Památky industriální architektury ve Svatavě chátrají, že by to někoho bůhvíjak trápilo, se nezdá

V době, kdy jsme sice už nesměli překročit hranice okresu Sokolov, ale do sousední vesnice jsme ještě směli, jsme v prvních dnech března s Britou navštívili Svatavu. Chtěl jsem si tam vyfotit jednu stavbu, jakých je dneska k vidění už opravdu málo, a dát tu fotku některého z kvízů, kterými si „my kluci, co spolu chodíme“ zpestřujeme už pomalu rok trvající období, kdy se kvůli nekonečnému seriálu karantén a uzavírek prakticky nemůžeme vidět. No a když už jsem byl u toho hajzlíku, a protože bylo docela hezky, napadlo mě projít se podle řeky a podívat se, jak dneska vypadá svatavská přádelna, do které jsem ve druhé polovině 70. let (samozřejmě minulého století) pravidelně zajížděl jako řidič ČSAD. Návrat na „místo činu“ po více než čtyřiceti letech mě inspiroval k napsání článku, který k mé radosti rychle a pěkně vypravený vyšel v karlovarské mutaci deníku MF Dnes. Tady si ho můžete přečíst a prohlédnout si i fotky, které se do „papírových“ novin nevešly:

Hrad nebo lázně? Omyl. Je to stará fabrika

Pisoár u mostu přes Svatavu ve Svatavě, dnes opravdu zřídka vídaná architektura

K nesporným kladům popřevratové doby patří snaha zachránit historické stavební památky ohrožené mnohaletým nezájmem, a v případě církevních objektů často i zlým úmyslem kdysi zde vládnoucí komunistické strany. Díky zvýšené starostlivosti státu (a „evropským“ penězům) se už podařilo vrátit život mnoha zámkům a kostelům, ožívají i areály desetiletí devastovaných klášterů a iniciativou mnoha většinou anonymních nadšenců se obnovují i Boží muka, kříže a další drobné památky rozeseté po venkově. Na jedno se ale v té bohulibé snaze přece jen trochu zapomíná. Stranou zájmu veřejnosti dál chátrají stavební a technické památky na dobu největšího rozmachu průmyslu ve druhé polovině 19. a v prvních dekádách 20. století. Příkladem může být rozsáhlý areál bývalé přádelny česané příze ve Svatavě.

Závod na spřádání bavlny na břehu říčky Svatavy, která dodávala potřebnou energii, založil ve druhé čtvrtině 19. století August Lotz ze Skalné. Do „první ligy“ průmyslových podniků Sokolovska se pak přádelna zařadila v roce 1856, kdy tehdy malou továrničku zakoupil hornoslavkovský rodák Ignaz Anton Schmieger a začal v ní kromě bavlny zpracovávat také vlněnou přízi. Nebál se zavádět technické novinky, už v roce 1860 nahradil vodní pohon první parní stroj, a rozvoj továrny pod jeho vedením nezastavily ani dva zničující požáry v letech 1863 a 1880.

Památka na „věk elektřiny a páry“

Obdobím největšího rozmachu svatavské přádelny byly poslední dvě dekády 19. století. Obnova po druhém požáru, kterou vedl zakladatelův syn Josef Anton Schmieger, byla skutečně velkorysá. Nové provozní a skladové haly rostly jak houby po dešti, areál továrny se díky regulaci koryta říčky Svatavy v roce 1893 dále rozšiřoval a výrobu v něm pohánělo hned několik parních strojů, kterým dominoval parní stroj o výkonu tisíc HP s trojitou expanzí, který pro Ringhofferovu pražskou strojírnu vyvinul a ve Svatavě poprvé testoval profesor pražské techniky Rudolf Doerfel. Zdaleka viditelným symbolem hrdé a sebevědomé fabriky, která na sklonku 19. století zaměstnávala osm set lidí, se stal dodnes stojící 50 metrů vysoký cihlový komín.

Dnes, kdy nejenom továrny kdesi na periferii, ale i obchodní domy v centrech historických měst vypadají jako ad absurdum zvětšené papundeklové škatule, nám může být nepochopitelné, že byly kdysi doby, kdy se i fabriky stavěly tak, aby byly na špičkové úrovni nejenom technicky a technologicky, ale aby vyhovovaly i aktuálním estetickým měřítkům své doby. Průkopníci průmyslové výroby tak své závody budovali jako svou osobní vizitku a Schmiegerové, otec zakladatel Ignaz, syn zvelebitel Josef i jeho bratři Anton a Franz Serafin, kteří svatavskou přádelnu převzali po tragické Josefově smrti v roce 1896, v tom nebyli výjimkou.

Nejstarší dochované provozní a skladové objekty, vystavěné na levém břehu říčky Svatavy do roku 1894, byly provedeny v v gotizujícím slohu s množstvím rozmanitých věžiček, cimbuří a podobných romantických architektonických prvků, a fasádami vyskládanými z barevných glazovaných cihel. Jestli šlo o snahu napodobit architekturu kolébky textilního průmyslu Anglie, se už nikdy nedozvíme, jména architekta ani stavitele se nedochovala.

Portál prostřední haly 70 metrů dlouhého objektu lázní. Přístavek vlevo je samozřejmě z doby po 2. světové válce

Ve zcela jiném duchu byla v roce 1895 vybudovaná „lázeňská“ část závodu, navazující v jihovýchodní části areálu na halu nové česárny. Čtenář, který po předchozí větě nadskočil, cože si to autor článku vymýšlí, se může uklidnit, je to skutečně tak. Kapitalisté v závěru 19. století už zřejmě nebyli takovými vykořisťovatelskými nestvůrami, jaké ve svých dílech líčí svatá trojice Marx, Engels a Lenin. Určitě ne Schmiegerové, kteří se svým dělníkům dokázali postarat nejenom o výdělek, ale také o docela slušné bydlení, stravování v závodní restauraci a dokonce o docela, a na tehdejší dobu určitě komfortní relaxaci. A tak přímo v areálu nechali postavit zařízení pro „očistu těla i duše“, za které by se ani dnes nemuselo stydět žádné své cti dbalé lázeňské město.

Monumentální budova, kterou podle plánů františkolázeňského architekta Gustava Wiedermanna vybudovala stavební firma jeho otce Karla Wiedermanna, byla navržená v tehdy moderním eklektickém slohu. V prostředním ze tří symetricky uspořádaných pavilonů byla (a dodnes prý je) prostorná hala s bazénem krytá dřevěným vyřezávaným stropem, v dalších dvou pavilonech symetricky umístěných na křídlech sedmdesátimetrového (!) objektu byly vanové, parní a sprchové lázně a jídelna. Průčelí všech tří pavilonů jsou řešena jako portály antických chrámů s tympanony nesenými čtyřmi mohutnými sloupy. Vedle stojící třípodlažní budova, určená původně jako noclehárna pro přespolní zaměstnance, byla pro změnu vystavěná v pseudorenesančním slohu a opatřená dvěma antikizujícími sochami, které na návštěvníka areálu dodnes shlížejí z výklenků umístěných po stranách majestátního průčelí ve výši druhého podlaží.

Přádelna ve Svatavě na pohlednici z doby před 1. světovou válkou

Jak přádelna ve Svatavě vypadala v dobách největšího rozkvětu, ukazuje (možná trochu idealizovaný) obrázek z roku 1910. Je na něm rozsáhlý areál továrních budov se třemi kouřícími komíny obklopený zahradou plnou rozmanitých okrasných dřevin, to vše v bukolické krajině s protékající řekou, po jejímž břehu právě projíždí vláček tažený parní lokomotivou. Od té doby uplynulo už více než sto let, během kterých továrna dostávala nejrůznější rány. Nejtěžší z nich přišla po roce 1948, kdy v období „budování socialismu“ nebyl čas na údržbu a budovy a jejich okolí zejména značně chátraly, ale celkem pořád držely pohromadě a výroba v nich jakž takž šlapala až do roku 1999, kdy byla ukončena.

V současné době je areál bývalé přádelny po stržení hlavní brány už několik let zcela otevřený a kdokoli se tak může na vlastní oči přesvědčit, v jak neutěšeném stavu se většina historických továrních objektů nachází. Čestnou výjimkou je (i za „evropské“ peníze) opravená a vzorně udržovaná obří hala v severovýchodní části areálu, naprostá většina ostatních budov vypadá, jako by je už dávno odepsali. Památky industriální architektury z období největšího rozmachu průmyslu v českých zemích tu žalostně chátrají a zdá se, že nikoho z toho hlava nebolí.