Výlet za starými hraničními kameny mezi Mariánskou a Vlčím hřbetem nás namlsal a umanuli jsme si, že podobných útěků před karanténou spácháme víc. A jako na zavolanou mi hned den potom, co jsem na web pověsil svůj report z Vlčího hřbetu, přistál v poště zajímavý tip. Kolega Jirka Synek mi kromě slov uznání „Moc zajímavý článek o hraničních kamenech“ poslal i fotku pomníku z lesa kdesi u Horních Pochlovic i s návodem, kde ho hledat. A tomu se nedalo odolat…
Horní Pochlovice, nevelká obec o necelých dvou stovkách obyvatel, leží necelé tři kilometry na sever od Kynšperka nad Ohří při silnici do Kaceřova, jehož je administrativní součástí (zatímco Dolní Pochlovice jsou místní částí města Kynšperka). Historie obce sahá až do druhé poloviny 14. století, první písemná zmínka je z roku 1370, od té doby se toho tady ale nejspíš moc neudálo. K výjimečné události tu došlo 22. srpna 1811. Ten den si jistý Johann Michael Kahler, občanským povoláním majitel statků Lítova a Nového Dvora u Kynšperka, vyšel na lov. Spolu se svým revírníkem, jehož jméno se dneska už nejspíš nedá dohledat, kráčeli lesem a vyhlíželi, co by tak mohli zastřelit, když tu náhle se revírník svou zbraní zahákl za větev, flinta se odjistila, sputila a Kahler, který stál právě před revírníkem, se odebral na věčnost. Zůstaly po něm manželka Helena Markéta, čtyři děti a na místě činu postavený pomníček…
Kahlerův pomníček se v náletovém roští dost blbě hledá…
Tuhle historku včetně všech možných podrobností si každý může snadno vyhledat v katalogu památek na webu NPÚ, a stejně snadno jsme doufali nalézt i ten pomníček. Měli jsme k dispozici mapku a dokonce i páně Synkův popis cesty: „Z vesnice jít jen malý kousek cestou k severovýchodu a pak vlevo lesem severně. Dojít na silně zarostlou paseku, kámen je přibližně uprostřed.“ Nic jednoduššího, že…
Na místě samém se ovšem ukázalo, že malý dovětek „dost blbě se to hledá“, byl naprosto namístě. Les severně od Horních Pochlovic, ve kterém jsme měli hledat, nebyl sice nijak rozsáhlý, šacoval bych to tak na pět až šest hektarů, vypadal ale, jako by v něm naposledy hospodařili poddaní nešťastného Kahlera. Přírodě tu nikdo žádné překážky nekladl, stromy, které padly za oběť vichřicím, zůstaly ležet na místě, a pokud se tady vyskytl prostor, kterému by se dalo s nadsázkou říct paseka, byl dost hustě zarostlý náletovými stromy do výšky kolem tří metrů. K tomu všemu byl celý ten „les“ protkaný spoustou navzájem se křížících cest a pěšin, které se jedna druhé podobaly jako to příslovečné vejce vejci, no prostě lahůdka…
… naštěstí pomůže asistenční pes!
Že jsme ten pomníček skutečně našli, můžeme nejspíš poděkovat tomu, že jsme se k němu vydali v půli dubna, kdy ještě stromy nebyly olistěné a místy bylo vidět dál než na deset metrů. Žulový monolit ve tvaru čtyřbokého komolého jehlanu je ze všech stran pokrytý německým nápisem o Kahlerově tragické smrti a ornamentálními motivy květů a palmových ratolestí, po víc jak dvou stech letech je to ale všechno zvětralé a prakticky nečitelné. Pomníček je také daleko menší, podle fotek jsem čekal výšku kolem dvou metrů, ve skutečnosti nemá ani metr. Původně prý byla na jeho vrcholku malá koule symbolizující věčnost, dochovala se ale jen ve vzpomínce jednoho z německých starousedlíků. Nic z toho samozřejmě naší radost z nálezu nijak nezkazilo, a věřím, že stejnou radost ucítí každý, kdo si zkusí Kahlerův pomníček najít a uspěje.
Loading...
Napsat komentář