Jihovýchodní část Karlovarského kraje, oblasti Toužimska a Žluticka odvodňuje řeka libozvučného jména Střela. Skoro přesně sto kilometrů dlouhý vodní tok je vyhledávaný vodáky i rybáři a zejména romantiky všeho druhu, kteří Střelu považují za jednu z nejkrásnějších, jestli ne vůbec nejkrásnější a nejromantičtější řeku na západě Čech. Kousek té romantiky jsme se vydali hledat i my, myslím tím sebe s Maruškou, vnučkou Terezkou a samozřejmě Brita, která nesmí chybět u žádného dobrodružství.
Prameniště Střely se nachází pod Prachometským kopcem na rovinaté náhorní plošině v nadmořské výšce necelých 700 metrů
Řeka Střela pramení na severním úpatí Prachometského kopce na okraji obce Prachomety při silnici spojující Teplou a Toužim. Představa pramene vytékajícího ze země na jednom místě je ovšem poněkud lichá. Jen mírně zvlněná náhorní plošina v okolí Prachomet, kde se Střela rodí, je poznamenaná novodobými melioračními zásahy a nepatrný potůček, který až po pár kilometrech bude řekou, tady protéká lidmi vytvořenou strouhou. Aby bylo romantice učiněno zadost, je v místech, kde z hlavní silnice na Toužim odbočuje doleva cesta do Otročína, pár metrů od silnice vytvořena pramenná mísa obložená několika balvany, z nichž ten největší nese kovovou cedulku „Pramen Střely“.
Jméno Střela prý je odvozené od staré německé pověsti, kterou ve své knize „Po stopách čarodějů podél říčky Střely“ cituje Otomar Dvořák. Podle ní byla kdysi „za dávných časů“ družina lovců vedená místním knížetem tak dlouho a vytrvale vyrušovaná hejnem zlověstně krákajících havranů, až se kníže naštval a dobře mířenou střelou z luku srazil největšího z těch ptáků k zemi. Když pak v havranových útrobách objevil drahokam nevídané krásy, chtěl ten skvost zasadit do prstenu pro svou nevěstu, ale kde se vzal, tu se vzal „tajemný cizinec“, který bezostyšně tvrdil, že drahokam, nadaný kouzelnou mocí, je jeho majetkem, který mu drzý havran před časem ukradl. A aby dodal svým slovům patřičnou váhu, způsobil strašlivou bouřku, během které hromy a blesky křižující zamračenou oblohu pozabíjely celé havraní hejno.
Když zase vysvitlo slunko, ukázalo se, že rozervaná skaliska, která tvořila kulisu hrůzného příběhu, byla ve skutečnosti zakletým hradem, který teď, bezpečně zbavený všech zlých kouzel, nabídl cizinec knížeti výměnou za ten drahokam. Kníže, jak jinak, s radostí vyhověl, a na věčnou paměť té události pojmenoval svůj hrad Havraní kámen a říčce dal jméno Střela. Celkem to sedí, Havraní kámen je německy Rabenstein, v počeštěné verzi Rabštejn, a jedno z dříve používaných jmen řeky je Sagitta, což znamená latinsky šíp.
I Terezka dneska už ví, že pramen Střely je vytvořený uměle, podobně jako prameny mnoha jiných řek včetně třeba Vltavy
Pravděpodobně jen málokdo z lidí, kteří do kraje pod Prachometským kopcem zabloudí, si uvědomuje, na jak významném místě se nachází. Oblast Prachomet je totiž rozvodím hned tří řek! Jen pár stovek metrů od prameniště Střely, která odtud odtéká na severovýchod a po sto kilometrech se vlévá do Berounky, se podobným způsobem rodí Otročínský potok, který odtéká na severozápad a vlévá se do Teplé. A na jižním úpatí Prachometského kopce, který náhorní plošinu převyšuje o více než sto metrů, pramení jedna z větví Bezděkovského potoka, který se pod Branišovem spojuje s Úterským potokem a odvádí zdejší vody do Mže.
Než se ze strouhy, které dal člověk už v Prachometech do vínku jméno Střela, stane řeka, musí v ní uplynout hodně vody. Poprvé o sobě dává vědět už po nějakých třech kilometrech, ještě před osadou Kosmová, kde její vody napájejí ze silnice dobře viditelný malebný rybníček. Do Toužimi pak pokračuje už jako potok, který jen na území města napájí hned pět dalších rybníků. Některé z nich i slušně velké, jako třeba rybníky Vackův, Šinka či Podzámecký, pod kterým už si Střela konečně zaslouží být nazývána řekou.
Zhruba patnáctikilometrový úsek mezi Toužimí a Žluticemi patří na Střele k těm nejromantičtějším, nejtajemnějším a popravdě řečeno i nejobtížněji přístupným. Řeka se proplétá hlubokým, převážně zalesněným údolím, které v minulosti oživoval klapot řady mlýnů, ze kterých se dodnes dochovaly jen názvy na mapě – Chylický, Scharfův, Tomšův, Doubský a Rohrerův, na jejich místě se ale nacházejí jen sotva rozeznatelné ruiny neúprosně pohlcované zdivočelou přírodou. Oficiální turistická trasa podél řeky vyznačená není (s jedinou výjimkou krátkého úseku mezi Tomšovým a Doubským mlýnem), a tak poutníkovi nezbývá než spoléhat na staré zanikající cesty nebo na pěšiny vyšlapané rybáři, pro něž je prý tento úsek řeky hotovým pstruhovým rájem.
Kamenný most u Kojšovic, který pamatuje doby, kdy králem silnic byl dostavník, dosloužil až v roce 1961
Asi na půl cestě mezi Toužimí a Žuticemi se nachází další z pozoruhodných technických památek. Je jí více než dvě stovky let starý silniční most, který řeku překlenoval mezi Kojšovicemi a Kozlovem. Jednoobloukový kamenný most byl tady postavený z místní ruly patrně už v 18. století a sloužil až do roku 1961, kdy byla v tomto úseku otevřena nová trasa silnice, a řeku překlenul nový most z betonu. Najít ho je jednoduché, je totiž schovaný pod tím novým a sejít k němu nedělá žádný problém.
Kamenný most u Kojšovic je po těch šesti desítkách let, co je ponechán na pospas osudu a přírodě, v dost zbědovaném stavu, kamenné zábradlí už dávno vzalo za své a vozovka je zarostlá divoce rostoucími křovinami, ale stále ještě se po něm dá přejít z jednoho břehu řeky na druhý bez nebezpečí. Na seznamu chráněných památek není a nejspíš ani nikdy nebude a je tedy jen otázkou, jak dlouho ještě vydrží. Patří k vyhledávaným cílům romantiků, ale dobře ho znají i vodáci. Řeka totiž právě tady nabírá na síle a za příznivého stavu vody je dobře sjízdná. Následujících asi sedm kilometrů až k začátku vzdutí žlutické vodní nádrže protéká čilým proudem s mnoha meandry a peřejemi v místech rozvalených jezů liduprázdným údolím a plavba tudy prý patří k nezapomenutelným zážitkům.
Psáno pro MF DNES
Loading...
Napsat komentář