Předvánoční výjezd na Tachovsko a sedm nových křížů

V půlce posledního týdne před Vánocemi a dva dny před tím, než „spadla klec“ v podobě dalšího zpřísnění protiepidemických opatření jsme se s kolegou Štefanem Žáčikem vypravili pohledat pár křížů na Tachovsko. Namířeno jsme měli do oblasti jižně od dálnice D5, kde jsem při předchozích výpravách zažil nejedno zklamání, neboť křížů je tady sice jako máku, ale jsou z větší části důkladně poschovávané hluboko v lesích daleko od lidských sídel. Tentokrát jsme si naplánovali sedm křížů, pět v lese mezi Starým Sedlem a Tuněchody a dva v údolí Výrovského potoka, a všechny jsme našli. A všechny na první pokus, zásluhou naší pečlivé přípravy a zejména pak znalosti GPS souřadnic, které s úctyhodnou pečlivostí zaměřil a všem kolegům gratis poskytl kolega Rajsigl z Liberce. Díky Zdeňku!!

Vůbec první zastávku jsme si udělali v Boru. Jméno tohohle města spousta lidí vyslovuje s přídomkem „u Tachova“, přestože se tak nikdy nejmenovalo (podobně je na tom Ostrov, kde přídomek „nad Ohří“ patřil a dodnes přísluší jen názvu železniční stanice, ale říkejte to někomu, že…). Dominantou města Boru je zámek, vystavěný v 16. století na místě původního vodního hradu zničeného za husitských válek. Zámek byl v průběhu staletí několikrát přestavěný, naposledy v 19. století v tehdy módním pseudogotickém slohu, který se vyznačoval množstvím rozličných cimbuří, věžiček a podobných stavebních ozdob. Z původního gotického hradu se dochovaly nádherné sklípkové klenby ve velkém sále a v kapli sv. Vavřince, které nás okouzlily při naší návštěvě zámku během expedice Pánské jízdy na Chodsko v roce 2008.

Svatý Jiří na nádvoří zámku v Boru

Letos jsme si podobný zážitek museli odepřít, neboť zámek byl kvůli koronavirová pandemii zavřený na deset západů. Přístup byl možný akorát na nádvoří, kde jsou pod mohutnou, více než třicet metrů vysokou válcovou věží zasazeny smírčí kříž s uraženým levým ramenem, který původně stával někde v polích mezi Ostrovem a Novou Hospodou (dnes místními částmi města Boru). Vedle kříže stojí zajímavá kamenná stéla s letopočtem 1712 (jestli to dobře čtu) a reliéfem záhadného ptáka, ve kterém se dá s trochou fantazie rozpoznat labuť, hlavní to atribut v erbu rodu Švamberků, jimž zámek až do roku 1720 patřil. A pak je tu také kamenný čtverhraný sloupek s reliéfem sv. Jiří v souboji s drakem, který k poctě mému patronovi v roce 1872 věnovali Georg a Margareta Steinerovi z Ostrova čp. 1.

Staré Sedlo, kde jsme rozbili náš „base camp“ (čti: nechali tam zaparkované auto), je celkem nezajímavá vesnice o zhruba čtvrt tisícovce duší. Dominantou obce je původně ranně gotický kostel Nanebevzetí Panny Marie z doby kolem roku 1300, o kterém by se dalo říct, že přežil svou smrt, neboť byl už navržený k demolici, ale pak se stal nějaký zázrak a kostel byl v letech 1992 až 94 alespoň částečně opravený. Vesnice vypadala jako by se tudy přehnal mor, nikde ani živáčka, dokonce ani žádní psi na nás neštěkali, hospoda i obchod zavřené…

Křížový kámen 0160 u cesty ze Starého Sedla do Tuněchod

Z pěti křížů evidovaných na katastru Starého Sedla jsou dva přímo u lesní cesty do Tuněchod. Asi 1200 metrů od silnice na vrcholu celkem mírného stoupání stojí vlevo od cesty asi 80 cm vysoká hrubě opracovaná žulová deska s  odlomeným levým horním rohem a reliéfem latinského kříže na čelní straně (v evidenci SPVKK č. 0160), asi o kilometr dále stojí tentokrát vpravo od cesty další křížový kámen (v evidenci SPVKK č. 0139), 80 cm vysoká žulová deska pozitivním reliéfem tlapatého kříže a výraznou šikmou rýhou v dolní polovině kamene. Tyhle dva kameny se najdou snadno, s dalšími už je práce o poznání těžší.

První ze dvou středověkých smírčích křížů v lese mezi Starým Sedlem a Tuněchody…

U nepříliš používané cesty, která nedaleko kamene 0139 odbočuje doprava ve směru jako by k Prostiboři, stojí mohutný, metr dvacet vysoký žulový kříž s nápadně širokou klínovou nohou a německým nápisem na čele, který oznamuje, že na tomto místě vydechl naposledy jistý Johanes Frank. Ten nápis zní: JOHANES FRANK VON RATZAV WELCHER DVRCHEN BAVM VMB DAS LEBEN KOMEN IST ANNO 1723, dneska už ho ale přečte jen ten, kdo text zná ze starších přepisů. Tragickou Johanesovu smrt ovšem potvrzuje zápis v matrice zemřelých obce Racova z roku 1723. Cesta ani kříž (v evidenci SPVKK č. 0172) na současných mapách zakreslené nejsou, bez (Štefanovy) mapové aplikace a (Zdeňkových) GPS souřadnic bychom je možná také našli, ale asi by to trvalo podstatně déle.

… a jeho „bratříček“ stojící o nějakých 15 kroků dál

A hodně dlouho bychom určitě bez těchhle elektronických berliček hledali dva krásné středověké kříže, které jsou ukryté v lese nějakých sto metrů vlevo od cesty k Tuněchodům. Dlouho je tady marně hledal i zasvěcený znalec kamenných (i jiných) památek v oblasti Domažlicka, Českého lesa a Tachovska Zdeněk Pocházka, úspěšný byl až v roce 2008 (zprávu o tom cituje v němčině web http://suehnekreuz.de/, v češtině jsem na ni ještě nenarazil, nejspíš to ale bude moje chyba). Masivní, metr vysoké kříže vysekané z hrubozrnné žuly stojí asi patnáct kroků od sebe a váže se k nim legenda o dvou dudácích, kteří se tady měli navzájem pozabíjet. Jsou si podobné pomalu jak vejce vejci, oba zdobí symboly dlouhých mečů situovaných špičkou čepele k zemi, kříž s evidenčním číslem 2250 má symbol meče na obou stranách, zatímco kříž 2249 jen na jedné.

Namlsáni úspěchem ve Starém Sedle, přesunuli jsme se blíže k Boru do Skviřína. Maličká osada s necelou třicítkou stavení je jednou z jedenadvaceti (!) místních částí města Boru, na jehož webových stránkách je uvedena jako „z historického hlediska zajímavá a v raném středověku důležitá lokalita“, aniž by bylo řečeno, v čem ta důležitost spočívala. Dominantou obce, která patří k nejstarším v kraji (prvně písemně zmiňovaná je v roce 1115 jako Skuirino), je kostel sv. Petra a Pavla vystavěný někdy kolem poloviny 13. století. Kromě písemných pramenů dokládají stáří kostela i románské stavební prvky, vkomponované do současné podoby kostela, která je výsledkem barokní přestavby z doby kolem roku 1700. Těšil jsem se na románský vstupní portál na jižní straně kostela, takové věci se opravdu nevidí každý den, radost mi ale sebralo přímo do portálu vestavěné elektrické světlo, jaké by jeden čekal někde v kravíně. Že tohle mohl někdo povolit, když kostel je od roku 1958 na seznamu státem chráněných památek, je mi opravdu záhadou…

Křížový kámen ve Skviříně původně označoval místo vraždy čeledína Tschadera

Kromě kostela sv. Petra a Pavla a tři sta let starého dubu, chráněného od roku 1981 jako památný strom „Skviřínský dub“, je v obci už jen jedna památka:  Křížový kámen (v evidenci SPVKK č. 0684), hrubě opracovaný kamenný blok (65x 65 cm), který má na čele vyrytý kříž. Původně stával v lese mezi Skviřínem a Holostřevy nedaleko motorestu Kadrnožka, který do historie vešel v roce 1981 jako místo strašné tragédie, když tady nějaký vojenský zběh samopalem postřílel čtyři lidi (víc jich v lokále nebylo) a pak na útěku před policií v ukradeném autě někde poblíž Plzně i sám sebe.

Skviřínský kříž je svědkem jiné tragédie, kterou ve své rukopisné práci Fünfbuch der Stadt Haid z roku 1925 zmiňuje borský kronikář Hans Schächer. „Dne 8. srpna 1863 poslal sedlák Josef Tragl svého čeledína Jana Tschadera o půl třetí ráno s povozem do Plzně. Čeledín byl vybavený slušnou sumou čítající 116 zlatých, 60 stříbrných krejcarů a 32 papírových bankovek, na svoje zaopatření během cesty si vezl navíc sedm zlatých, 50 stříbrných krejcarů a pár grošů. Poblíž Skviřína (který se tehdy jmenoval po německu Speierling), byl v lese přepadený a přišel o všechny peníze i o život. Vyšetřování bylo neúspěšné a vrah nebyl nikdy odhalen.“

Kámen s vyrytým křížem, který byl na místě vraždy postavený jako pomník nešťastného čeledína Tschadera, dneska stojí u plotu před posledním stavením na jihovýchodním okraji obce u cesty k Dolskému mlýnu. Cesta se vine malebným údolím Výrovského potoka podél lokální železniční trati z Boru do Svojšína, na které byl v loňském roce provoz osobních vlaků zastavený a jezdí tu jen jeden pár manipulačních vlaků denně. Cesta asi není určená pro automobilový provoz (zákaz vjezdu ale na konci osady není), vyhýbání se na ní s jiným autem by bylo dost dobrodružné, ale zaplaťbůh jsme žádné nepotkali. Zato jsme po necelých dvou kilometrech, v okamžiku, kdy už jsme před sebou viděli střechy Dolského mlýna, narazili na jinou překážku v podobě zavřených vrat.

Kříž u Dolského mlýna stával původně na místě tragické smrti domkáře Eisenhuta

K cíli jsme nakonec došli pěšky po krkolomné cestě vedoucí napřed velmi strmě do kopce a pak zase opět velmi strmě dolů. Jako slušně vychovaní lidé jsme zaťukali na dveře domu s dýmajícím komínem, abychom se omluvili za vniknutí na soukromý pozemek a poprosili o svolení prohlédnout si kříž, který tam někde má být. Vlídná paní nám řekla, že zdaleka nejsme první, kdo ten křížek chtějí vidět, že můžeme klidně dál a dokonce, že můžeme zpátky k autu jít přes ta zavřená vrata, protože masivní visací zámek na nich je jen tak narafičený. Zajímavé, kolik dobrých lidí člověk na cestách za smírčími kříži potkává…

Ten kříž (v evidenci SPVKK č. 2478) je masivní žulový monolit s nápadně širokou nohou a německým nápisem „1880 5. Nov. Eisnhut A. God BAUM erschl“. Kříž byl nalezený v roce 2005 na okraji lesa jihozápadně od obce Stráž, kde byl postavený na památku Andrease Eisenhuta, domkáře z Jadruže čp. 20, kterého tu ve věku 38 let zabil strom. V roce 2006 byl kříž ztracený, znovu nalezený byl až v roce 2019 a od té doby stojí u Dolského mlýna.

S vědomím dobře odvedené práce jsme se od Dolského mlýna přesunuli opět do Boru, kde jsme svůj úlovek zhodnotili nad talíři s daňčím ragú v restauraci s honosným názvem Cafe-Restaurant Merica. Byla to možná na dlouhé týdny naše poslední návštěva hospody, den poté se celá naše republika posunula do čtvrtého stupně epidemiologického „PSA“ a všechny hospody se uzavřely…