Objevování Tachovska pokračuje

Po víc jak půl roce, kdy jsem se věnoval takovým kratochvílím, jako byly silvestrovský pobyt na „JIPce“ karlovarské chirurgie nebo dvě krátké hospitalizace na koronárce tamtéž, jsem se na prahu léta sám uznal za zdravého natolik, abych se mohl opět věnovat tomu, co mě opravdu zajímá. A tak jsem se v pondělí 20. června vypravil vlakem do Stříbra, kde mě čekal „starý“ (ovšemže o čtvrt století mladší než já) kámoš Vendis. Společně jsme pak vyrazili za kamennými poklady Tachovska, a do odpoledne do mé databáze přibyly tři velmi ceněné „úlovky“.

Pomníček nešťastné Margarety Hohmannové, manželky hostinského z Vrbice

K velice obtížně hledatelným křížům určitě patří ten, který se nachází na katastru obce Vrbice u Stříbra. Na první pohled nepříliš stará, jen 70 cm vysoká a nahoře zašpičatělá žulová deska s pozitivním reliéfem latinského kříže stojí v polesí „V Klukách“ asi kilometr jihozápadně od obce a zhruba 200 metrů vpravo od cyklostezky 2203 z Vrbice do Benešovic. Má se za to, že byl postavený na památku Margarety Hohmannové, manželky hostinského z Vrbice č. 13, která na tomto místě zemřela na náhlou mrtvici 26. května 1920. Důkazem ro to nápis „MH 26/5 1920 Vrbitz N 13″ vyrytý ve spodní (a tedy neviditelné) straně kamene.

O něco snazší bylo najít křížek evidovaný na katastru obce Láz. Ten se nachází víc jak kilometr jižně od obce na jihozápadním okraji zalesněného vrchu Mastníku a nejsnadnější přístup k němu je ze silnice z Kladrub do Brodu u Stříbra. Stářím pomalu k nepoznání ohlodané torzo žulového kříže s pouhými náznaky ramen a hlavy stojí na kraji lesa opřené o strom a skoro jistě to není jeho původní stanoviště. Dreyhausen ve shodě se staršími německými prameny uvádí, že kříž stojí stranou silnice v poli (An der Bezirkstraße Kladrau-Beneschau, links seitwärts im Felde), a zaznamenal i legendu o formanovi, kterého zalehli jeho vlastní koně (Ein Fuhrman soll hier samt seinen Pferden versunken sein). Najít ho je poměrně snadné, vrch Mastník je ze silnice vidět už z dálky a křížek je zhruba v místech, kde se les přibližuje k silnici nejblíže.

Výrov 20. června 2022: Podařilo se!!

Nejobtížnější hledání nás čekalo u kříže evidovaného na katastru Výrova. Problém byl už dostat se tam, neboť Výrov je chatová osada, kam je ze všech stran pro všechny mimo „dopravní obsluhy“ absolutní zákaz vjezdu, a navíc na trase od Brodu u Stříbra, kterou jsme si zvolili, byl tenhle obecný zákaz ještě zpestřený zákazem absolutním, neboť se na cestě pracovalo. Riskli jsme to a vyšlo to…

Výrovský kříž stojí v neudržovaném lese asi kilometr vzdušnou čarou jihozápadně od osady. Vydali jsme se k němu nejprve po cyklotrase 2207 (Benešovice – Výrov – Borovany), po zhruba kilometru, když cesta dospěla k lesu, jsme se dali po kraji lesa doleva a po dalších asi šesti stech metrech nám navigace hlásila, že bychom měli být na místě. Po delším hledání jsme v terénu objevili pozůstatky už před drahnými lety zaniklé cesty a po dalším hledání jsme u téhle „cesty“ našli i kříž. Podobně jako v Lázu šlo o silně zvětralé torzo s pouhým náznakem ramen, v tomto případě zasazené do nějakého kamenného nebo betonového podstavce.

Dreyhausen ve Výrově uvádí kříže tři a zaznamenal i legendu o třech bohatých obchodnících s dobytkem se spoustou peněz, na tomto místě přepadených, okradených a zamordovaných kvůli penězům (Hier sollen vor vielen Jahren drei reiche Viehhändler, welche sehr viel Geld bei sich hatten, überfallen und erschlagen worden sein). Jiná legenda zas mluví o třech muzikantech, kteří se tady v lese na cestě z Prostiboře do Výrova servali o peníze; nejsilnější z nich nejprve druhé dva zabil a pak sám, o kus dál, padl mrtvý k zemi (Es gingen einmal drei Spielmänner von Prostibor nach Wierau. In dem Walde wurden sie um das Geld strittig. Del Stärkere erschlug nun die zwei schwächeren Musiker, er selbst ging ein Stück weiter und fiel tot zu Boden. Als Gedenkzeichen wurden drei Kreuzsteine zur Aufstellung gebracht und zwar zwei nebeneinander und der dritte ein Stück weiter weg).

Ve Výrově naše expedice v podstatě skončila, času nám zbývalo už jen tolik, kolik stačilo na dobrý oběd v restauraci Koruna v Kladrubech a přesun na nádraží ve Stříbře, kde se naše cesty rozdělily. Václav odejel do Plzně a já nastoupil do rychlíku nejvyšší kvality (Inter City) na cestu domů. K mému překvapení se tenhle „Západní expres“ před Mariánskými Lázněmi na dobrých 15 minut zastavil, protože musel počkat na zpožděný regionální osobák. Nikdo se nedivil, na jednokolejné trati jsou asi i takové věci „normální“.