„Tento způsob léta zdá se nám býti poněkud nešťastným,“ řekli jsme si po třech týdnech marného čekání na den, kdy konečně sloupek rtuti v přístroji Celsiově klesne pod třicítku. Vedro, že by psa nevyhnal, letos nebere konce, a tak jsme se za trochou chladivého povětří vypravili na hory, konkrétně na Plešivec. Že bychom si tam, v nadmořské výšce 1028 metrů, museli dělat starosti s oblečením, to tedy ani náhodou. Palubní teploměr našeho Swifta na místě ukazoval něco mezi 26 a 27 stupni, bylo tedy pořád ještě velice teplo, ale proti pařáku tam dole v Lokti, kde tou dobou bylo ve stínu ke čtyřiceti, jsme si přece jenom polepšili. A nádavkem jsme se dočkali pěkné odměny – na zpáteční cestě nás pod Blatenským vrchem čekalo překvapení v podobě pěkně zachovaného kamenného rozcestníku, o kterém jsem až dosud neměl ani tušení.

Číst více

Po dlouhé, jistě víc jak měsíční přestávce jsem posledního června letos už podruhé zahájil můj cyklistický rok. Poprvé jsem sice na kolo sedal už v březnu, ale koncem dubna jsem musel velocipéd uskladnit v garáži, neboť mě „chytlo koleno“. Ozvalo se poprvé po nějakých dvaceti letech od úspěšné artroskopie na ortopedii v Ostrově, a stálo to za to. Byly dny, kdy jsem měl problém zvednout se ze židle a na procházky s Britou jsem chodil oholený (tedy o holi). Trvalo to víc jak měsíc, aby to nakonec přestalo samo od sebe týden před plánovaným vyšetřením na ortopedii (objednací doba cca 6 týdnů!). První vyjížďku jsem naplánoval tak, abych nikdy nebyl moc daleko od Lokte, kdyby se bolest vrátila – dali jsme si necelých 30 kilometrů z Lokte přes Svatošské skály a Tašovice do Hor a přes Vildenavu zpátky do Lokte.

Číst více

Koncem září odvysílala Česká televize ve svém zpravodajství reportáž o archeologickém výzkumu v prostoru, kde kdysi stávalo královské horní město Lauterbach. To „kdysi“ přitom nebylo někdy před staletími, ale v době poměrně nedávné, kdy už jsem byl na světě. V centrální oblasti Slavkovského lesa, v nadmořské výšce přes 800 metrů stálo celé město neporušené ještě pár let potom, co z něho byli po druhé světové válce vyhnáni německy hovořící obyvatelé. Zbořeno bylo až někdy v roce 1949 nebo o rok později, a zbořeno bylo takříkajíc „jedním vrzem“, vojenskou akcí, jež byla zaznamenána na film, takže ji můžeme dodnes „obdivovat“. Vidíme, jak naše statečná armáda bere město šturmem a ničí je palbou infanterie, pásy tanků i ohněm šířeným plamenomety.

Číst více