Vydat se hledat ztracené civilizace nemusí vždy a za každou cenu znamenat cestu do velehor Jižní Ameriky nebo pouštních oblastí východního Středomoří. Na stopy „ztracené civilizace“ narážíme prakticky pokaždé, když se vydáme k nám do Slavkovského lesa nebo do Krušných hor. Naposledy jsme takhle navštívili poslední květnovou neděli naprosto dokonale „ztracenou“ obec Smrkovec.
Komu mohl patřit mezník s písmenem „H“?
Návštěva Smrkovce byla tak trochu vedlejším produktem „projektu“, jehož hlavním cílem bylo vyhledání starého kamenného mezníku se zřetelným označením písmenem H u lesní cesty asi dva kilometry na severozápad od osady Lazy. O existenci toho kamene jsem se dozvěděl od naší kamarádky Marcelky, která v „době koronavirové“ neúnavně brouzdala po všech možných koutech Karlovarska. Komu patřilo to písmeno H, se zatím nepodařilo objasnit ani obvykle dobře informovanému Lukáši Smolovi. „To písmeno H je pro mne trochu záhadou, podle starých map by zde nic zvláštního nemělo být. Jsou tam pouze kousek vedle zakresleny mezníky s písmeny JB (nejspíše vrchnost Žitné Juncker-Bigatto). Mezníky s písmeny H se však hojně vyskytují v okolí turistického rozcestníku Libavská vyhlídka u Kostelní Břízy, zde se už nabízí jako vysvětlení vrchnost Henn z Hennebergu, resp. Henn z Henneberg-Spiegelu,“ napsal nám.
Chtěl jsem ten kámen vidět na vlastní oči, aniž bych se přitom trápil otázkami, kdo, kdy a proč tam ten kámen osadil, a tak jsme se s Maruškou a Britou vypravili do Lazů. Že tahle osada (obec je příliš silné slovo) leží na samém okraji civilizace, musí být každému jasné už ze stavu silnice, která do Lazů vede ze Zlaté u Kynšperka. Jakž takž se ještě dá jet tam, kde se zachovalo prvorepublikové dláždění žulovými kostkami, avšak úseky, které byly válce překryté asfaltem a od té doby se na ně už nesáhlo, jsou opravdu na hraně sjízdnosti. V o nic lepším stavu ostatně není ani silnice do Lazů z Kostelní Břízy, a jen o maličko pohodlnější je příjezd do Lazů po silnici od Kynžvartu.
Pastýřský buk je dnes chráněný i s jednou ze tří kosterních větví, která se odlomila v roce 2014
Z Lazů, kde žilo ve druhé polovině 19. století víc jak dvanáct stovek obyvatel a ještě před ruhou světovou válkou jich tady napočítali hnedle devět stovek, dnes zůstalo jen pár chalup vesměs určených k rekreaci v Horních Lazech, Dolní Lazy zanikly úplně. Chloubou osady je „Pastýřský buk“, který byl tady, v nadmořské výšce osm set metrů, vysazený na počátku 19. století. Mohutný strom s obvodem kmene hnedle šest metrů a korunou o průměru 21 metrů dosahující do výše kolem 22 metrů roste na severním okraji osady za posledními domy na okraji pastvin a podle staré místní pověsti zde vyrostl z hole, kterou na místě zapíchl do země pastýř: „Kdysi v dobách, kdy naší krajinou proháněli pastevci svá stáda, jeden ovčák vedl své stádo na rozlehlou pastvinu nad vesnicí. Sedl si na své oblíbené místo a kochal se pohledem do kraje, když tu se náhle obloha začala zatahovat a chystalo se k bouři. Pastevec zabodl hůl do země a začal svolávat stádo. Druhého dne se na pastvinu vrátil a ke svému úžasu zjistil, že hůl, kterou nechal v zemi, se začala zelenat. Nechal ji tedy na svém místě. Z hole pak vyrostl nádherný buk s rozložitou korunou plnou propletených větví.“
Skutečnost, kterou si každý může ověřit na místě samém, je poněkud chmurnější. Statný buk lesní (Fagus sylvatica), který byl v srpnu 1995 prohlášený za Památný strom a v roce 2003 se stal nejsympatičtějším solitérním stromem v Karlovarském kraji a v anketě „Strom roku“ obsadil druhé místo (zvítězil buk u kostela v Jihlavě), utrpěl v prosinci 2014 těžkou újmu, když se vlivem silné námrazy zaviněné tlakovou níží Xandra a pravděpodobně i silného větru vylomila nejsilnější ze tří kosterních větví a odhalila tak nepříjemný pohled do vyhnívající dutiny kmene. Strom, který přišel o téměř polovinu koruny, byl sice na jaře 2015 odborným zásahem dendrologů stabilizovaný, ale odborníci mu už naději na dlouhý věk (v řádu desítek a stovek roků) nedávají. Pořád je to státem chráněný Památný strom, dokonce i ta odlomená větev je chráněná a proto zůstává na místě, a samozřejmě stojí za vidění i za tu trošku námahy při překonávání ohradníků pro dobytek, které volnému přístupu k němu brání.
Mezník s písmenem H je usazený při červeně značené „Stezce sv. Václava“, ve směru k Lazům kousek od rozcestí „Nad Smrkovcem“, krčí se vpravo od cesty, ale přehlédnout se nedá. Moje přičinlivá žena Maruška, kterou někdy podezírám, že se mnou na podobné výpravy chodívá trochu nerada, byla tím nálezem tak potěšená, že se dala do hledání a postupně podél cesty objevila ještě dva další mezníky. Utopené v zemi tak, že vidět byla jen temena s poněkud už nezřetelnými křížky, snažili jsme se trochu je vyhrabat a očistit, ale holýma rukama to šlo blbě, a tak jsme toho nechali. Písmeno H, pokud na nich někdy bylo, se nám rozpoznat nepodařilo…
Zaniklou obec Smrkovec dnes připomíná jen pomníček s pamětní deskou a informační tabule poblíž místa, kde stával kostel
Zaniklá obec Smrkovec leží od toho „Rozcestí nad Smrkovcem“ víc jak dva kilometry dál na severozápad a o víc než sto metrů níž. Trmácet se tam pěšky už se nám nechtělo, zvlášť když jsem z mapy vyčetl, že daleko pohodlněji se na místo dostaneme z druhé strany po cestě, která ze silnice, po které se budeme vracet zpátky domů, odbočuje doleva zhruba v půli cesty mezi (rovněž už zaniklými) osadami Horní Žitná a Studánka. Mapa nezklamala, cesta tam opravdu odbočovala a k našemu překvapení to byla asfaltka bez zákazu vjezdu, takže jsme do Smrkovce dojeli autem.
Osud obce, která se od svého vzniku v polovině 14. století celých šest set let jmenovala Schönficht (údajně podle skutečně prý překrásného smrku, v blízkosti kterého byla založena), se moc neliší od osudu jiných obcí Slavkovského (dříve Císařského). Po válce z ní byli vyhnáni nejprve původní německy hovořící obyvatelé a krátce po nich i lidé hovořící (aspoň většinou) česky, které sem nalákaly sliby o vlastních domech a hospodářstvích zcela zadarmo, neboť „po Němcích“ (tehdy po válce se ještě psalo po němcích s malým „n“). Aby se tu cítili jako doma, byla zde už v červnu 1946 otevřena česká škola a v roce 1947 byl název obce úředně změněný na Smrkovec.
Jenže tou dobou už bylo dávno rozhodnuto (vládním usnesením ze dne 17. května 1946) o zřízení vojenského výcvikového prostoru Prameny, který byl příčinou zániku nejenom Smrkovce, ale dalších asi čtyř desítek lidských sídel. Lidé, kteří si tady ještě ani nestačili zvyknout, se museli vystěhovat, a podle řady zaznamenaných svědectví byl jejich „odsun“ možná ještě brutálnější, než předcházející vyhnání Němců – na sbalení svých osobních věcí prý měli sotva pár hodin!
Schönficht – Smrkovec přitom nebyl žádná zapomenutá samota, v dobách největší slávy ve druhé polovině 19. století zde žilo v téměř sto domech víc než sedm stovek lidí, z nichž později řada odešla za prací do měst v sokolovské uhelné pánvi, takže v roce 1930 tu napočítali 101 stavení a v nich 562 obyvatel. Chloubou obce by původně gotický kostel sv. Václava z poloviny 14. století, přestavěný ve 2. polovině 16. století a pak na popud kancléře Metternicha v roce 1839. Při téhle poslední přestavbě byly pod kostelní lodí náhrobní desky patřící významných osobnostem z rodů, které v minulosti Schönficht vlastnily, například páni von Globen (dnes Hlavno u Citic), von Grünles a další. Dodnes se z nich zachovala jediná, epitaf Kryštofa z Hartenberka, který ve Smrkovci zemřel 3. února 1586, je v současnosti uložena v zámku Kynžvart.
O tři čtvrtiny století přežil zkázu Smrkovce jen dodnes funkční můstek přes potok
Poblíž kostela stála fara z roku 1695, u mostu byla hrázděná kaplička se sochou sv. Jana Nepomuckého z roku 1820 a další socha sv. Jana Nepomuckého z 18. století stála při cestě do Žitné. Dnes z toho všeho zbyl jen pomalu se rozpadající kamenný most přes (dnes) bezejmenný potok, který se pod Smrkovcem vlévá do Malé Libavy. Zbytek vzal velmi rychle za své, když byla po roce 1947 na území obce vybudovaná dělostřelecká střelnice a stovka domů posloužila jako terče naší hrdinné artilérie. Když byl v roce 1954 vojenský prostor Prameny zrušený, dokonaly zkázu vojenské buldozery, které to, co ještě stálo, zplanýrovaly a ponechaly osudu. O zbytek se pak postarala sama příroda, takže celý prostor někdejší obce je dnes zarostlý neukázněným náletovým lesem, ve kterém o zbytek své důstojnosti bojuje pár vzrostlých kaštanů na místě někdejšího kostela. Existenci Smrkovce zde připomíná jen špičatý balvan s amatérsky zasazenou pamětní deskou a vedle něj informační tabule s plánkem zaniklé obce a několika historickými fotkami. Z veškerého inventáře přežil jen ten můstek přes potok, který dokonce dodnes slouží; podle stop pneumatik unese i docela těžkou zemědělskou a lesnickou techniku…
Z přehršle informací, které se o Smrkovci dají dohledat na mnoha webových stránkách, mě nejvíc zaujala tahle: „Po názvu obce byl pojmenován zcela nový minerál smrkovecit (anglicky Smrkovecite), opakovaně nalezený na konci 20. století na haldách opuštěných dolů ve Smrkovci, určený a popsaný v roce 1996.“ Kdo by to byl řekl, že…
Loading...
Napsat komentář