Menhiry a milníky v okrese Lounském

Kamenného pastýře u Klobuk na Lounsku, největší a nejznámější z českých menhirů, jsem toužil osobně poznat už dávno, ale celá léta jsem se s ním míjel. Pořád mi bylo líto jet víc jak sto kilometrů jen kvůli jednomu menhiru. Jenže pak jsem loni v prosinci dostal od kolegy Jaroslava Frouze fotku historického kamenného milníku v Hřívčicích u Peruce, a když mi pak v květnu poslal fotky dalších milníků přímo v Peruci, byly ty cíle rázem čtyři a další přibývaly. Nakonec měla cesta, na kterou jsme se vydali se Štefanem Žáčikem začátkem listopadu, rovný tucet zastavení:

Panenský Týnec

Pěkný válcový milník na příjezdu do Panenského Týnce od Loun

V městečku ležícím asi 12 km jihovýchodně od Loun při silnici I/7 z Chomutova do Prahy, která se v současnosti v úseku z Postoloprt do Slaného „za pochodu“ přestavuje na dálnici a cestovat po ní je utrpení, jsme stavěli na dvou místech. Poprvé nás hned na vjezdu do obce potěšil pěkný, asi dva metry vysoký válcový milník, připomínající tak trochu klasické „císařáky“.

Druhou zastávku jsme pak udělali v centru obce, kde už sedm století stojí rozestavěný gotický chrám Panny Marie. Stavět se začal na místě staršího dřevěného svatostánku kolem roku 1321 jako kostel přináležející ke klášteru klarisek, velkoryse projektovaný chrám se ale nikdy nepodařilo dokončit. Veškeré stavební aktivity v podstatě ukončil už v roce 1382 velký požár kláštera a z kostela zbylo jen nedostavěné torzo. Zachovalo se 21 metrů dlouhé, 9 metrů široké a 21 metrů vysoké kněžiště a část jižní zdi hlavní lodi s krásným portálem. Nad ním jsou po obou stranách umístěné erby s gotickými orlicemi, které jsou znaky předpokládaných stavitelů chrámu, pánů ze Žerotína.

Nedostavěný chrám Panny Marie – pohled do presbytáře

Nedostavěný chrám je posvátným místem psychotroniků, podle kterých stojí „na silné pozitivní zóně ve tvaru kříže, kde se údajně kříží dvě energetické zóny, a jejich síla se tím násobí. Tato energie prý má sílu léčit depresivní stavy, úrazy hlavy a mrtvice a vnášet optimismus do života“. Oblíbený je rovněž jako místo svatebních obřadů, koná se jich tady prý až stovka do roka. Několikrát posloužil i jako kulisa filmařům, natáčel se prý tady i film s poněkud lechtivým názvem Post Coitum. Z databáze filmů jsem zjistil, že filmy s tímhle názvem byly natočené tři – první natočila v roce 1997 francouzská režisérka Brigitte Roüan, druhý natočil v roce 2001 Španěl Antonio Moler Sánechez a třetí v roce 2004 Juraj Jakubisko, neviděl jsem žádný z nich a ani nevím, jestli mám být proto rád, nebo toho litovat.

Celé to místo má skutečně zvláštní atmosféru a ani se nedivím, že přitahuje pozornost všech možných záhadologů. V roce 2014 chrám v Panenském Týnci zvítězil v soutěži DestinaCZe pořádané agenturou CzechTourism v kategorii „Genius loci“ pro nejmagičtější místa a stal se i absolutním vítězem ročníku. Já osobně za největší záhadu považuji to, že se dvacet metrů vysoké zdi a pilíře vystavené sedm století nepřízni počasí doposud nezřítily…

Třebíz

Třebíz – Pieta

Z Panenského Týnce jsme se po rozestavěné silnici přepravili asi sedm kilometrů dál směrem ku Praze do rodné vísky spisovatele Václava Beneše Třebízského. Jistěže ne kvůli němu, jaktěživ jsem od něho nic nečetl. Nalákaly mě sem skalní reliéfy, vytesané do pískovcových masivů obklopujících přírodní amfiteátr na jižním okraji obce. Nejznámější z nich je Pieta, vytesaná do skály podle některých zdrojů v 19. století, podle jiných ale už o dvě staletí dříve. Pískovec zde je velice měkký a „solivý“ a dílo vlivem povětrnostních vlivů značně utrpělo až na hranici celkového zničení. Záchrana přišla pět minut po dvanácté v roce 2020, kdy byla Pieta zrestaurovaná „konzervátorskou metodou“, která by další chátrání měla zastavit a reliéf zachovat v současném stavu. Dá se v něm rozeznat sedící Panna Marie s mrtvým tělem Krista na kolenou, usazená do zaklenuté niky ohraničené z každé strany sloupy. Nad nikou se vznášejí dva okřídlení tvorové, které jsem považoval za holubice a až doma jsem se dočetl, že jde o anděly držící korunku, na níž se zachovaly zbytky původního zlacení.

Klobuky

Kamenný pastýř při pohledu od Klobuk

V Třebízi jsme otočili kormidlo směrem na sever a popojeli nějaké tři kilometry do vsi Klobuky, jejíž největší atrakcí je asi 500 metrů na sever od obce stojící „Kamenný pastýř“. Dobrých tři a půl metru vysoký monolit z hrubozrnného železitého pískovce o váze zhruba pěti tun, je považovaný za jeden z mála kamenů v Česku, který lze s vysokou pravděpodobností považovat za skutečný pravěký menhir. Je opředený řadou pověstí, z nichž nejznámější vypráví, že „Pastýř při každém zvonění v kostelíku v Klobukách postoupí o zrnko písku směrem ke vsi, a až dojde ke kostelíku, nastane konec světa. Toho se ale bát nemusíme, protože pokaždé, když zvoní na protější straně v Kokovicích, musí se kámen vrátit zpátky.“ Kámen je samozřejmě rovněž středem pozornosti psychotroniků, kteří věří, že vyzařuje a na druhé straně zase pohlcuje jakousi energii, a to zejména v době slunovratů.

Peruc

Historický ukazatel směrů v Hřívčicích

Dalším místem v itineráři naší expedice byla Peruc, kde jsme stavěli hned pětkrát. Poprvé hned na vjezdu do obce od Klubuk, kde stojí u odbočky silnice na Vraný vysoký čtyřhranný kamenný sloup, který jsem na první pohled považoval za starý milník, než jsem zjistil, že na straně obrácené k Peruci má vysekanou malou niku (samozřejmě prázdnou) a na vrcholku malý kovový křížek.

Jednou z osmi místních částí Peruce jsou Hřivčice vzdálené asi 3,5 km na západ od centra obce. Vesnička o pouhých dvou stovkách obyvatel se pyšní barokní kaplí z první poloviny 18. století, upravenou v 19. století v novorománském slohu, druhou místní památkou je stářím k nepoznání ohlodaný pískovcový sloupek, původně snad čtverhranný, který je obecně považovaný za historický milník, ve skutečnosti jde ale o starý rozcestník.

Pěkně zachovalý ukazatel směru na silnici z Peruce do Loun

Původně stával asi o třicet metrů dále na rozcestí silnic do Slavětína, Veltěží, Vlčí a Vrbna nad Lesy, kde je jako rozcestník zakreslený už na mapě stabilního katastru z roku 1841, a jako „Starý ukazatel směru cest“ ho uvádí i tabulka na něm připevněná. Hřívčický rozcestník je někdy uváděný i jako megalitický menhir, tahle domněnka, podepřená i autoritou známého českého geologa a později astrologa Milana Špůrka, je ale archeology odmítána.

Další dva typově shodné „milníky“ jsou přímo v Peruci, jeden v centru pod prodejnou COOPu a druhý na severovýchodním okraji obce u silnice na Libochovice, ve skutečnosti ale půjde spíše o podstavce dnes ztracených křížů (památkový katalog NPÚ uvádí jeden z nich jako „Boží muka“, o druhém se nezmiňuje).

Na autentický a skutečně pěkný historický rozcestník jsme narazili až při pátém zastavení na katastru Peruce na místě, kde ze silnice na Louny odbočuje doleva místní komunikace ve směru na Stradonice, Pátek a Radonice nad Ohří. V horní části, mírně přesahující půdorys čtyřhranného sloupku jsou dodnes dobře čitelné směrovky, doleva ukazuje šipka na Slavětín a doprava na Pátek, otázka ovšem je, jak dlouho ještě to vydrží.

Slavětín

Menhir Baba ve Slavětíně a můj stín

Chloubou nevelké obce o šesti stovkách duší ležící zhruba v půli cesty mezi Perucí a Louny je ze všech světových stran viditelný původně románský kostel z poloviny 13. století, jehož současná podoba je výsledkem gotických přestaveb ve 14. století a puristických úprav Josefa Mockera z 80. let 19. století. Zdaleka upoutá výrazně vysokou střechou, která v hřebeni málem dosahuje výšky hranolové věže se stanovou střechou, postavené k západnímu průčelí kostela v roce 1837 jako náhrada zřícené původní věže románské.

Kvůli kostelu jsme ale do Slavětína (k naší škodě) nejeli, naším cílem byl asi dvoumetrový, v horní části zašpičatělý balvan, v němž je možné při troše fantazie rozpoznat poněkud přihrblou stařenu v kápi, a podle toho se také jmenuje Baba. Víc jak čtvrt tisíciletí byl známý jen jako podstavec pro dvouramenný železný kříž, který byl na vrchol kamene usazený pravděpodobně už v 17. století, kříž byl ale během druhé světové války vylomený a kámen je dneska řazený do rodiny menhirů. Při průzkumu kamene se v jeho okolí našly zbytky keramiky a keltských ozdob a zjistilo se, že je v zemi zasazený tak hluboko, že nadzemní část je zhruba stejně veliká, jako část skrytá pod zemí.

Dva kříže na závěr

Kamenný kříž ve fasádě západní zdi kostela sv. Kateřiny

Jací bychom to byli „křižáci“, kdybychom si na cestě nenašli i nějaké křížky. Pro první jsme si zajeli do Obory, což je obec asi 5 kilometrů východně od Loun, kterou asi spousta lidí považuje za lounské předměstí, neboť je s Louny spojená souvislou zástavbou. Dominantou Obory je původně gotický kostel sv. Kateřiny s hranolovou věží, který nechal v roce 1731 v barokním slohu přestavět tehdejší majitel panství Ludwig Georg markrabí z Baden-Baden, jehož erb je dodnes umístěný nad západním portálem kostela.

V jižní stěně kostela je asi půl druhého metru nad zemí zazděný necelý metr vysoký kamenný kříž s klínovitě rozšířenou nohou, který má na hlavě i obou ramenou vytesané hvězdy a v křížení ramen půlměsíc. S největší pravděpodobností se jedná o architektonický článek, podle místního kronikáře původně umístěný na štítě kostela, odkud byl snesen během barokní přestavby v roce 1731.

Novodobý kamenný kříž ve zdi statku čp. 13 v Černčicích

Za druhým křížem jsme se pak vydali o dva kilometry blíže k Lounům položených Černčic. Novodobý kříž s vysekaným datem 10/8 1590 a piktogramem dýky je upevněný asi metr nad zemí na obvodní zdi statku čp. 13 na Komenského náměstí. U něho jsme náš výlet na Lounsko slavnostně zakončili a vydali se domů. O týden později jsem dostal poštou „Výzvu k uhrazení určené částky 600,- Kč“, což byla pokuta vyměřená mi za překročení nejvyšší povolené rychlosti při průjezdu obcí Stráž nad Ohří. Naměřili mi 53 km/hod., nad čímž by asi živý policajt mávl rukou, ale „automatizovaný technický prostředek UNICAM“ byl neúprosný. A tak se mi ty menhiry pěkně prodražily…