Vodňany, které se měly stát místem našeho čtyřdenního pobytu, jsou nevelké, asi sedmitisícové město, vystavěné skutečně na vodě. Příkladně naše „základna“, neboli Penzion Blanice se nachází na severní straně města na úzkém pruhu země, ohraničeném na severní straně rybníkem Velká Okrouhlice a na jihu říčkou Blanicí. Vejde se tam akorát uzoulinká afsaltka, podél ní šňůrka domů s malými zahrádkami, které tu byly kdysi postaveny nejspíše jako chaty (ulice se jmenuje „Chaty“), a pak už jen asi pětimetrový pruh trávníku na břehu Blanice. Cestou do města jsme dvakrát překračovali další vodní tok, zřejmě umělý kanál nebo náhon, který snad kdysi mohl soužit k plavení dřeva; ulička, která ho kopíruje, se jmenuje Rechle.
Zdaleka (v té rovině) viditelnou dominantou města je kostel Narození Panny Marie, postavený v první půli 15. století na místě starší stavby, doložené k roku 1260. Do současné podoby byl upravený koncem 19. století podle plánů Josefa Mockera (koho taky jiného, že…). Nás ovšem zajímalo spíše okolí města, kam jsme se vydali v pátek. Autobusem z nádražíčka obklopeného parkem, ve kterém se nachází pomník Petra Chelčického, jehož bronzový reliéf byl v roce 1914 odlitý podle návrhu Františka Bílka.
Ještě než přijel náš autobus, zachtělo se nám občerstvení, ale narazili jsme. Jídelna naproti zastávce sice na tabuli před otevřenými dveřmi inzerovala jakýsi „BORŠŤ“, odpovědí na můj dotěrný dotaz uvnitř kvelbu bylo ale pokrčení ramen se slovy, že „musíme ještě počkat, až se uvaří“. Takže jsme na lavičce před Chelčickým posvačili nějaké sušenky a jelo se. Z autobusu jsme vystoupili ve vesničce s malebným jménem Malovice, což je asi tak všechno, co se o ní dá říct. Dál jsme kráčeli pěšky, pořád do kopce, na necelých třech kilometrech jsme nastoupali 103 metry. Nejdříve otevřenou krajinou s pěknými dalekými výhledy (na Temelín, mimo jiné!), a pak lesem, ze kterého se pak vynořil areál poutního místa Lomec.
Barokní kostel Jména Panny Marie v Lomci
Centrem všeho dění v Lomci je vrcholně barokní kostel zasvěcený Jménu Panny Marie. Přes 30 metrů vysoká centrální stavba byla po vzoru „španělských kaplí“ založena na čtvercovém půdorysu s částečně vypouklými vnějšími stěnami, takže na první pohled působí jako kruhová. Autorství návrhu bylo dlouho přisuzováno Santinimu, ale v poslední době se památkáři přiklánějí k myšlence, že architektem mohl být sám hrabě Emanuel Buquoy, který byl „investorem“ této pozoruhodné stavby. Základní kámen byl položen v roce 1692, ale vlastní stavba začala po odstranění administrativních překážek (chybělo církevní povolení!) až v roce 1699 a kostel pak byl vysvěcen v roce 1704.
Kopie Berniniho oltáře vyplňuje skoro celý interiér kostela
Kostel Jména Panny Marie byl jedním z mála na naší cestě, který nebyl neprodyšně uzavřený, a tak jsme si mohli z „klece“ ve vstupním prostoru prohlédnout i baldachýnový oltář, který je poněkud zmenšenou kopií Berniniho papežského oltáře z chrámu sv. Petra v Římě. Dílo na přání pana hraběte vytvořil Jan Wauscher z Lince. Vyřezat ze dřeva čtyři mohutné sloupy zdobené korunami, révou a umělými hlavicemi a baldachýn, pod kterým je zavěšený svatostánek v podobě lucerny, mu trvalo celý rok, po dalších pěti letech bylo jeho dílo pozlaceno.
U kostela Jména Panny Marie stojí dvoupatrová budova s vysokým štítem nesoucím znak rodu Buquoyů. Objekt, který nechal koncem první dekády 18. století postavit bratr hraběte Emanuela Albert Buquoy, původně sloužil jako lovecký zámeček, později jako fara a škola, a v roce 1971 se do něho díky iniciativě českobudějovického biskupa Josefa Hloucha nastěhovala Kongregace Šedých sester III. řádu sv. Františka, které zde působí dodnes. Jako samostatný objekt vedle byla postavená zvonice se třemi zvony, z nichž nejstarší z roku 1661 pochází ze Svaté Hory a dva mladší sem byly dodány v roce 1974 z Německa.
K poutnímu kostelu Jména Panny Marie vede celkem sedm cest ze sedmi různých stran, jedna z nich, po které na Lomec z Vodňan chodíval básník Julius Zeyer, dnes nese název „Zeyerova stezka“. Pravděpodobně tudy chodíval i zpátky, a jestli ne on, tak my určitě. Po dvou kilometrech jsme vyšli z lesa na okraji obce Libějovice, která se jako jedna z mála vesnic v Čechách může chlubit hned dvěma zámky.
První na ráně „Nový zámek“ začal budovat v roce 1696 Filip Emanuel Buquoy, stavba se pak vlekla víc jak půl století a dokončena byla až v roce 1754. V první čtvrtině 19. století přešel zámek do majetku Schwarzenbergů, kteří objekt zvedli o druhé patro a opatřili pozdně empírovou fasádou. Honosné reprezentativní sídlo se stalo centrem rozsáhlého krajinářsky upraveného celku, jehož osou byla téměř čtyřkilometrová alej. Ve čtyřech řadách v ní byly vysázeny dnes už čtvrt tisíce let staré stromy, převážně lípy, ale i kaštany, duby, javory, jilmy a buky. Po „Vítězném únoru“ se do zámku nastěhovala jednotka pohraniční stráže, která barokní objekt „obohatila“ o celou řadu přístaveb a dostaveb a rozsáhlý park proměnila ve výcvikový prostor psů. V roce 1992 vojsko zámek opustilo a ten do dneška čeká na někoho, kdo se ho ujme a dá do pořádku. Jenže kde takového hledat?
V daleko lepším stavu než „Nový“ je „Starý zámek“, vystavěný na místě starší vodní tvrze Vilémem z Rožmberka v 16. století. Malebný renesanční zámek se zachovanými gotickými a renesančními klenbami a arkádami a štíty sloužil od 18. století po vybudování „Nového zámku“ k bydlení panských úředníků, dnes je v soukromých rukách a veřejnosti nepřístupný. Celkem vzato jsme toho v Libějovicích moc neviděli, ještěže byla naproti Starému zámku otevřená hospoda, kde čepovali celkem slušné pivo…
Petr Chelčický, jak ho viděl sochař Dušek
Poslední etapa naší páteční pouti nás zavedla do Chelčic. Obec, která se pyšní titulem „Jihočeská vesnice roku“ z let 2000 a 2013, je rodištěm Petra Chelčického. O životě a díle tohoto významného náboženského reformátora bych nedokázal říct nic víc, než že byl jedním z nejvýznamnějších představitelů české reformace, který vycházel z učení Viklefova a Husova a že nejvýznamnějším jeho dílem, které snad ovlivnilo i takové veleduchy lidstva, jako byl Lev Nikolajevič Tolstoj nebo Gándhí, byl spisek Sieť viery pravé. Nějak tak jsem se to učil před víc jak půl stoletím k maturitě a návštěva Chelčic mi tyhle znalosti nijak nerozšířila. Návštěvu Památníku Petra Chelčického, ve kterém by měly být vystaveny kromě jiného i jeho podobizny od Alfonse Muchy, Františka Bílka, jihočeského sochaře Jana Vítězslava Duška a dalších umělců, je totiž nutné domluvit telefonicky několik dní předem, což samozřejmě náš případ nebyl.
Svatý Jan Nepomucký v Chelčicích
Spokojit jsme se proto museli s prohlídkou obce, které dominuje původně románský kostel sv. Martina, jehož původ sahá do poloviny 13. století a současná podoba je výsledkem barokní přestavby před koncem 17. století. Vesnici, ve které žije necelých půl tisíce obyvatel, zdobí docela pěkné barokní sochy sv. Jana Nepomuckého z 1. poloviny 18. století a Panny Marie s dítětem z roku 1732. Lehce nadživotní pískovcové figury pravděpodobně pocházejí z dílen místních anonymních kameníků, obě stojí na více než dva metry vysokých soklech, není jim moc vidět do obličeje a docela blbě se fotí. Pak je tu ještě docela pěkný pomník padlým z 1. světové války a také – jak jinak – pomník Petra Chelčického, který v roce 1946 z kamene vytesal táborský sochař Jan Vítězslav Dušek.
U pomníku Petra Chelčického jsme naši asi desetikilometrovou pěší pouť z Malovic přes Lomec a Libějovice do Chelčic zakončili a ze zastávky umístěné hned naproti přes silnici odjeli do Vodňan.
Loading...
Napsat komentář