Lučinsko-svatoborské vodopády, přírodní unikát úpatí Doupovských hor

Když nás v prosinci prvního „koronavirového“ roku 2020 další ze série nouzových stavů opět uvěznil doma, přišel kolega Standa Wieser na vynikající nápad, jak naši komunitu spřízněných duší udržet v kontaktu. Vymyslel a rozeslal kvíz, ve kterém si mohl každý podle série nepopsaných a nepojmenovaných fotografií z Karlovarska ověřit, jak na tom je se znalostmi krajiny, přírody a památek našeho kraje. Připojili se pak i další, a tak se ke mně dostaly i fotky Lučinsko-svatoborských vodopádů od Jaroslava Frouze. Okamžitě mě napadlo, že tohle by mohlo být téma na další článek pro MF Dnes, tenhle nápad jsem neprodleně realizoval, a tady máte výsledek:

Státem chráněný kostel Nanebevzetí Panny Marie ve Svatoboru na jaře 2021

Necelých deset kilometrů východně od centra Karlových Varů se na západním úpatí Doupovských hor rozkládá jedna z vůbec nejmladších obcí v republice, Doupovské Hradiště. Její historie se píše teprve od 1. ledna 2016, kdy bylo z území Vojenského újezdu Hradiště vyčleněna a do správy civilních úřadů předána plocha asi 20 kilometrů čtverečných se čtyřmi vesnicemi, ve kterých dohromady žije něco málo před půl druh stovky lidí.

Nejlidnatější vsí Doupovského Hradiště je Dolní Lomnice, kde ve dvaceti staveních žije sedm desítek trvale hlášených obyvatel, o pět domů, o zhruba desítku obyvatel méně mají Lučiny, kterým na důležitosti dodává, že jsou sídlem obecního úřadu, a pak tu jsou dvě téměř vylidněné osady, Činov a Svatobor. Nejznámější z té čtveřice je právě Svatobor, a to především díky široce medializované aktivitě na záchranu chrámu Nanebevzetí Panny Marie.

Původně gotický kostel, založený už před rokem 1358 oseckým klášterem, byl v letech 1729 až 1732 přestavěný v barokním slohu podle projektu Františka Maxmiliána Kaňky a jako poutní chrám sloužil až do druhé světové války. Jenže po ní byla obec Svatobor zahrnuta do nově vzniklého vojenského újezdu a téměř dokonale vysídlena, obytné domy byly zbořeny a kostel se změnil na skladiště řepky. Že byl v roce 1958 zapsán na seznam státem chráněných kulturních památek, bylo asi vojenským pánům pro smích, a výsledkem jejich „péče“ byl nakonec v roce 1966 zřejmě úmyslně založený požár, který Kaňkovu stavbu i s přilehlou farou změnil v malebnou zříceninu. První kroky na záchranu vzácné památky byly učiněny až na počátku třetího tisíciletí, od roku 2003 je kostel postupně stavebně zajišťován a dostal také provizorní plechovou střechu, vyhráno ale ještě zdaleka není a jak to vypadá, asi ještě dlouho nebude…

Lučinsko-svatoborské vodopády za plného stavu vody při oteplení v únoru 2021. Foto: Jaroslav Frouz

Kromě chrámu Nanebevzetí Panny Marie se může nově vzniklá obec Doupovské Hradiště pochlubit ještě jednou památkou. O její vznik se nepostaral člověk, nýbrž sama matička Příroda, a je to památka vskutku jedinečná. Nachází se pár set metrů pod kostelem na soutoku Lučinského potoka s bezejmenným pravostranným přítokem, místě zvaným Svatoborský, a jedná se o velmi vzácný a v České republice nejspíš jediný dvojvodopád přímo na soutoku dvou vodních toků.

Na to, o jak výjimečný jev se jedná, je s podivem, že o něm donedávna nikdo nevěděl, v odborné literatuře byl poprvé popsán a zdokumentován až v roce 2009, kdy ho objevil karlovarský lékař dr. Jaroslav Frouz. Příčina bude nejspíš v tom, že místo, kde se Lučinsko-svatoborské vodopády nacházejí, bylo donedávna za hranicí vojenského prostoru, kam byl vstup obyčejným smrtelníkům přísně zapovězen.

Ani přístup k nim není právě snadný, vodopády jsou částečně schované v hluboké úzké rokli pod silničním mostem a sejít k nim dolů vyžaduje aspoň trochu sportovního ducha a v každém případě dobré boty. Odměnou za krkolomný sestup do rokle je pohled na přírodní raritu, která se opravdu nevidí každý den. Zprava tu do společného vývařiště z výšky dvou metrů spadá poměrně mohutným proudem Lučinský potok a zleva se přes čedičový práh půl čtvrtého metru přelévá v několika drobnějších proudech o poznání méně vodnatý Svatoborský potok. Pod vodopádem potok protéká zhruba dvacet metrů dlouhou a místy až čtyři metry vysokou skalnatou soutěskou a pokračuje dál řadou na sebe navazujících peřejí a kaskád až k ústí do Ohře.

Svatoborská větev v půli března 2021

Lučinský potok, který odvodňuje jihozápadní část domovského masivu, není žádný veletok. Od pramene na severozápadním úbočí vrchu Vysoká pláň v nadmořské výšce 890 m po ústí do Ohře v Dubině měří necelých šest kilometrů, plocha povodí má necelých 28 kilometrů čtverečných, tedy jen něco málo víc než katastrální území obce Doupovské Hradiště, a průměrný průtok v ústí do Ohře dělá jen necelých čtvrt kubíku za vteřinu. Neškodný potůček, chtělo by se říct, a přece se do historie zapsal nejednou tragédií.

K té největší došlo v roce 1938 na jaře, které bylo tenkrát chladnější, než obvykle. Ještě koncem dubna bylo všude kolem plno sněhu, pak ale přišlo náhlé oteplení provázené pět dnů trvajícím deštěm a bylo zaděláno na povodeň. Ta kulminovala ve čtvrtek 28. dubna a v Lučinách (které se tehdy ještě jmenovaly Hartmannsgrün, nadělala strašlivou paseku. Rozběsněný živel ve vsi zničil nebo vážně poškodil jedenadvacet domů (z asi sto deseti), strhl most a vyžádal si dokonce i lidskou oběť, když se v rozvodněném potoce utopila jedna žena.

Škody na domovním majetku se už nikdy napravit nepodařilo, potok byl ale v následujících čtyřech letech po celé délce vsi zregulovaný a částečně svedený pod zem, byla na něm vybudovaná řada zpomalujících překážek a nad vesnicí i dvě malé přehrady, takže další ničivé povodně už Lučinám nehrozí. Lučinsko-svatoborským vodopádům, které leží asi kilometr pod vsí, tyhle úpravy pranic neublížily, takže je můžeme v plné kráse obdivovat dodnes.

Jak to bylo s povodní?

Jako reakci na článek uveřejněný v MF Dnes 20. března 2021 jsem dostal dva maily, upřesňující datum katastrofální pvodně na Lučinském potoce v roce 1938:

Z Karlovarského muzea poslal mail Jan Matějů:
„Našel jsem ještě jednu nesrovnalost, za kterou nemůžete a kterou, jak jsem díky Vám zjistil, máme chybně i v knize Doupovské hory, kam jsme ji převzali z publikací paní Zdeny Binterové. Zkrátka povodeň v Lučinách nebyla 28. dubna, ale 28. května 1938…

A k tomu upřesňující informaci od ředitele karlovarského Okresního archivu Milana Augustina:
„… všechno je popsáno ve 2. díle farní kroniky Svatoboru… Zde se píše v kapitole „Velká voda v Hartmanově“, že v sobotu 28. května 1938 kolem 4. hodiny odpolední se strhlo krupobití, jež pak od 5 hodin pokračovalo tříhodinovou průtrží mračen, která malý potok v Hartmanově rozvodnila natolik, že na některých místech byl široký až 50 metrů atd… Aby nebylo skutečně jediné pochyby, ověřil jsem to ještě v karlovarském deníku Deutsche Tageszeitung, kde 31. 5. 1938 na s. 5 je výzva k podpoře poškozeného Hartmanova s přesným udáním data tragédie „sobota 28. května 1938“. Takže bez jakékoli pochybnosti je správné datum právě toto.“

Sluší se dodat, že píše-li pan Matějů „ještě jednu nesrovnalost“, má na mysli můj poněkud nepřesný údaj, že „místo, kde se Lučinsko-svatoborské vodopády nacházejí, bylo donedávna za hranicí vojenského prostoru, kam byl vstup obyčejným smrtelníkům přísně zapovězen“. Hranici VVP totiž v tomhle místě tvořil právě Lučinský potok, takže vodopády nebyly ani za, ani před, ale právě na hranii vojenského prostoru.