Jak jsme se chystali na jadernou válku

Jediným místem, odkud je vidět celé město Karlovy Vary, lázeňskou část se všemi kolonádami, barokním chrámem sv. Maří Magdaleny a Vřídlem, současné centrum města s monstrózní budovou Thermalu, všechna karlovarská předměstí a navíc i hodný kus okolní krajiny zarámované hřebeny Krušných hor, je vrcholek Bukové hory, známé dnes spíše pod názvem Tříkřížový vrch. Jméno dostal podle (kdysi zdaleka viditelných) tří velkých dřevěných křížů, vztyčených na vrcholku v polovině 17. století, a vyhlídkový altán, postavený zde v roce 2000 (a po totálním zničení vandaly v roce 2003 obnovený v roce 2006), patří dnes k nejnavštěvovanějším vyhlídkám v okolí lázeňského města.

Počty lidí, kteří se sem, do nadmořské výšky 554 metry každoročně vyškrábou, aby se pokochali téměř panoramatickým výhledem na město, se těžko odhadují, musí jich ale být desetitisíce. Poměrně frekventované je tohle místo i v současném, vycházkám nepříliš přejícím období, vždyť právě nyní, kdy okolní stromy jsou bez listí, je výhled odtud nejhezčí. Jen málokdo si přitom kochání uvědomí, že altán, ze kterého se rozhlíží, je postavený na střeše betonového bunkru.

Tři kříže – vyhlídkový altán na střeše betonového bunkru

Stavba, která na první pohled připomíná populární „řopíky“, budované v letech před druhou světovou válkou v českém pohraničí pro účely obrany před očekávaným útokem nacistických vojsk, ve skutečnosti ale byla určená k úplně jiným účelům. Vidět je to už při pohledu na „okna“, která sice připomínají střílny, ale střílet by se z nich dalo leda tak lehkými pěchotními zbraněmi a ještě k tomu naslepo. Ty úzké horizontální štěrbinky jsou dobré leda tak k pozorování okolí, a právě k tomuhle účelu byl tento bunkr a stovky jemu podobných budovány. Jako pozorovatelny civilní obrany.

„Zlatým věkem“ jejich výstavby byla 50. léta minulého století, kdy se Československo společně se všemi státy Varšavské smlouvy intenzivně připravovaly na třetí světovou válku. Ta měla, podle u nás tehdy platné vojenské doktríny, probíhat tak, že po rychlém odražení zákeřného útoku zlotřilých imperialistů postoupí naše armády smělým útokem k Rýnu, zatímco zbabělý nepřítel bude naši mírumilovnou vlast intenzivně bombardovat, nejraději jadernými pumami. Jakmile k tomu dojde, zaujmou vycvičení a odhodlaní civilisté svoje postavení v pozorovatelnách a ujmou se svých úkolů v široké škále od „meteorologických měření až po vyhodnocování jaderného výbuchu“.

Typický „Einmannbunker“ u železničního přejezdu v Dalovicích

Budování pozorovatelen probíhalo v prvních desetiletích, kdy ještě neexistovaly žádné vzorové projekty, dost živelně a dost často byly využívány starší objekty z dob druhé světové války. Nejjednodušší formou byl prostý, do země zapuštěný betonový válec o průměru sotva dva metry s pozorovacími okénky do všech čtyř světových stran. Projekt vycházel ze staršího německého prefabrikovaného bunkru určeného pro strážní a pozorovací službu, jehož český slangový název „ajnman“ vycházel z německého, do češtiny jedním slovem nepřeložitelného „Einmannbunker“. V Karlových Varech najdeme podobné stavby hned dvě, první ve stráni mezi železniční tratí a dálnicí do Chebu asi 500 metrů severovýchodně od zastávky Dvory a druhou, podstatně lépe přístupnou, u železniční trati na Chomutov poblíž zastávky Dalovice.

Podstatně prostornější pozorovatelna na Tříkřížovém vrchu poskytovala posádce nejenom více komfortu, ale i více bezpečí díky mimořádně, až 60 cm silným stěnám. I ta má v Karlových Varech sobě podobnou, zájemci o tuhle architekturu ji najdou v Bohaticích ve stráni nad tunelem železniční spojky z Dolního na Horní nádraží.

Přestože svému účelu pozorovatelny Civilní obrany nikdy nesloužily, stavěly se vesele dál až do pádu komunistického režimu. Jedna z posledních, vybavená už takovými vymoženostmi, jako jsou odpočinková místnost, protiplynová předsíň s několika uzávěry vchodu a filtroventilace, byla vybudovaná nad železniční tratí v Královském Poříčí v roce 1989. Dnes jsou všechny tyto objekty opuštěné, neudržované a téměř dokonale zapomenuté, určitě ale nezaškodí připomenout si je jako památky na doby, které jsou snad už definitivně za námi.

Psáno pro MF Dnes (vyšlo v sobotu 12. února 2022)