Hraběcí skála a Chudá nevěsta na Komářím vrchu

Fotky zajímavých skalních útvarů na vrcholku Komářího vrchu v Krušných horách jsem objevil čirou náhodou při nějakém tom „brouzdání po internetu“, namlsaly mě ale tak, že jsem se rozhodl spatřit ta skaliska na vlastní oči. Na mapě jsem vyhledal místo, odkud byl výstup na 950 metrů vysoký kopec nejkratší, a druhou květnovou neděli jsme se tam vydali. To místo se jmenuje Nová Ves a leží na katastru obce Stříbrná asi tři kilometry vzdušnou čarou na severovýchod od Kraslic.

Veřejně běžně dostupné zdroje toho o Nové Vsi moc neuvádějí. Obvykle dobře informovaný portál http://www.zanikleobce.cz/ překvapivě nabízí jen jednu větu o tom, že ves patřila pod hejtmanství, farní i poštovní úřad Kraslice, že tady v roce 1900 žilo v 60 domech 410 lidí, kteří se živili tkalcovstvím, pletením krajek a domáckou výrobou hudebních nástrojů a pro děti že tu byla dvoutřídní škola.

Že tady stovky let žili lidé, připomínají dnes jen nepatrné zbytky domů…

Webové stránky obce Stříbrná jsou o něco sdílnější: Uvádí se tam, že obec bývala v „dřívějších letech“ součástí jindřichovického a kraslického panství, že německé jméno osady „Neudorf“ i současný český název „Nová Ves“ ukazují na osadu vzniklou kolonizací a že velká část zdejší půdy bývala panská a propůjčovala se poddaným jako malá léna. Jako rok založení osady uvádí Berní rula 1632, ale zápis v rotavské pozemkové knize z let 1591 – 1643 dokazuje, že vznikla už o rok dříve: „Dne 3. srpna 1631 prodal rotavský rychtář Vavřinec Kümell své dosud nezastavěné léno v Nové vsi za 26 zlatých za účelem jeho zastavění kraslickému měšťanovi Maxu Rauenovi, který sem pak pravděpodobně přivedl osadníky.“ Během následujících staleté se osada rozrůstala, v roce 1775 tu žilo v 19 domech 183 lidí, v roce 1847 narostly počty domů na 36 domů a lidí na 361 a v roce 1930 tu napočítali 64 stavení a v nich čtyři stovky obyvatel. Ve stejném roce se zde uvádí dvojtřídní škola, kterou navštěvovalo 70 žáků. V roce 1890 byla Nová Ves přičleněna ke Stříbrné a 5. ledna 1947 byla rozhodnutím ONV v Kraslicích sloučená s obcí Stříbrná v jeden celek.

… a pomníček v centru zaniklé obce Nová Ves

Po druhé světové válce a odsunu zdejších obyvatel se Novou Ves nepodařilo dosídlit, v roce 1950 tu sice pořád ještě stálo 67 domů, ale v nich napočítali už jen 20 obyvatel (uvádí Statistický lexikon obcí republiky Československé z roku 1955), lidé ale nakonec odešli všichni a domy se postupně rozpadly a splynuly s přírodou. Dneska stojí v místě, kde býval střed na stovky metrů kolem dokola roztahané obce, pár chat, které vypadají, jako by je všechny postavili podle stejného projektu, uprostřed nich pak stojí pomníček zaniklé obce a rozcestník, který nám ukázal směr výstupu na Komáří vrch.

Komáří vrch je se svými 950 metry nadmořské výšky druhý nejvyšší vrchol téhle části Krušných hor po asi tři kilometry severněji položeném Špičáku, který je ještě o 40 metrů vyšší. Kopec to přitom není nijak výrazný, určitě ne od západu, kudy jsme k jeho vrcholu stoupali my; od rozcestí v Nové Vsi je to něco málo přes kilometr a převýšení dělá 113 metrů. Stoupání je zpočátku velmi mírné, na strmosti nabírá až někde v půli cesty, větší překážkou nám ale byly napříč cesty popadané stromy a lepkavé dusno, věštící brzkou změnu počasí – jako by Pankrác, Servác a Bonifác už nakukovali přes nedaleký hřeben, oddělující českou část Krušných hor od saské. Čeho se ovšem člověk při výstupu na Komáří vrch bát nemusí, jsou komáři. Ten kopec totiž ke svému jménu nepřišel kvůli nim, pojmenován byl údajně podle hajného hraběte Nostitze Komárka, který tu měl mít někdy v 16. století loveckou chatu.

Hraběcí skála na Komářím vrchu

Těsně pod vrcholem Komářího vrchu se bezprostředně nad zeleně značenou pěšinou do výšky dobrých osmi metrů vypíná mohutné žulové skalisko bizarních tvarů. Lidová tradice mu dala jméno Hraběcí skála, snad prý proto, že se nachází na území, které patřívalo slavnému hraběcímu rodu Šliků a později Nostitzů. Skalisko je horizontálně i vertikálně značně členité a jeho podoba se s tím, jak ho obcházíte kolem dokola, mění pomalu na každém kroku, nic hraběcího jsem v tom ale neviděl z žádného úhlu pohledu. Nejčastěji připomíná na sebe naskládané polštáře, ale fantazii se meze nekladou. Na internetu někdo píše, že „skalní bloky Hraběcí skály připomínají mleté maso na hamburgery“, no proti gustu žádnej dišputát…

Pro geology je prý tahle skála něco jako otevřená učebnice. Její stáří odhadují na neuvěřitelných 330 milionů let a jednotlivé vrstvy žuly, jak jsou na sebe naskládané, jim ukazují, jak šly za sebou doby ledové ve čtvrtohorách. S trochou odvahy a šikovnosti se dá vylézt až na vrchol, odkud je prý pěkný výhled, kdybych byl mladší, nikdo by mě neudržel, v patriarchálním věku 75 let by to ale byl neodpovědný hazard.

Zkamenělý kočár s věnem chudé nevěsty

O nějaké tři stovky metrů dál na východ se nachází další skalní útvar, sice o něco menší než Hraběcí skála, ale ještě daleko bizarnější. Váže se k němu pěkná legenda, podle které tady i s koňmi zkameněl povoz, na němž se přes Komáří vrch vezla na svou veselku nevěsta i s celým svým věnem. Zkamenět ji prý nechal zhrzený nápadník, který když vyšel zkrátka u děvčete, tak se spojil s „temnými silami“. O moc přitom nepřišel, věno na voze představovalo pár peřin a kufr, a to prý v těch dobách nebyl žádný majlant. Skále se proto začalo říkat „Kočár s věnem chudé nevěsty“, dneska je na mapách zakreslena jako „Chudá nevěsta“. Najít se dá poměrně snadno, stojí pár metrů vpravo od neznačené cesty, která kousek za vrcholkem Komářího vrchu odbočuje ze zelené doleva (ve směru od Hraběcí skály).

Kamení a skalisek, i když ne tak výrazných, jako Hraběcí skála a Chudá nevěsta, je na Komářím vrchu více, pro geologické labužníky je tu nachystáno i „kamenné moře“ z žulových balvanů. Na vrcholové plošině se prý také dají objevit pravidelné kruhové jámy, které ale nejsou výtvorem matičky přírody. Jde o krátery od leteckých pum, které sem, koncem 2. světové války svrhli spojenečtí letci. Původním cílem bombardování byla nedaleká zbrojovka v Rotavě, továrnu ale kvůli mlze nenašli, a tak museli smrtonosný náklad shodit jinde. My po těch kráterech nepátrali, ostatně mám dojem, že 75 let po válce a v době jarního vegetačního boomu bychom je hledali dost svízelně. Konec konců, ty dvě skály jako cíl pěkného výletu docela stačí…