Za hraničními kameny na Vlčím hřbetu

V neděli 5. dubna jsem se při sledování pravidelného televizního strašení koronavirovou infekcí dozvěděl, že pan ministr Hamáček nemá nic proti tomu, aby si lidé vyšli „pro jiné myšlenky“ do přírody, pokud ovšem přitom nevytvoří srocení více než dvou osob. A tak jsme teda s kolegou Štefanem hned v úterý vyrazili do hor, podívat se na historické hraniční kameny na úbočí Vlčího hřbetu nad Mariánskou. Jeli jsme ovšem ve třech, společníka nám dělal můj „asistenční“ pes Brita.

Na samotném začátku téhle akce byl mail, který jsem dostal někdy koncem listopadu loňského roku. Psala mi stará (ve smyslu dobrá) kamarádka Marcelka, jestli nevím, co znamenají čísla a symboly vyryté do kamenů, které „potkala“ na červeně značené turistické cestě z Mariánské na Vlčí hřbet. No co bych zatloukal, nevěděl jsem nic, ani to, že takové kameny tam někde jsou. Podle fotek, které mi poslala, bylo zřejmé, že to jsou hraniční mezníky, ale co tam vedlo za hranici a kdy, jsem opravdu netušil. Semínko touhy, podívat se na ně zblízka, bylo nicméně zaseto…

Jako hraniční kameny na Vlčím hřbetu posloužily nejčastěji neopracované přírodní balvany s vytesanými čísly a křížky…

Abych se na ten Vlčí hřbet nesápal nepřipravený, požádal jsem o pomoc loketského památkáře Lukáše Smolu, který mi už vícekrát dobře poradil, a nezklamal ani tentokrát. Myslím, že jsem mu svým dotazem, cože to tam je za kameny, dokonce udělal radost, neboť mi odepsal: „… jsou velmi zajímavé, že se tam snad hned zítra vypravím … Podle mapy (ale ještě bez přesné lokalizace) usuzuji, že by se mohlo jednat o hranici montánních lesů. Obdobně jsou značeny hranice montánních lesů i ve Slavkovském lese, které dlouhodobě mapuji. Nejsouvislejší zachované úseky jsou pak kolem Krudumu a na Kozích hřbetech… Takže moc děkuji za tip!“

… najdou se tam ale i poměrně vysoké opracované sloupky hranolovitého tvaru.

No sláva! Hranice montánního lesa! Jenže co to vlastně je? Až dosud jsem „montánní les“ znal jen jako pojem z přírodovědy a zeměpisu, kde nás učili cosi o vegetačních pásmech, moc už si z toho nepamatuju, ale že by bylo třeba ta vegetační pásma vymezovat hranicemi??? A tak jsem se opět obrátil na pana Smolu a dozvěděl se, že „to slovo má ještě jeden význam, a to báňský, hornický. Jednalo se o lesy vyhrazené pro potřeby hornictví a zpracovatelských provozů… Už v 16. století přidělila česká komora velkým revírům vyhrazené montánní lesy, aby byl zajištěn dostatek dříví pro vlastní důlní práce, výdřevu, větrací zařízení apod., i pro zpracování rud v hutích. K jáchymovskému montánnímu panství patřily jáchymovské, hornoblatenské, božídarské a přísečnické lesy, ke slavkovským dolům bečovské, kynžvartské a částečně tepelské lesy.“

Touha vidět hraniční kameny na Vlčím hřbetu byla u Lukáše Smoly zřejmě daleko silnější než u mne a vydal se za nimi hned další den, takže jsem ještě před naším odjezdem na Mariánskou dostal mailem mapku se zakreslenou asi dvacítkou kamenů. My jsme se Štefanem zas takoví borci nebyli, konec konců jsme už oba v kategorii „starších pánů“ a pohyb v lese, kterým se před pár týdny prohnala vichřice a polovina stromů zaujala horizontální polohu, nám už moc nesvědčí. Prošli jsme zhruba půl druhého kilometru trasy od zbořeného kláštera na Mariánské na vrchol Vlčího hřbetu a našli kameny od čísla 24 na úpatí kopce po číslo 17 pod vrcholem a vrcholové skalisko s vyrytými letopočty 1547 a 1771 (k čemu se vztahují se budu muset ještě doptat).

Člověk a kůň při práci v lese. Kameny to přežily bez úhony.

Bylo to dost náročné, les ještě nebyl po vichřici uklizený, na mnoha místech jsme museli přelézat nebo obcházet popadané kmeny a poměrně velké plochy byly pokryté vysokou vrstvou ořezaných větví. Potkali jsme se tam s horalem, který se svým koněm stahoval klády do údolí, a obdivovali virtuozitu, s jakou to dělal. Míjeli jsme se akorát v místě, kde stál vysoký štíhlý kámen s číslem 21, já už ho viděl přinejmenším vyvrácený nebo nedej bůh přeražený, ale ten chlapík svého čtyřnohého přítele dirigoval tak mistrovsky, že několikatunový náklad čtyř kmenů kámen nijak neohrozil. A šlo opravdu o centimetry!

Domů jsme se vraceli spokojení s pěkným výletem a slíbili jsme si, že se na Mariánskou ještě vrátíme. Určitě bych si rád prošel poutní cesty, po kterých na Mariánskou směřovala procesí od Jáchymova a od Hroznětína, a rád bych se dožil realizace stavby kaple Maria Sorg na místě zbořeného kapucínského kláštera. Už aby stála…