Kdybych měl vyjmenovat místa „na konci světa“, určitě by mezi nimi byla Doubrava. Vesnička o zhruba stovce obyvatel ležící asi šest kilometrů od už tak dost odlehlé Aše až na samé hranici s Německem, přesněji řečeno Vogtlandem. Býval to prý ještě za první republiky vyhlášený cíl turistů, na které se tu těšilo hned šest restaurací; my tu nenašli žádnou, a i kdyby tu nějaká nakrásně byla, byla by tak jako tak zavřená, neboť i tady v dubnu 2021 panoval tvrdý „lockdown“. Taky tu ze země vyvěrá pramen obdobného složení, jako mají léčivé vody v lázních Bad Elster, od něhož si Ašští slibují, že by mohl Doubravu povznést k věhlasu podobnému, jakému se těší Františkovy či Mariánské Lázně nebo dokonce Karlovy Vary. My jsme se ovšem do Doubravy nevydali popít zdravé vody, nýbrž navštívit pozůstatky zdejší historické papírny.
„Open air“ muzeum na hranicích s Vogtlandem
Asi jen těžko bychom dnes na celém světě hledali člověka, který se doposud nesetkal s papírem. Jeho znalost je doložená už ve třetím tisíciletí před naším letopočtem v Číně, kde ho tehdy vyráběli z konopí, později, někdy v 1. století před Kristem objevili technologii výroby papíru z hedvábných a lněných hadrů a kolem roku 105 našeho letopočtu už se v „Říši středu“ vyráběl papír, jaký známe dnes. Do Evropy tuhle znalost přinesli Arabové, první papírny proto logicky vznikaly nejprve ve 12. století ve Španělsku a odtud se šířily přes Itálii a Francii dál po celém kontinentu.
Do našich končin se znalost výroby papíru dostala až v období vrcholného středověku, první papírnu ve střední Evropě založili v roce 1390 v Norimberku, kde si na to pozvali papírníky z Itálie. Na českém území se podle některých (značně neurčitých) pramenů měli první papírníci objevit dokonce už o dvě desítky let dříve v Chebu, kam je měl rovněž z Itálie pozvat sám císař Karel IV., prokazatelně první papírna zde ale vznikla až v první půli 16. století, kdy město Cheb zakoupilo 4. května 1540 od Sebastiana Frankengrünera z Kynšperku osadu Stein s osmi dvory a mlýnem a přispělo mlynáři Hansi Müllnerovi deseti zlatými na výstavbu papírny.
Dvojice mlecích kamenů a ocelové palcové kolo, které sloužilo k převodu hnací síly vodního kola
Zhruba ve stejné době se objevují první papírny na Ašsku. Nejstarším dokladem je listina datovaná do roku 1562 na papíru s vodoznakem erbu Zedtwitzů, kteří byli v té době a až do poloviny 19. století pány nad celým Ašskem (vyčleněným z Chebska jako nezávislé říšské panství). Jedním ze Zedwitzovských sídel a zároveň jedním z center rodícího se papírenského průmyslu byla ves Doubrava, ležící asi osm kilometrů severovýchodně od Aše na hranicích se Saskem.
Podmínky pro výrobu papíru v Doubravě byly tou dobou ideální. Nepříliš úrodná půda zdejšího hornatého kraje se hodila tak akorát pro pěstování lnu a chov ovcí na vlnu, z čehož profitovala kromě textilní i papírenská výroba, a říčka Bílý Halštrov poskytovala dostatek energie pro pohon výrobních zařízení i technologické vody pro výrobu papíru. Ještě za první Československé republiky bylo jen na katastru obce šest náhonů, na kterých (podle Seznamu vodních děl ČSR z roku 1930) pracovaly mlýn, dvě tkalcovny a tři papírny. Do jedné z nich se dnes podíváme:
Papírna, která se nachází ve středu obce asi sto metrů jižně od minerálního pramene Doubrava, byla v provozu až do konce 2. světové války a ještě krátce po ní, ale v roce 1950 byla výroba ukončená, opuštěná továrnička byla ponechaná na pospas přírodě a na dlouhá desetiletí upadla do naprostého zapomnění. Objevil ji zcela náhodně zakladatel Společnosti pro výzkum kamenných křížů při ašském muzeu Jaroslav Vít, když v roce 1991 při pátrání kolem toku Halštrova narazil na starý vodní náhon, který ho zavedl až k ruinám, zarostlým tehdy už dospělými stromy.
Kamenná vana holendru s letopočtem 1750 a iniciálami JJM tehdejšího majitele Johanna Jobsta Michaela
A nebyly to zdaleka jen základy a zbytky zdí někdejších provozních budov. Ke všeobecnému a radostnému překvapení už první průzkum ukázal, že papírna byla opuštěná a ponechaná osudu včetně strojního a technologického vybavení. K nejcennějším objevům patřila mohutná kamenná vana holendru s vytesaným letopočtem 1750 a iniciálami majitele papírny z té doby Johanna Jobsta Michaela. Ještě téhož roku 1991 proto byla papírna 13. listopadu prohlášená kulturní památkou, na zpřístupnění pro veřejnost si ale musela ještě víc jak dvě desítky let počkat.
S úpravou manufaktury na muzeum pod širým nebem se začalo v roce 2012, kdy byly po vykácení stromů a šetrném odstranění pařezů postupně odkryty zbytky zdiva včetně některých kamenných architektonických prvků, například portálů a ostění oken, a také celá řada pozůstatků původního technického zařízení, jako obrovské mlecí kameny, kamenná koryta, kádě a mísící vany. Před otevřením areálu pro veřejnost v roce 2015 byla na své původní místo vrácená i kamenná vana holendru z roku 1750, uložená od roku 1991 v ašském muzeu. V rámci úprav došlo i na nepříliš vzhlednou stavba malé vodní elektrárny na náhonu, která dostala nový plášť ze dřeva a na její střeše byla vybudovaná vyhlídková terasa.
Vzniklo tak místo, které je nejenom důstojnou připomínkou tradice výroby papíru na Ašsku, ale i vděčným turistickým cílem a místem, kde se dá velice příjemně strávit pár chvil. Velkou výhodou v současné pandemické době je i to, že tuhle památku můžete navštívit, kdy se vám zamane. Tady totiž neplatí žádné „lockdowny“, tady se nikdy nezavírá…
Loading...
Napsat komentář