Rubrika: Smírčí kříže Strana 17 z 23
Podobně jako v minulých letech, vydali jsme se i letos nasát trochu té adventní atmosféry k našim německým sousedům, hlavním cílem byla metropole saského Krušnohoří Annaberg. Lákadel bylo více, v první řadě návštěva chrámu sv. Anny, kde po celou dobu adventu probíhaly varhanní koncerty spojené s komentovanou prohlídkou kostela, a protože byla čtvrtá neděle adventu, těšili jsme se i na tradiční hornickou adventní slavnost s průvodem tisícovky krojovaných havířů. Abychom se cestou nenudili, naplánoval jsem to jako okružní jízdu s hledáním kamenných památek, které nám při předcházejících cestách do téhle oblasti jaksi unikly.
Jestliže jsme si první tři dny naší expedice neměli stran počasí celkem na co stěžovat, v neděli nám nebesa dopřála od rána tolik deště, že jsme plány na výpravu na Helfenburk hodili za hlavu a vydali se autem do Roudnice nad Labem, kde jsme si užili pěkné dopoledne v Galerii moderního umění, a za půvaby a tajnostmi východního Českého středohoří jsme se vydali, až když se počasí „umoudřilo“. Itinerář v konečné podobě, jakou mu dal Rudolf, nastínil následující program lakonicky: „Autem po smírčích křížích v okolí Kravař a jinde podle pokynů Jirky Linharta,“ čímž mi dal poměrně volnou ruku a zbytku výpravy sebral možnost jakékoli kontroly nad mým činěním. Že mě mí kolegové nezbili, dokazuje, že jsem se s tvorbou programu popasoval nejspíš dobře.
Povzbuzeni úspěchem naší cyklovýpravy na Manětínsko (čti předchozí referát!) jsme se dva dny poté vydali do romantické krajiny severního Plzeňska podruhé s cílem dohledat pár kamenných křížů, na které v roce 2009 z nejrůznějších důvodů nedošlo. Tak nabuzení, abychom expedici po trase dlouhé pár desítek kilometrů, realizovali na kolech, jsme ale zase nebyli, bicykly zůstaly v garáži a my jsme vesele využívali výhod motorizované jednotky. Těch křížů jsem celkem střízlivě naplánoval šest a všechny jsme také s úspěchem našli.
Na dobré zážitky se vzpomíná rádo, a tak i my s Maruškou rádi vzpomínáme na dovolenou, kterou jsme v roce 2009 strávili v okolí „barokní perly západních Čech“ Manětína. Manětínsko si od té doby pamatujeme jako učiněný cykloturistický ráj, kde jsme se mohli po snadném zdolání mírného stoupání z Manětína přes Lipí k Libenovu donekonečna brouzdat mírně zvlněnou krajinou po cestách vroubených desítkami barokních soch a objevovat vesničky, ve kterých jako by se čas zastavil někdy v polovině minulého století. Objevili jsme tu tehdy i šestnáct kamenných křížů a křížových kamenů, a protože jsme v tomhle ohledu nabídku kraje zdaleka nevyčerpali, slíbili jsme si, že se sem ještě někdy podíváme. Na to „někdy“ došlo skoro na den přesně po pěti letech v září 2014.