Návštěvu Poutnova jsme měli na programu už loni na podzim, kdy jsme objížděli židovské hřbitovy na Karlovarsku, ale nějak z toho sešlo. Popravdě řečeno, moc se mi tam nechtělo, měl jsem celý slavný Poutnov v paměti jako zanedbanou železniční zastávku na trati z Karlových Varů do Mariánských Lázní, kde hned u nádraží strašil napůl vybydlený panelákem obklopený hromadou povykujících špindírů, kterým se tenkrát ještě beztrestně říkalo cikáni. Na chuti vydat se tam mi nepřidalo ani důrazné doporučení návštěvníkům Poutnova na portálu Hrady.cz „nenechávat nic cenného v autě“. A tak jsme se do Poutnova s Britou vydali až letos v první dekádě května. A byli jsme překvapení. Několikrát a příjemně!
Cesta sem vede pěkně do kopce…
Překvapení první – ten panelák u nádraží dosud sice stojí, ale vybydlený už je tak, že ho vybydlovači opustili a odtáhli o štaci dál. Překvapení druhé – penzion Stadler u nádraží, který před lety vypadal na spadnutí, je (už od roku 2008) otevřený a nabízí (prý) luxusní ubytování a skvělou restauraci. Překvapení třetí – to, co jsem až dosud považoval za celý Poutnov, je vlastně jen pár domů kolem nádraží, vlastní obec se rozkládá asi půl druhého kilometru dále na severovýchod. Cesta tam stoupá velice strmě, od železniční zastávky v nadmořské výšce zhruba 620 až do nějakých 680 metrů.
Poutnovský zámeček už čeká jen na to, až docela spadne
Osada Poutnov byla založena zřejmě už ve 13. století během kolonizace prováděné tepelským klášterem, v jehož majetku byla až do 16. století. Pak se tu vystřídala celá řada vlastníků, posledními z nich byli majitelé bečovského panství Beaufortové, kteří Poutnov získali v roce 1865 a drželi ho až do roku 1945. Jádro osady tvořil hospodářský dvůr, jehož součástí byla patrová obytná budova, kterou v 17. století tehdejší majitelé z rodu Schindelů z Hirschfeldu přestavěli na barokní zámeček. Jako obytný dům sloužil ještě pár let po druhé světové válce, ale neudržovaný chátral a chátral, až dochátral do dnešní podoby odpudivě vyhlížející neopravitelné ruiny. V ruinách je i novodobý hospodářský dvůr, který tu vyrostl za minulého režimu a byl opuštěný nejspíš hned po jeho pádu. A k ruinám má blízko i většina stavení, ve kterých žije něco víc než stovka zdejších obyvatel.
Židovský hřbitov v Poutnově
Do Poutnova, jak už bylo řečeno, jsem jel navštívit zdejší židovský hřbitov, který se rozkládá asi půl druhého kilometru severovýchodně od obce na bývalé cestě do Tisové, která se pár set metrů za hřbitovem ztrácí v polích. Ten hřbitov patří k vůbec nejmenším nekropolím u nás, má rozlohu pouhých 324 metrů čtverečných (18 x 18 m) a nachází se na něm v sedmi řadách 47 náhrobků. Hřbitov byl, sejně jako všechny židovské hřbitovy v Sudetech, poničený nacisty a po válce ponechaný svému osudu, před úplnou zkázou a zapomněním ho zachránil zásah německých dobrovolníků z Aktion Sühnezeichen, kteří v roce 2007 zpustlý hřbitov vyčistili, povalené náhrobní kameny znovu postavili a poslepovali. Během dokumentace provedené odbornými pracovníky Karlovarského muzea byly také u jedenatřiceti náhrobků opsány a do češtiny přeloženy nápisy, ze kterých vyplývá, že zde odpočívají Židé nejenom z Poutnova, ale i z Teplé, Mnichova u Mariánských Lázní, Kořene a Drmoulu. Nejstarší dva náhrobky jsou z konce třicátých let 19. století a nalézají se u severozápadního rohu hřbitova, nejmladší pochází z roku 1931 a je umístěný v první řadě naproti bývalému vstupu.
Nejstarší náhrobky pocházejí ze 30. let 19. století
Židovská obec v Poutnově nebyla nikdy moc početná. Židé sem přišli pravděpodobně už v 17. století, první písemná zmínka je z roku 1707, kdy se ve vsi trvale usadil jistý Aberham Nat se svou manželkou Entel, třemi syny a jednou dcerou. Koncem 18. století žilo ve vsi devět rodin, které dohromady čítaly 53 lidí; živili se většinou jako obchodníci se střižním a použitým zbožím a zdejší židovská náboženská obec platila i svého učitele. Ve 40. letech 19. století napočítali v Poutnově 11 židovských rodin, po roce 1867, kdy nová ústava umožnila všem občanům izraelitského vyznání usazovat se kdekoli na území habsburské monarchie, začal počet Židů v Poutnově klesat, posledních osm tu bylo evidováno v roce 1900, o deset let později už nežil v Poutnově Žid žádný. Hřbitov byl nicméně využíván ještě dvě desítky let poté.
Ten hřbitůvek je zvláštní místo s neopakovatelným kouzlem. Cesta k němu vede z Poutnova nejprve dnes už sice prořídlou, ale pořád ještě pěknou alejí mohutných starých stromů a pak mírně stoupá mezi poli až ke kótě 703 metrů nad mořem, odkud je krásný panoramatický výhled. Vpravo od cesty jsou vidět střechy nejbližší osady Rankovic, vlevo je nejvyšší vrchol Poutnovska Spálený (739 m), před sebou v mlžném oparu spíš tušíme, než vidíme střechy osady Tisová, a pár desítek metrů před námi je malý remízek, ve kterém se ukrývá hřbitov. Všude klid a mír, ani živáčka, jen ptáčkové švitoří, hotový kýč…
Poutnovský sv. Jan Nepomucký…
Poutnov, jak už jsem psal, je vesnice velice zanedbaná, a proto člověka překvapí, když pávě tady narazí na dvě pěkné a pečlivě zrestaurované barokní sochy. Stojí při zanikající cestě kolem zámku napříč areálem bývalého hospodářského dvora, na spodním (jihozápadním) okraji svatý Jan Nepomucký a na horním (severovýchodním) svatá Anna Samotřetí.
…a sv. Anna Samotřetí s Marií a Ježíšem na rukou
Barokní socha sv. Jana Nepomuckého v životní velikosti zobrazuje světce v tradiční podobě muže s plnovousem oblečeného v kněžském rouchu s biretem na hlavě a s tváří obrácenou ke krucifixu, který drží v pravé ruce. Socha je od roku 1958 na seznamu státem chráněných památek jako „příklad vrcholně barokního sochařského díla užitého v českém venkovském prostředí“, což jí ovšem bylo za minulého režimu houby platné; zpráva z revize v roce 2004 uvádí, že „dílo se nachází v havarijním technickém stavu, hlava je uražena, tělo rozbito, přitom z těla se dochovaly tři části“. To je naštěstí už minulost, socha byla v loňském roce zrestaurovaná a 7. prosince 2018 v plné parádě vrácená na svoje místo.
Novotou svítí i pozdně barokní pískovcová plastika sv. Anny Samotřetí, zrestaurovaná v roce 2017. Světice stojí na barokně bohatě tvarovaném soklu, který zdobí vyrytý chronogram „EreXIt / SanCtae ANNAE / aMor / ottiLILIenfeL / D Iohae ANNAE“, který já rozluštit nedokážu, ale podle všeho je v něm zašifrované datum vzniku sochy 1764. Svatá Anna je zobrazena v životní velikosti, na pravé ruce drží svou dceru Marií a na levé svého vnuka Ježíše, oba v podobách dětí. Marie je zpodobněna s rukama sepjatýma na prsou ve zbožném gestu modlitby, Ježíš s jablkem v levé ruce a s pravou rukou zdviženou v žehnajícím gestu. Nejspíš půjde o práci nějakého místního kameníka, figury jsou statické s obličeji bez nejmenšího výrazu.
Loading...
Napsat komentář