Někde jsem četl, že „něco zajímavého“ se dá najít úplně všude. Po návštěvě Buškovic tomu začínám věřit. Buškovice, pro ty, kdo to nevědí, je středně velká vesnice o necelých čtyřech stovkách duší, ležící asi dva kilometry západně od Podbořan po pravé straně okresní silnice II/221, která po nějakých osmi kilometrech v Podbořanském Rohozci končí na hranici vojenského prostoru Doupov. Na první pohled nevýznamná a nezajímavá obec, a přesto čas, který jsem tam strávil, nemohu označit za promarněný. Ono to „něco zajímavého“ se dá najít i v Buškovicích.
Buškovickou náves vroubí domy spíš městského než vesnického stylu
První, co člověka (míním tím tedy sebe) zarazí, když sjede ze silnice do centra Buškovic, je nečekaně prostorná čtvercová náves s domy spíše městského než vesnického charakteru, spíš tedy náměstí, než náves. A ono to náměstí opravdu kdysi bylo, neboť i Buškovice kdysi bývaly městem (to se ještě jmenovaly Puschwitz). A ne jen tak ledajakým, ve středověku se dokonce těšily větší důležitosti než sousední Podbořany (tehdy a ještě dlouho potom Podersam). Ještě v roce 1846 byla obě sídla stejně velká, obě měla kolem půl druhé stovky domů se zhruba devíti stovkami obyvatel, a význam Buškovic začal postupně upadat až ve druhé polovině 19. století, kdy se Podbořany staly sídlem okresního úřadu.
Ve stejné době ale byla nedaleko Buškovic zahájena těžba kaolínu a v roce 1875 byla v obci otevřená porcelánka, počet obyvatel postupně narostl až na nějakých patnáct stovek a tento stav vydržel až do konce 2. světové války. Po ní a po odsunu Němců, kterých žilo v obci až 98 procent, se sem moc lidí nehrnulo, počet obyvatel postupně klesal na nějaké čtyři stovky a v roce 1981 přišly Buškovice o samostatnost a staly se součástí města Podbořan.
Dominantou Buškovic je kostel Narození Panny Marie
Dominantu Buškovic je kostel zasvěcený Narození Panny Marie, vystavěný na nevýrazném návrší na severním okraji někdejšího města nejspíše ve 14. století. Odborníci tak soudí podle křížové klenby v presbytáři, která přežila barokní přestavbu kostela v roce 1717, pozdější úpravy v roce 1820 a konečně i „péči“, které se kostelu dostalo v době budování socialismu. Jejím výsledkem je možná až havarijní stav, se kterým se snaží poprat spolek „Pro kostely“; viditelným výsledkem této snahy je novotou zářící krytina na půlce střechy kostela, co se děje uvnitř, samozřejmě vidět není.
Ze severozápadu ke kostelu přiléhá slušně velký hřbitov, jistě víc jak půlhektarový. Jeho mírně svažitá a lehce zvlněná plocha je zhruba z půlky zaplněná hroby z období po roce 1945, polovina blíže ke kostelu je až na pár rozbitých starých náhrobků při hřbitovní zdi úplně prázdná. Náhrobní kameny, kříže a všechno ostatní, co k takovému místu patří, odtud zmizelo (kampak asi?), zůstal jen pečlivě stříhaný trávník, pod kterým – možná? – sní svůj věčný sen mnoho generací někdejších obyvatel Buškovic.
Kostel se hřbitovem tvoří areál obehnaný kamennou zdí, jehož součástí jsou dvě čtvercové kaple, symetricky umístěné před západní průčelí kostela, barokní schodiště k brance na jižní straně kostela a márnice. Vše dohromady a každý z těch objektů i samostatně je už od roku 1958 na seznamu státem chráněných památek, ale vidět to na nich není. Zeď je na několika místech prolomena, schodišti je lepší se vyhnout a kaple vypadají, že by se mohly každou chvíli zřítit. Východní průčelí jižní kaple bylo někdy ve 20. letech minulého století upraveno ve stylu art deco jako památník obětem první světové války, v roce 1946 byla ale původní pamětní deska zničená a nahrazená jinou, která vzdává díky „hrdinům Rudé armády a všem, kteří se zasloužili o naší svobodu“. Márnice už se zřítila (a na seznamu taky není) a to, co z ní zbylo, je plné odpadků ze hřbitova. Snad aspoň ten kostel to přežije…
Svatý Jan Nepomucký sojí před kostelem od roku 1713
V pěkném stavu je zato barokní socha sv. Jana Nepomuckého, stojící na hranolovém soklu na jižním svahu ke kostelu. Světec vyvedený ve světlém pískovci má na levé ruce andílka, který drží křížek, a nad hlavou obvyklých pět hvězdiček, které svým čerstvým leskem dávají signál, že socha byla zřejmě nedávno restaurovaná. Na podstavci zdobeném rostlinnými ornamenty, je v oválné kartuši nápis Peter / Wianto / suba / 1713.
Zhruba ze stejné doby, jako socha sv. Jana Nepomuckého, pochází další barokní plastika stojící na jižní (horní) straně buškovického náměstí (návsi). Vysoký trojičný sloup rovněž prošel restaurátorským zásahem (stojí to aspoň na tabulce před ním), ten ale nejspíš jen zakonzervoval velice špatný stav této památky, vytvořené patrně nějakým regionálním kameníkem z nepříliš kvalitního pískovce. Spíš než vandalové se na ní podepsal nemilosrdný zub času, který zlikvidoval podstatnou část díla. Z vrcholového sousoší utrpěl nejvíce Bůh Otec, který přišel o celou horní část hlavy včetně půlky obličeje, podstatně lépe je na tom po jeho pravici (při pohledu zepředu vlevo) sedící Kristus s křížem na pravém rameni a úplně nejlépe dopadla holubice symbolizující Ducha Svatého. Daleko nejhůř dopadl sv. Jan Nepomucký, z jeho reliéfu na podstavci zbyly jen boty a spodek suknice a nahoře těch pět hvězdiček, vše ostatní přišlo vniveč.
Buškovický sv. Florián byl vypálený z terakoty
Třetí a poslední z buškovických plastik stojí na malém trojúhelníkovém náměstíčku, kde sídlí i „náš“ řezník a uzenář Vaněk. Na hranolovém barokním podstavci, který zřejmě sloužil jinému světci, tu stojí patron hasičů (a taky hutníků, kominíků, hrnčířů a pekařů) svatý Florián. Zobrazený je v oděvu důstojníka římské legie s kbelíkem vody nad hořícím domem. Socha na první pohled vypadá, jako by byla vytesána z jasně červeného pískovce, ale omyl, je z pálené hlíny. Cihlově červená je barva původního vápenného nátěru imitujícího terakotu, který se při restaurování v roce 2019 objevil po sejmutí všech pozdějších nátěrů. Plastika v mírně podživotní velkosti byla vyrobena nejspíš přímo v Buškovicích nebo někde blízko, barva keramického střepu je totiž velmi blízká místní surovině. Socha je sice signována značkou „l j z (–)“, keramickou dílnu, které patřila, se ale dosud nepodařilo identifikovat.
Do Buškovic jsem přijel kolem půl desáté, pan Vaněk otvírá v 11, takže jsem tam strávil asi půl druhé hodiny a za tu dobu viděl barokní kostel a tři celkem pěkné sochy. A někdo by řekl „nezajímavá díra u Podbořan“…
Loading...
Napsat komentář