Hlavním cílem naší expedice na jih, mnou navrženým a zbytkem výpravy odsouhlaseným, bylo dobytí Helfenburku a vyhledání kříže, který na své kresbě hradu v roce 1834 zachytil Karel Hynek Mácha. Vzhledem k tomu, že železná dráha z Vodňan k Helfenburku nevede a autobusy po trase Vodňany – Helfenburk (Krajníčko) o víkendech nejezdí, natěsnala se celá Pánská i s Britou do Rudolfova auta, které nabízelo přece jen víc pohodlí, než můj Swift. Motorizace nám podstatně rozšířila obzor, kromě Helfenburku jsme navíc navštívili ještě sedm zajímavých míst.
Jeden z více než dvou stovek náhrobků na hřbitově v Čichticích
První na ráně byly Čichtice, nevelká vesnice o necelé stovce obyvatel asi 3 km jižně od Bavorova, pyšnící se jedním z nejzachovalejších židovských hřbitovů v jižních Čechách. Nekropole o úctyhodné rozloze bezmála 1500 m², obklopená souvislou a poměrně vysokou zdí, se rozkládá asi 500 m jižně od centra obce v lesíku na svahu kopce Hnojnice. Přístup na hřbitov je komplikovaný, cesta končí u zachovalé márnice s brankou, která je zamčená, a bezbolestný vstup je možný průrvou ve zdi pár metrů vpravo od branky na severozápadním rohu zdi. My na to samozřejmě přišli až potom, co jsme celý rozlehlý areál, obrostlý zvenku neudržovaným roštím, obešli v opačném směru. Hřbitov, založený nejspíš už ve 2. čtvrtině 18. století, je od roku 1958 zapsán na soupis státem chráněných památek, až do poloviny 90. let minulého století byl ale zpustlý a zarostlý křovím, polovina náhrobků povalená a z obvodové zdi a márnice zbyly jen ruiny. Dnešní stav je výsledkem obnovy, která dosud nebyla dokončená. Na hřbitově se nachází na 230 náhrobků, nejstarší z nich pochází z roku 1798 a nejmladší z počátku 20. století. Všechny už byly postaveny a polovina z nich je zrestaurovaná a bůhvíjak vybělená, takže nápisy na nich i bohatá ornamentální výzdoba vypadají, jako by byly vytesány včera. Moc lidí sem asi nepřijde, kamínky na náhrobcích, které jsou běžně vidět na židovských hřbitovech u nás v západních Čechách, jsme tu nenašli.
Smírčí kámen na břehu Blanice ve Strunkovicích
Asi kilometr vzdušnou čarou západně od Čichtic leží ves Blanice, po cestě to je nějakých 1700 metrů, ale my jsme autem museli najet víc než 12 kilometrů, protože mezi oběma vesnicemi protéká říčka Blanice a jediný most přes ni je pouze pro pěší. Díky tomu jsme ale zase navštívili městečko Strunkovice nad Blanicí, Pamětihodností by se tu našlo víc, nás zajímal podivuhodný „Smírčí kámen“, který se nachází na břehu říčky Blanice hned za místním „supermarketem“, ve kterém jsme si kupovali občerstvení (pro pejska kousek točeňáku, pro pána lahváče). Slušně velký plochý žulový kámen není v evidenci Společnosti pro výzkum kamenných křížů, nejspíš proto, že na něm chybí symbol kříže, vyrytý je pouze letopočet 1717 a monogram WZ, a není ani na seznamu státem chráněných památek. Jediná zmínka, kterou jsem našel, říká, že jde o „tajemný smírčí kámen připomínající pověst o zrádném výstřelu“ a že „WZ jsou pravděpodobně iniciály pachatele, který se dopustil zlého činu v roce 1717“.
Barokní most řes Zpatý potok v Protivci
Na seznamu státem chráněných památek jsou zato dva barokní silniční mosty v jedné z osmi (!) místních částí městyse Strunkovice nad Blanicí, osadě Protivec. Na tříobloukový most s cihelnými oblouky a kamennými pilíři, překlenující koryto Zlatého potoka, navazuje konstrukčně stejný a rovněž tříobloukový inundační most přes sníženou nivu, která při záplavách odvádí „velkou vodu“. Záplavy aktuálně nehrozí a ani Zlatý potok není na vodu právě bohatý, což nám umožnilo prolézt pod oblouky a vychutnat si zblízka umění stavitelů mostů z 18. století. Oba mosty dohromady měří zhruba 50 metrů a jsou chráněny jako „příklad řemeslné zručnosti a estetického cítění našich předků“, který „svou hmotou, provedením a materiálem citlivě zapadá do svého prostředí a je součástí naší kulturní krajiny“.
Jedno ze zastavení netradiční Křížové cesty u strunkovického kostela
Nepřehlédnutelnou dominantou Strunkovic je původně gotický kostel sv. Dominika, pocházející z 2. poloviny 13. století a do současné podoby upravený v 18. století. Prostá, a přitom velmi působivá jednolodní stavba s hranolovou věží je obklopená areálem bývalého hřbitova, ve kterém se od roku 2012 nachází pozoruhodná Křížová cesta. Vytvořená byla jako společné dílo místních občanů v rámci komunitního projektu „Křížení, aneb zachraňte pamětní kříže“, základními materiály byly polámané litinové náhrobní kříže a dřevo.
Jižní portál původně románského kostela sv. Jiljí
Aniž bychom očekávali nějakou „pecku“, dojeli jsme konečně do Blanice, miniaturní a téměř liduprázdné obce s pouhou desítkou trvale hlášených obyvatel. A pecka nás tu čekala veliká! Vesničce s více než sedmisetletou historií, písemně prvně zmiňované už v roce 1274, totiž dominuje stavba, jaká se opravdu nevidí každý den! Původně románský kostel sv. Jiljí, vystavěný už v polovině 12. století, se do dnešních dnů dochoval v podobě z poslední čtvrtiny 14. století, kdy byl v letech 1375 až 1390 přestavěný přístavbou příčné lodi do tvaru kříže a na jihozápadní straně byla přistavěná hranolová věž. Další úpravy na přelomu 17. a 18. století ponechaly stavbu prakticky nedotčenou, změnily se jen tvary oken a na severní straně byly přistavěny sakristie a márnice. Kostel obklopený hřbitovem, vypadá velice zachovale, určitě při pohledu od silnice, ale na webu NPÚ se píše, že „technický stav kostela není dobrý, v kostele je veliká vlhkost, interiérové omítky jsou na některých místech opadané a exteriérové omítky rovněž opadávají a odlupují se“. Dobrou zprávou je, že v roce 2014 byla přeložena nová střešní krytina, částečně byla opravena jižní fasáda a fasády věže a rekonstrukční práce (prý) pokračují. Kostel je plně funkční, ale je jen velmi málo využívaný a tedy prakticky nepřístupný, i tak ale stojí za to, zajet se na něj podívat.
Smírčí kameny u Blanice s „náčelníkem“ Rudou v pozadí
Další důvod, proč si zajet do Blanice, se nachází na odbočce do vsi ze silnice II/141 z Bavorova do Prachatic. Jsou to dva z původně tří pamětních kamenů, postavených na místě, kde podle místní legendy roku 1520 přepadli a pobili rejtaři kupce a s jejich zbožím ujeli. Kameny jsou zahloubeny v zemi a jsou na nich dnes už nečitelné nápisy a kresby a mezi nimi je nově postavený kámen litinovým křížem.
Východiskem naší expedice k Helfenburku bylo městečko Bavorov, kde jsme si mysleli, že by mohla být nějaká pěkná hospoda s dobrou kuchyní, ale spletli jsme se. Restaurace zavřená, nejspíš čekali svatbu, která se na náměstí šikovala do špalíru a tak jsme museli vzít zavděk cukrárnou. Měli tam zákusky v zajímavém výběru, od každého druhu jeden kus, takže jsme to měli pestré. Sváteční pohodičku u stolku na náměstí nám zpříjemnil nějaký místní buran, když během nákupu v cukrárně nám nechal svoji audinu blafat přímo pod nos. Ještě se, idiot, divil, že se nám to nelíbí…
Také Bavorov se může pyšnit krásným kostelem. Chrám Nanebevzetí Panny Marie byl vystavěný v letech 1370 až 1389 rožmberskou stavební hutí jako dvoulodní, v roce 1604 byla k němu přistavěná druhá věž, a v roce 1649 vyhořel a následně byl přestavěný na trojlodní. Do současné podoby byl upraven v prvním desetiletí 20. století, kdy byl regotizován podle plánů Josefa Mockera. Kostel jsme obešli, potěšili se sochařskými detaily, zazděnými do fasády ve výšce očí, nahlédli (přes kovové mříže) do honosně vybaveného interiéru, dopřáli si procházku městečkem kolem krásné, leč zpustlé barokní usedlosti, trpělivě čekající na svého spasitele, a vydali se k Helfenburku.
Zřícenina třípatrového paláce hradu Helfenburku
Gotický hrad Helfenburk, přestože se dochoval jen jako zřícenina, patří k nejvýznamnějším dokladům vrcholně gotického hradního stavitelství z doby Karla IV. Jádrem stavby, založené v roce 1355, jsou dva mohutné třípatrové paláce obklopené dvojitým opevněním zesíleným půlkruhovými baštami. Hrad, který většinu své funkční existence sloužil Rožmberkům, přitom nepatřil mezi bůhvíjak honosná sídla, co do nábytku, nádobí a počtu služebnictva patřil spíše k chudším, tyto „nedostatky“ ale bohatě vynahrazoval rozsáhlý zbrojní arzenál.
Hrad v plné parádě sloužil něco víc jak dvě stovky let, po Bílé hoře ale už je uváděný jako pustý. V současnosti je Helfenburk majetkem města Bavorova, které hradní zříceninu za celkem lidové vstupné zpřístupnilo veřejnosti, která si tu může volně procházet nádvořím i ruinami mohutných paláců a vystoupat na hradní věž, ze které je prý nádherný rozhled. Já si ho musel nechat ujít, poněvadž Brita se na „slepičích“ schodech do věže bála a já neměl to srdce, uvázat psíka dole a jít se kochat sám…
Kříž, který si mohl nakreslit Mácha, kdyby ovšem přišel k Helfenburku o sto let později…
Helfenburk jsem prosadil do itineráře proto, že mě zajímalo, odkud hrad kreslil v roce 1834 Karel Hynek Mácha a zda ještě existuje kříž, který je v popředí jeho kresby. Odhadoval jsem, že kreslil z míst, kde je dnes hájovna „Šibák“, a kde skutečně u cesty stojí vysoký kamenný kříž. Zda Mácha skutečně mohl hrad kreslit z tohoto místa, se dá potvrdit jen nepřímo, hrad totiž odtud dneska není vidět, v pohledu překáží vzrostlý les. Kříž, který tam stojí, zcela určitě není ten Máchův, postavený byl, jak dokládá datace na soklu, sto let po Máchově návštěvě Helfenburka. Byl li postavený na místě nějakého staršího podobného kříže, se mi na místě zjistit nepodařilo, Máchovské rešerše tedy zůstávají neuzavřené…
Po sestupu z Helfenburka, kde jsme strávili víc než hodinu, nám zbyla ještě spousta času, který jsme využili k návštěvě Prachatic. Staré město nás doslova okouzlilo, doufám, že mi bude dopřáno se sem ještě někdy podívat a vychutnat si je důkladněji… Poslední zastávkou na cestě „domů“ byl židovský hřbitov ve Vodňanech. Založený byl v roce 1840 ve svahu pár set metrů jižně od osady Pražák, a podobně jako hřbitov v Čichticích, je slušně zachovalý a jakž takž opečovávaný. Tady jsme výlet zakončili a slušně utahaní se vrátili do Vodňan.
Loading...
Napsat komentář