Jaro 2022 v „Sokolovském krasu“

Pojem „Sokolovský kras“ je samozřejmě kolosální pitomost. Vápence, dolomity či sádrovce a další jim příbuzné ve vodě rozpustné horniny, které jsou základními „stavebními kameny“ krasových oblastí, se totiž v Sokolovské pánvi nevyskytují ani náhodou. Přesto však i tady se dají najít přírodní výtvory typické pro krasové oblasti, jako jsou závrty, skalní dutiny a dokonce i slušně prostorné jeskyně.Než se k nim vypravíme, je dobré říct si něco o tom, jak tyhle jevy právě tady vznikaly. Podobně jako v krasových oblastech, jsou tato přírodní díla i na Sokolovsku výsledkem činnosti vody, rozdíl je ovšem v hornině, se kterou voda „pracovala“. V klasických krasových oblastech je takovou horninou vápenec, který je ve vodě rozpustný (samozřejmě ne tak rychle, jako cukr v čaji!), a všechny ty krasové jevy, od drobných povrchových škrapů až po rozsáhlé jeskynní komplexy s hlubokými propastmi, tak vznikají převážně cestou chemickou (geologové mi snad odpustí jisté zjednodušení).

Na Sokolovsku měla voda k dispozici místo vápenců jen ve vodě nerozpustné pískovce a slepence, takže jí nezbývalo, než na tyhle skalní masivy působit pouze mechanicky, pěkně podle starého českého rčení, že „častá krůpěj kámen proráží“. Výsledkem její činnosti jsou kromě jiných přírodních útvarů i jeskyně, které jsou pro jejich podobnost s krasovými označovány jako „pseudokrasové“. Není snad třeba říkat, že takový proces trval miliony roků, ostatně ani jeskyně v krasových oblastech nevznikaly z dne na den, ale nakonec se to i tady podařilo. A tak se dnes můžeme ze Sokolova vydat na „speleologickou“ výpravu hned na dvě místa.

Jeskyně u Svatavy

Jeskyně u Svatavy v březnu 2022 – místo, kde bývalo ohniště, je pod tím největším a nejšpičatějším balvanem

Necelé čtyři kilometry severozápadně od Sokolova se nad hluboce zaříznutým údolím říčky Svatavy do nadmořské výšky 508 metrů vypíná zalesněný Svatavský vrch. Modře značená turistická cesta ze Svatavy ke hradu Hartenberku (a dál přes Krajkovou do Oloví) vrchol tohohle kopce míjí uctivým obloukem, takže poutník, který se spolehne na značení, mine i zdejší největší přírodní zajímavost. K jeskyni, která se nachází necelých 300 metrů pod vrcholem, se přitom dá dojít docela snadno: nějakých 200 metrů od rozcestí „Podlesí“ odbočuje z modře značené cesty doprava slušně vyšlapaná pěšina vyznačená navíc na stromech namalovanými zelenými šipkami.

Oblast Svatavského vrchu včetně unikátního naleziště třetihorních zkamenělin v nedaleké pískovně Erika leží na severním okraji tzv. Starosedelského souvrství. Vrstvy třetihorních usazenin, zejména písků, štěrků, pískovců, slepenců a křemenců, které se usazovaly v řekách a na dně pravěkých jezer před nějakými 35 až 45 miliony let, byly zde o dalších pár milionů let později v období čtvrtohor vyzdviženy na povrch a složité procesy zvětrávání a vodní eroze se postaraly o vznik pestré škály pseudokrasových útvarů.

Nejznámější a i laickou veřejností nejvyhledávanější je právě jeskyně na Svatavském vrchu, která ještě v loňském roce sloužila trampům a romantikům všeho druhu jako místo odpočinku a rozjímání u táborových ohňů. Ty časy ty tam, neboť ve druhé polovině minulého roku se část stropu jeskyně propadla a místo, kde bývalo ohniště, je dnes zavaleno změtí obrovských balvanů.

Jeskyně Cikánka

Jeskyně Cikánka – člověk se v ní nemusí hrbit, ale Britě se dovnitř nechtělo…

V mnohem lepší kondici se nachází jeskyně, která se nachází východně od Sokolova v kaňonovitém údolí Ohře poblíž Starého Sedla. Prostorná, až 40 metrů dlouhá kaverna, ve které se ani průměrně vysoký člověk nemusí hrbit, je od nepaměti nazývaná Cikánka, snad proto, že v minulosti sloužívala jako útočiště kočujících cikánů.

Nejenom Cikánka sama, ale celý zhruba půl druhého kilometru dlouhý kaňon od dálničního mostu až ke Starému Sedlu byl už v roce 1976 je vyhlášený Přírodní památkou Údolí Ohře, kde se zejména na pravém břehu řeky ve skalních stěnách nacházejí zkamenělé zbytky třetihorních rostlin, části kmenů a větví s listy. Kdysi byla tahle část údolí dobře přístupná, vedla tudy dokonce pohodlně schůdná a slušně udržovaná cesta z Těšovic do Starého Sedla, ještě dnes se tady na některých místech dají na stromech objevit vybledlé turistické značky. Cesta ale byla už před mnoha lety přeložená na druhou stranu řeky a pravý břeh Ohře se od té doby změnil v divočinu plnou popadaných stromů, ve které jsou orientace i pohyb obtížné a do jisté míry i nebezpečné.

K Cikánce se tak dnes člověk nejsnáze dostane, vydá-li se od fotbalového hřiště ve Starém Sedle nejkratším směrem přes pole k lesu, kde hned na okraji narazí na malý zarůstající rybníček a kousek od něho už je vidět nálevkovitě se zužující závrt se zadním oknem jeskyně; k portálu Cikánky je pak nutné sejít jen o pár metrů níže.