Předjarní pouť do Zaječic pro kříž číslo 400

Když jsem si v prosinci ve své databázi kamenných křížů dělal tradiční „inventuru“, napočítal jsem jich 399. Za tím čtyřstým jsme se s Britou vypravili až v půlce února do Zaječic. Jeli jsme tam rychlíkem, a docela jsme si to užívali – díky Babišově slevě jsem za cestu vlakem tam a zpátky vysolil tolik, že benzinu bych za to nepořídil ani na půl cesty tam. Překvapilo mě také, že zatímco u všech vlaků, které jely proti nám ve směru od Ústí, hlásili na všech zastávkách mnohaminutová zpoždění, náš rychlík Krušnohor zdolal těch 75 kilometrů s přesností plus minus pár vteřin.

Cyklostezku z Otvic do Zaječic střeží slušně zachovaný „řopík“.

Zaječice jsou malá vesnice o necelých osmi desítkách obyvatel, ležící asi pět kilometrů severovýchodně od Chomutova a tři kilometry jihovýchodně od Jirkova. Kdysi přes Zaječice jezdil vlak z Chomutova přes Vrskmaň do Mostu, ale trať byla v roce 1984 po dokončení stavby Ervěnického koridoru zrušena. Nejbližší železniční zastávka je dnes Jirkov-město, odkud je to Zaječic asi tři kilometry, většinou po cyklostezce vedené po tělese té zrušené trati.

Zaječickou náves zdobí dřevěná socha objímajícího se páru, podle hada se dá soudit na Adama s Evou…

V samotných Zaječicích není celkem co k vidění a ani lidí jsme tu moc nepotkali, vlastně jen nějakou dívčinu, které jsem se na návsi zeptal, kdeže bych tady našel tu slavnou „Zaječickou hořkou“. Slečna mi na to se shovívavostí, s jakou mladí hovořívají se starci, odpověděla, že tady jaktěživo žádnou minerálku neměli a tu „Hořkou“, tu že bych našel v těch druhých Zaječicích o nějakých pětadvacet kilometrů dál až někde u Mostu… Trochu jsem se zastyděl, poněvadž jsem ještě netušil to, co jsem pak večer doma vyčetl na internetu, a čím bych asi slečně otevřel oči, totiž že i ty její Zaječice kdysi bývaly lázněmi.

„V první polovině 19. století u Zaječic založili Lobkovicové malé lázně, poprvé zmiňované Johannem Gottfriedem Sommerem v roce 1846. Využívala se v nich voda z pramene Karolina neboli Železitého pramene… Okolo lázeňského domu, ve kterém bylo o dvacet let později devět van, se rozkládal park. Samotný pramen brzy poté zanikl v důsledku otevření hnědouhelného dolu u Otvic a lázeňská budova byla zbořena na konci druhé světové války,“ píše se na Wikipedii s dodatkem, že prameny Železitý a Sirný vyvěraly na severním okraji vesnice asi 400 metrů východně od silnice do Jirkova. Dneska se východně od silnice do Jirkova rozprostírá hladina Zaječické retenční nádrže, která, kromě pro mě nepochopitelných technologických účelů, plní i účely rekreační, využívaná je prý hlavně ke sportovnímu rybolovu.

Zaječický křížový kámen v celé své kráse

Přímo u silnice do Jirkova se nachází také jediná nemovitá památka obce Zaječice, asi metr vysoký zaoblený kámen s obtížně rozeznatelným reliéfem kříže v horní části. Stojí na hraně silničního příkopu, kam byl umístěný teprve před dvěma lety; do té doby byl přímo v té škarpě, kde se pomalu propadal do země, až zmizel úplně (dobře to dokumentují fotky Ludwiga Schellbergera z roku 1929 a Stanislava Wiesera z roku 1986 na smircikrize.euweb.cz. Kámen byl opět vykopán v roce 2017, hlásí se k tomu pan Richard Bayer, který bydlí v domku na opačné straně silnice. V evidenci SPVKK má číslo 0312, na seznamu státem chráněných památek ÚSKP je zapsán pod číslem 39880/5-863 a na seznamu mých „úlovků“ má pořadové číslo 400.

Vodárenská věž v Otvicích

Abych tu „čtyřstovku“ řádně oslavil, a protože do odjezdu vlaku zbývala víc jak hodina, zašel jsem si ještě na skok do Otvic. Jediným památkově chráněným objektem téhle s Chomutovem prakticky splynulé obce trochu překvapivě není pseudogotický kostel sv. Barbory z počátku 20. století, ale o deset roků mladší vodárenská věž. Postavená byla v roce 1915 na nevýrazném návrší na západním okraji Otvic podle návrhu teplického „vrchního inženýra“ Adolfa Niklase a do dneška se dochovala v původní podobě a plně funkční. Patnáct metrů vysoká věž s nádrží o objemu 60 kubíků vody, postavená ve stylu pozdní secese (tady by asi spíš seděl německý název Jugendstil) prý má vzdáleně připomínat egyptský papyrový nebo lotosový sloup, což já posoudit nemohu, neboť do Egypta jsem se doposavad nedostal. Pokud se tam dostanu, což je při mém pomalu už patriarchálním věku krajně nepravděpodobné, vyřídím hned prvnímu papyrovému nebo lotosovému sloupu, které uvidím, srdečný pozdrav z Otvic.