Tříkrálová výprava z Branišova k ruinám Davidovy hvězdárky

Za první reportáží právě započatého roku 2023 jsem se vydal hned „na Tři krále“ do jižního kouta karlovarského okresu, kde se zhruba 10 km jižně od Toužimi v mělkém údolí Úterského potoka rozkládá osada Branišov. Vesnička písemně prvně zmiňovaná už v roce 1322, nejspíš nikdy nebyla bůhvíjak velkým sídlem, na zdejším pomníku padlých z 1. světové války je jen jediné jméno. Dnes je Branišov místní částí města Toužimi s pouhými 22 adresami a v roce 2011 tu napočítali jen osm trvale žijících obyvatel. Osada sama o sobě není nijak zajímavá, jedinou zdejší pamětihodností je na návsi rostoucí stoletý dub s obvodem kmene skoro čtyři metry a rozložitou korunou o šířce 26 metrů, považovaný za jeden z nejhezčích stromů Karlovarska. Zajímavé cíle pro milovníky historie a památek se nacházejí daleko od zastavěné části obce.

Ruiny kostela sv. Blažeje

Tři a půl století stará lípa pravděpodobně pamatuje stavbu kostela, ze kterého se do dneška dochovaly jen obvodové zdi

Asi kilometr severovýchodně od Branišova se na mírném návrší nad rybníkem, založeným tepelským klášterem už v roce 1476, vypínají ruiny barokního poutního kostela, který tady nechal v letech 1732 až 1733 vystavět tepelský opat Raimund III. Novostavba na místě původního středověkého kostela, zmiňovaného už v roce 1320, byla zasvěcená svatému Blažejovi, jednomu ze Čtrnácti svatých pomocníků, patronu lékařů (a taky hřebenářů, hudebníků žesťových nástrojů, zedníků a stavitelů, tkalců, ševců, pekařů a divoké zvěře) a přímluvci při onemocněních krku, uší a zubů. Kostel pak patřil, zejména v 18. a 19. století, k nejvýznamnějším poutním místům Toužimska, směřovalo prý k němu až šest poutí ročně.

Osudná chvíle přišla na svátek Božího Těla ve čtvrtek 20. června 1957 kolem druhé odpolední, kdy do kostela uhodil blesk a způsobil požár. Nebyla by to zas tak strašná tragédie, shořela tenkrát jen střecha, kdežto klenba odolala a zachránila se prý i většina mobiliáře kostela, jenomže komunistickým mocipánům se do opravy církevních staveb pranic nechtělo, kostel ponechali svému osudu a netrvalo příliš dlouho, a zřítila se i klenba. Záchrana toho, co zbylo, započala až v roce 2007, kdy byla ruina převedena do majetku tehdy právě založeného toužimského spolku „Cesta z města“.

V roce 2008 byly v kostele provedeny první záchranné práce a vyznačená naučná stezka k němu, rok nato byla zpevněná koruna zdiva, v následujících letech byl celý objekt odvodněný a osazený mřížemi a od roku 2010 se tady každoročně konají „Noc kostelů“, „Letní blažejské krasohledání“ a podzimní „Světlo pro Blažeje“. V roce 2012 byla vedle kostela na prostranství, jemuž vévodí krásná, 350 let stará lípa, instalována Křížová cesta z dílny plzeňského sochaře Vojtěcha Soukupa. Její zastavení tvoří dvanáct hrubě opracovaných ohromných trachytových bloků, z nichž tři jsou spadlé, neboť i Kristus pod křížem třikrát upadl.

Ruiny Davidovy astronomické observatoře

Snadno přehlédnutelná vyvýšenina je vše, co zbylo z Davidovy hvězdárny

se nacházejí nějaké dva kilometry severně od zastavěné části vesnice na vrcholku Branišovského vrchu. Tady, v nadmořské výšce 813 metrů, prováděl svá pozorování oblohy Alois Martin David, jeden z nejvýznamnějších vědců z přelomu 18. a 19. století, který světlo světa spatřil ve zdejším kraji. Narodil se 8. prosince 1757 na panství premonstrátského kláštera v Teplé ve vsi, která se tehdy jmenovala Zeberheisch a dnes ji na mapě najdeme pod českým jménem Dřevohryzy, ovšem pouze jako „bývalé“. Obec, zmiňovaná už v roce 1233, kdy královna Konstancie, matka krále Václava, prodala statek Dřevohryzy Tepelskému klášteru, a kde koncem 19. století napočítali „27 domů se 145 obyvateli, dva koně, 196 krav, sedm sviní a 11 včelstev“, se po druhé světové válce postupně vylidňovala, až úplně zanikla.

Oslnivá vědecká kariéra Martina Davida je spjatá s pražskou Karlo-Ferdinandovou univerzitou, kde od roku 1776 studoval filosofii, fyziku, matematiku a teologii. Už v roce 1777 se stal magistrem filosofie, v roce 1787 byl vysvěcen na kněze, v roce 1789 byl jmenovaný profesorem metafyziky a astronomie, v roce 1790 obhájil doktorát filosofie, v roce 1805 se stal děkanem filosofické fakulty a v roce 1815 ho císař František I. jmenoval rektorem. Od roku 1789 přitom působil v pražské hvězdárně v Klementinu, od roku 1799 jako její ředitel a od roku 1795 byl členem Královské české společnosti nauk. Své vědecké poznatky publikoval v řadě odborných příspěvků a ve třiatřiceti odborných knihách, zaměřených především na astronomii a topografii.

Už za svého života se Martin David dočkal řady vyznamenání, z nichž nejvýznamnější byl asi Velký zlatý řád, kterým ho v roce 1815 vyznamenal císař František I. Jeho odkaz světové vědě nezapadl ani půl druhého století po smrti, když v roce 1989 objevená planetka (Asteroid 6385) byla pojmenována „Martindavid = 1989 EC2“. Jako řeholník řádu premonstrátů byl i vážným kandidátem na funkci opata tepelského kláštera, do kterého se pak v roce 1833 ze zdravotních důvodů uchýlil a kde také 22. února 1836 zemřel a byl uložený k věčnému spánku na klášterním hřbitově.

Z observatoře, kterou si Martin David nechal postavit někdy kolem roku 1800 na skalnatém vrcholku Branišovského vrchu, toho do současnosti moc nezůstalo. Z celé stavby, jejíž skutečnou podobu neznáme, se dochoval jen nízký a nevýrazný suťový kužel, který by člověk snadno považoval za dílo přírody. Naštěstí je tady na stromě upevněná informační cedule.

Pouť k Davidově observatoři z Branišova rozhodně není žádná „procházka růžovým sadem“. Kdysi snad udržovaná a turistickými značkami opatřená cesta, která na dvou kilometrech překonává dvousetmetrový výškový rozdíl, se na několika mnoho desítek metrů dlouhých úsecích ztrácí pod popadanými stromy, chce to dobré boty, smysl pro orientaci v terénu a určitě i „fyzičku“. Pro sedmasedmdesátiletého kardiaka to bylo na hranici možností, ale pořád mi ještě zbývalo dost sil, abych na zpáteční cestě odbočil ke třetí branišovské zajímavosti.

Průsečík 50. rovnoběžky a 13. poledníku

je vyznačený asi 350 metrů od vrcholku Branišovského vrchu na východním úbočí téhle pozoruhodné hory. Podobných míst je u nás jen deset – 50. rovnoběžka protíná poledníky 13. až 18., 49. rovnoběžka 14., 16. a 17. a 51. rovnoběžka pouze jediný 15. poledník. Určitě nejznámější z nich je průsečík 50. rovnoběžky severní délky a 15. poledníku východní délky (abych byl přesný), který je zaměřený ve středních Čechách východně od Kouřimi necelých 700 metrů východně od zbytků staroslovanského hradiště Stará Kouřim, který je považovaný za astronomický střed Evropy. Průsečík pod Branišovským vrchem je ze všech deseti nejzápadnější, a přestože cesta k němu je v příkrém svahu a neuvěřitelné změti osekaných větví, které jsou pozůstatkem (snad kalamitní) těžby dřeva, dost svízelná a do jisté míry i nebezpečná, stojí za to se k němu vypravit. Je u něj i „vrcholová“ knížka, kam jsem se ale bohužel nemohl zapsat, protože někdo z mých předchůdců i odnesl tužku. Tak jsem si aspoň udělal „selfíčko“ a pospíchal odtud, protože nějakých sto metrů pode mnou se začínali šikovat myslivci k hodu na kance…