodní nádrž Tatrovice. Bývaly doby, kdy jsem tam trávil kdejakou volnou chvilku. Byla tam vždy absolutně čistá voda, že kapku studenější, mi nikdy nevadilo, a byla tam sice neoficiální, ale prudérním komunistickým režimem tiše tolerovaná pláž, kde se mohl člověk beztrestně koupat bez plavek. Přehrada obklopená věncem pěkných lesů díky moudrému rozhodnutí úřadů, které nikdy nepovolily její břehy obestavět chatami, vypadala (při pohledu od hráze) skoro jako přírodní horské jezero kdesi v kanadské divočině. Jezdívali jsme sem na kolech celé léto každý trochu pěkný den, často jsme tu u vody jen tak „pod širákem“ přespávali. Pro mne to skončilo už v půli devadesátých let, kdy se u mne začala projevovat alergie na sluníčko a i krátký pobyt u vody byl těžce vykoupený svědivou vyrážkou po celém těle. Od té doby jsem v Tatrovicích víc jak dvacet roků nebyl a asi bych se tam už nikdy nevypravil, nebýt televizní reportáže o tom, že se přehrada vypouští. Totálně až do dna tak, že se dá v kterémkoli úseku přejít suchou nohou jednoho břehu na druhý. To jsem si nemohl nechat ujít…
