Při zvažování, kam vyrazit na první podzimní „lov smírčích křížů“, hrály tentokrát hlavní roli jízdní řády. Vzhledem k absolutní neschopnosti naší slavné policie, která ani po pěti měsících nedokázala uzavřít vyšetřování dopravní nehody, jejíž obětí se stal náš SWIFT, totiž musíme spoléhat na vlaky. Ke cti našeho „Národního dopravce“ ovšem nutno říct, že nás tenhle dopravní prostředek zatím vždy dokázal dopravit na místo určení včas, v pohodě a po zavedení „Babišových“ slev i levně. Tentokrát vyhrálo Stříbro; ze Sokolova je to po kolejích 102 km, doba jízdy (i s přestupem v Chebu) hodina a 35 minut a jízdné tam a zpátky dělalo neuvěřitelných 122 korun, z toho rovných 50 stála jízdenka pro pejska. Volba Stříbra se ukázala dobrou i jinak, užili jsme si pěkného města a do mojí galerie kamenných křížů přibylo dalších pět pěkných kousků. Stříbro bylo holt zlaté…
Historie Stříbra se začala psát už ve 12. století. První písemná zpráva pochází z roku 1183 v darovací listině knížete Bedřicha Přemyslovce, kde se Stříbro zmiňováno jako hornická osada jménem Argentaria – Stříbrnice. Údaj Václava Hájka z Libočan v Kronice české, že město v roce 1131 založil český kníže Soběslav I., je ničím nepodloženou legendou, základy města ve skutečnosti položil až král Václav I. v období mezi roky 1240 a 1250. Stříbro, které dnes platí za jedno z nejmalebnějších měst u nás, se právem pyšní celou řadou stavebně historických památek, které jsou vděčným cílem turistů a nemohli jsme je vynechat ani my.
Kamenný most s věží
Kamenný most s věžovou bránou slouží ve Stříbře už více než čtyři a půl století
Jako každé středověké město, bylo i Stříbro důkladně opevněné, a to nejenom vlastní historické jádro na strmé skalnaté ostrožně nad řekou Mží, ale i později dole u řeky vystavěné jižní „Nové město“. Vstup do něho byl možný po mostě přes řeku Mži, který je třetím nejstarším dochovaným kamenným mostem v Čechách a unikátním dokladem mistrovství stavitelů z přelomu gotiky a renesance. Zhruba uprostřed pětiobloukového mostu je průjezdná věž se zasazenou pamětní deskou, která hlásá, že dílo v letech 1555 až 1560 vystavěl Benedikt Volch z Ferrolu (ve Španělsku). Musel být mistrem svého oboru, jeho most i po více než 450 letech pořád dobře slouží, a nejenom jako turistická atrakce. Z běžného provozu byl sice už vyřazen (v roce 1972 po dokončení obchvatu města), místní dopravě ale slouží dál, jen tonáž je na něm omezená na půl druhé tuny a rychlost na dvacítku.
Svatý Jan Nepomucký
Svatý Jan Nepomucký od Lazara Widemanna
Most, pěkný sám o sobě, zdobí socha svatého Jana Nepomuckého z roku 1721, dílo Lazara Widemanna, jednoho z nejvýznamnějších a nejtalentovanějších představitelů českého vrcholně barokního sochařství z generace navazující na Matyáše Bernarda Brauna. Mlčenlivý světec má ve Stříbře sochy dvě, ta druhá je v ulici 28. října v místě, kde zřejmě v minulosti stával most přes potok, který při pozdějších úpravách silnice a blízké křižovatky zmizel pod zemí Na rozdíl od Widemannova Nepomuka na mostě přes Mži, který je (i s mostem a věží) od roku 1958 pod ochranou státu, tenhle na seznamu nemovitých kulturních památek není a nikde jsem nenašel ani jméno autora. Na stránkách Města Stříbra je pouze zápis, že zdevastovaná socha byla v roce 2013 zrestaurovaná za baťovskou cenu 199 tisíc 500 korun.
Kostel Všech Svatých
Dominantou Stříbra je děkanský kostel Všech Svatých, vystavěný pravděpodobně krátce po vzniku města v první polovině 14. století. Jeho původní gotickou podobu setřela radikální barokní přestavba v letech 1754 až 1757, dodnes se ale dochovala pozdně gotická věž z roku 1565, upravená v roce 1738 kvůli zavěšení zvonu. Tady nás potkala Paní Štěstěna, která na sebe vzala podobu starší paní zametající schody kostela, a na mojí prosbu, jestli se mohu podívat dovnitř, řekla „no samozřejmě, a pejska vezměte s sebou, vždyť je to taky tvor Boží“. A tak jsme si mohli s Britou v klidu a pohodě prohlédnout krásný barokní oltář se čtyřmi sochami zemských patronů – svatého Víta, Václava, Vojtěcha a Prokopa, který v roce 1762 vytvořil místní řezbář Ignác Platzer. Chloubu kostela jsou dva obrazy, rozměrný a stářím už poněkud ztmavlý oltářní obraz Všech svatých od hornoslavkovského Elíáše Dollhopfa a Milostný obraz Panny Marie Bolestné, před který v roce 1771 při své návštěvě Stříbra poklekla sama císařovna Marie Terezie. Drahocenný stříbrný rám, který při té příležitosti obrazu věnovala, vzal za své v roce 1810, kdy musel být odevzdán císařské mincovně ve Vídni jako příspěvek na válku s Napoleonem.
Renesanční radnice
Radnice ve Stříbře se stavěla více než půl století
Chloubou města je rozložitá renesanční radnice se třemi štíty zdobenými sgrafity, vystavěná v průběhu 16. století na místě původních dvou měšťanských domů. Stavba se vlekla víc než padesát roků, během kterých budova několikrát i dost zásadně změnila podobu. Ta současná je výsledkem zásadní sjednocující renesanční přestavby po požáru v roce 1588. Původní renesanční sgrafitová výzdoba byla už koncem 19. století sotva znatelná, a proto byla v letech 1883 až 1888 podle fragmentů původních sgrafit obnovena. Levý obraz znázorňuje založení města přemyslovským knížetem Soběslavem (jak víme, jde o nepodloženou legendu), další obranu proti křižákům v roce 1427 a třetí alegorii spravedlnosti s typickou páskou přes oči.
Smírčí kříže
Na katastru města Stříbra je evidováno sedm smírčích křížů, z toho pět se nachází v městském muzeu, které je, asi jako jediné u nás, o víkendech a svátcích uzavřené. Kdo to neví a chtěl by je vidět třeba v neděli (jako my před dvěma lety, když jsme se vraceli z Kladrub), má smůlu. Tentokrát ovšem byla středa, muzeum otevřené (ovšemže liduprázdné, neboť lidi zařezávají v práci a penzisti to nevytrhnou) a paní za pokladnou tak hodná, že nám dovolila i s psíkem vstoupit na posvátnou půdu vnitřního dvora bývalého kláštera minoritů, kde stojí tři kříže.
Smírčí kříž s legendou o dvou znesvářených žencích a hlavě uťaté kosou
Nejzajímavější z nich je ten, který v kalvárii stojí vpravo. Mohutný žulový monolit se zašpičatělými rameny a uraženou nohou, takže je širší než vyšší. Původně stával u cesty z Kladrub do Mileva, později byl uložen ve dvoře budovy Správy majetku města, odkud byl v roce 1996 přenesen do muzea. Ke kříži se vztahuje docela strašidelná legenda, kterou ve své práci Die alten Steinkreuze in Böhmen und im Sudetengau cituje Walter von Dreyhausen:
„Ve vyhlášených hladových letech 1771-72 se zde zastavili dva ženci, aby si odpočinuli a podělili se o kus chleba, který si přinesli s sebou. Kvůli podezření jednoho z nich, že se ho kamarád při dělení snaží ošidit, se pustili do sporu, který vyvrcholil tím, že jeden z nich popadl svou kosu a jedním rázem uťal druhému hlavu tak, že ji úplně oddělil od těla. Zděšený tím, co provedl, byl vrah vbrzku dopadený a svůj zločin po právu odpykal na šibenici.“
Ze zbývajících křížů v atriu muzea je hezčí ten prostřední, atypický kříž z pískovce s doširoka se rozšiřující nohou, nápadně malou hlavou a pozitivním reliéfem řeckého kříže na čele. Nalezený byl v roce 1996 severozápadně od města na katastru obce Sulislav v místech, kde ho už v roce 1899 zaznamenal prof. Wilhelm. Vlevo stojící kříž, jen 75 cm vysoký žulový monolit s uraženou hlavou, takže tak trochu připomíná kříž antonínský, byl do muzea přemístěný v roce 1999 z bývalého hřbitovního kostelíka Panny Marie a jeho původní stanoviště není známé. Poslední dva z cekem pěti křížů uložených v muzeu jsou součástí vnitřní expozice, kam jsme se už nedostali, neboť dobrota paní pokladní měla řece jen nějaké hranice. Že bych ale bůhvíjak litoval, že jsem neviděl kříž postavený na ubrusem pokrytém stole (viz foto na smircikrize.euweb.cz), to rozhodně říct nemohu…
Smírčí kříž ve zdi pod kostelem svatého Petra
Asi dva kilometry od středu města na sever stojí při silnici do Úněšova na místě zaniklé osady Doubrava gotický kostel svatého Petra, vystavěný zde už někdy kolem roku 1300. Kdysi jsem na svých cyklotoulkách po západočeském pohraničí strávil asi tři dny v nedalekém kempu Butov u Hracholuské přehrady a tenhle kostel navštívil. Byla to tenkrát ruina na spadnutí a vyvrácenými dveřmi a totálně vykradeným a notně zaneřáděným interiérem. Ohromily mě tenkrát krásné a v kontrastu s celkovým stavem kostela i slušně zachovalé gotické nástěnné malby, vyplýtval jsem na ně skoro celý film (film je už nenávratně ztracený, fotky ještě mám). Kostel dnes prožívá zmrtvýchvstání, má novou střechu a fasádu a z větší části už je opravená i ohradní zeď, do které je na jihovýchodní straně (obrácené k silnici) zazděný malý, stářím a povětrnostními vlivy silně poznamenaný žulový kříž se sotva znatelnou rytinou malého křížku a písmen ML. Křížový kámen s vyrytým křížem v kruhu, který zde zmiňuje Wilhelm (v roce 1899) a kreslil ho i Karel Šrámek (v roce 1927), je dneska už nejspíš ztracený.
Kříž původem z Domaslavi s pověstí o neštěstí jakéhosi Žida
Pátý a poslední kříž , který jsme ve Stříbře viděli, se nachází na severním okraji města na zahradě domu č. 1012 v Jiráskově ulici. Pěkný, 80 cm vysoký pískovcový kříž se zaoblenou hlavou a rameny má na čelní straně rytinu kruhu děleného osmi paprsky a na zadní straně rovnoramenný kříž v kruhu. Původně stával u zhruba 20 km na sever vzdálené Domaslavi, kde ho v roce 1945 nakreslil Karel Šrámek s poznámkou: „Západně Čes. Domaslavi, asi 250 m od vsi (ohyb silnice od hřbitova), v nízkém smrkovém porostu asi 8 m vpravo od silnice a asi 50 m jihových. od shluku balvanů (skalky v borovém lese na mírném pahrbku), stojí kříž. Židovi nějakému se tu prý stalo jakési neštěstí.“
Kříž je dnes na soukromém pozemku, dobrých 15 metrů od silnice, je sice vidět, ale jen zdálky a z jedné strany. Nás potkalo to štěstí (ve Stříbře už potřetí!), že paní domu je právě na mateřské, v době naší návštěvy byla doma a ke křížku nás doprovodila. Dokonce se omlouvala, že je tak nepřístupný a nedůstojně umístěný, ale že prý se s tím dá sotva co dělat, neboť předchozí majitel stavení ho usadil do betonu. Asi věděl proč, kříž totiž původně tvořil malebnou skupinku s mlýnským kolem (viz foto z let 2002 a 2007), které se ale stalo kořistí zloděje, jemuž plot kolem zahrady nedělal velké potíže.
Loading...