Nejradostnější setkání jsou ta nejméně očekávaná. Takové bylo i naše setkání s Gutštokem o posledním únorovém víkendu, kdy jsme byli v Nejdku hosty na oslavě pátých narozenin človíčka, který mi říká dědo. Na Gutštoka jsme narazili asi v půl čtvrté odpoledne, když jsme se s Britou vydali do nedalekých Nových Hamrů, aby se to zvíře taky trochu proběhlo v lese.
Šli jsme cestou od novohamerské železniční zastávky k Sejfům, kterou jsem v minulosti nesčíslněkrát projel na běžkách i na kole, takže bych řekl, že ji znám dost dobře. O to víc mě zarazila směrovka s nápisem GUTŠTOK, která asi na půl cestě mezi Novými Hamry a Pajndlem ukazovala kamsi doprava do údolí. Žádná cesta tam nevedla, jen v lesním podrostu vyšlapaná pěšinka, naštěstí díky „jarnímu“ únorovému počasí pohodlně schůdná. Vydali jsme se po ní, a dobře jsme učinili.
Kráčeli jsme zalesněnou strání dolů směrem k železniční trati a za chvilku se před námi objevily ruiny nějaké usedlosti, opuštěné – a na to bych vsadil palec pravé ruky – po druhé světové válce, kdy odtud odešli, arciže nedobrovolně a neradi, lidé, jejichž předkové tady v Krušných horách žili celá staletí. Od stavení, ze kterého zůstaly jen nepatrné zbytky obvodových zdí, se na všechny strany rozpínaly z kamení vyskládané terásky, mohla to být kdysi obdělávaná pole nebo zahrady nebo mohly sloužit něčemu, co si já osobně nedovedu představit. Na chvilku mě napadlo, že se tohle mohl být ten Gutštok, ale pak jsem si všiml, že na jednom z kolem rostoucích stromů je přibitý nějaký „svatý“ obrázek a dřevěná šipka směrem dál dolů ke trati.
Gutštok jako živý
A tam jsme ho objevili. Chlapíka ostře řezaných (doslova!) rysů s plnovousem, za který by se nemuseli stydět ani džihádisté Al Káidy. Strážce železniční trati z Karlových Varů do Johanngeorgenstadtu, oné chlouby železničního stavitelství z poslední dekády 19. století. Trati, která na 15 kilometrech mezi Nejdkem a Perninkem překonává výškový rozdíl 365 m a dosahuje nadmořské výšky 915 metrů, což z ní činí druhou nejvýše položenou dráhu u nás. Z pahýlu mohutného smrku vyřezaný Gutštok ji střeží od roku 2014, kdy tady byl za velkého sběhu lidstva a za účasti nejdeckého děkana římskokatolické farnosti Jana Pražana a evangelického faráře Boba Helekia Ogoly slavnostně odhalen. Sluší se podotknout, že za svou současnou dřevěnou podobu vděčí Gutštok karlovarským „mašinfírům“, kteří celou akci zorganizovali, jmenovitě Janu Kemrovi, Františku Konopovi a Ludvíkovi Erdmannovi, a také novohamerskému lidovému řezbáři Zdeňkovi Roffeisovi, který Gutštoka z pahýlu větrem zlomeného stromu vypižlal.
Duch, který aktuálně střeží „Krušnohorský Semmering“, se zrodil před pěti sty lety v roce 1524, kdy se jistý Hans Müller, povoláním „chudý rolník“, vydal do hor pátrat po nějakém tom stříbře. Utrmácený marným hledáním zakopl o kořen pařezu, tehdy zvaného štok, a osvícen (patrně bolestí v nakopnutém palci) spatřil před sebou jasný záblesk, počátek bohaté stříbrné žíly. V nadšení nad svým objevem zvolal „GUTŠTOK!“, pařez ožil a dal se do díla. Seznam dobrých skutků, které za těch půl tisíce let vykonal, je úctyhodný:
Už v roce 1536 zastavil těsně před pádem do propasti povoz s manželkou Martina Luthera tažený splašenými koňmi. Po bitvě na Bílé hoře v roce 1620 zachránil před zatčením jednoho ze strůjců protihabsburského povstání českých stavů Bohuchvala Berku z Dubé. V roce 1781 během inspekční cesty císaře Josefa II. do Nových Hamrů zachránil monarchu před přepadením partou loupežníků tak, že vyvrhele nechal zkamenět. Na seznamu osobností, se kterými měl Gutštok co do činění, jsou i Komenský, Valdštejn, Napoleon a Goethe a za záchranu života mu vděčil i prezident Masaryk. Neposledním v řadě Gutštokových přátel je i český génius Jára Cimrman. Kdo by tomu snad nechtěl věřit, může se vydat do Nových Hamrů, „Legendu o Gutštokovi“ tam najde přibitou na stromě hned vedle toho dřevěného ducha.
Loading...
Napsat komentář