Už už to vypadalo, že bude s našimi podzimními výlety utrum. Během posledního říjnového týdne se počasí rapidně zhoršovalo, v neděli, kdy jsme slavili sto let Československa, u nás v Lokti dokonce sněžilo, ale pak se jako zázrakem opět vrátilo babí léto, a tak jsme se s Britou vydali na další putování Sokolovskem po stopách „ztracené civilizace“. Čekalo nás zhruba deset kilometrů z Kostelní Břízy do Krásné Lípy a zpátky, které jsme poctivě a bez újmy na zdraví odšlapali. A skoro na každém kroku bylo na co koukat.
První dejme tomu třetinu našeho putování jsme šli po místní silnici směřující do centrálních partií Slavkovského lesa. Slušně udržovaná a nepříliš frekventovaná asfaltka nás po asi kilometru zavedla do malebného údolí říčky Velké Libavy a po dalších asi pěti stech metrech jsme došli k místu, kde ještě v době, kdy já už byl na světě, stával na levém břehu (po naší pravé ruce) mlýn, pojmenovaný po jednom z majitelů Dorschnerův. Byl jedním z mnoha, které v minulosti na Velké Libavě pracovaly; v roce 1838 se tady uvádí dvanáct mlýnů a hamrů, což je na pouhých 20 km vodního toku skutečně hodně.
Močál na místě Dorschnerova rybníka
Velké Libavě se v těch místech postavil do cesty strmý a vysoký skalní ostroh, který potok obtékal ostrým obloukem a zřejmě přitom ztrácel na síle a vydatnosti, což poslední majitel Franz Neumann vyřešil tak, že v roce 1926 nechal ten ostroh prokopat asi 200 metrů dlouhým tunelem. Mlýn zničila v 50. letech naše armáda, která si z něj udělala dělostřelecké terče, vodní tunel je dodnes funkční a slouží jako přivaděč vody pro malou vodní elektrárnu na pravé straně současné silnice. Na levé straně cesty se rozkládal k mlýnu patřící rybník, který je dnes zarostlý křovím, z něhož vyčnívají bělavé pahýly dávno mrtvých stromů. Trochu strašidelně vyhlížející místo je od roku 2016 chráněno jako Evropsky významná lokalita „Močál u Bystřiny“, předmětem ochrany jsou „oligo-mezotrofní vody s bentickou vegetací parožnatek“, což jsem si opsal z prospektu, aniž bych alespoň vzdáleně tušil, co se tu vlastně chrání …
Na místě zničené Bystřiny je dnes chatová osada
Půl kilometru dál se silnice rozvětvuje, doleva vede přes Rovnou na Krásno a doprava přes Krásnou Lípu a Lazy do Kynžvartu. Na tomto místě stávala osada Bystřina, písemně zmiňovaná už v roce 1370 v seznamu leuchtenberských lén. Do historie se nijak významně nezapsala, po celou dobu své existence spadala pod Kostelní Břízu a nikdy nedosáhla samostatnosti. Ve středověku se v okolí těžily olověné rudy, k nejvýznamnějším patřily důl Antonín a několik štol Jana Křtitele. Těžba byla ukončena na sklonku 19. století, v té době stálo v osadě 26 domů a v nich žilo 143 lidí. Po druhé světové válce a odsunu Němců se osada, která se celou svou existenci jmenovala Reichenbach, pod českým názvem Bystřina stala součástí nově vzniklého Vojenského výcvikového prostoru Prameny a během pár let byla úplně zničena dělostřelbou. Po zrušení vojenského prostoru bylo na základech zničených stavení postaveno několik rekreačních stavení a dnes je v této chatové osadě trvale hlášeno šest lidí.
Bývalá „hlavní třída“ Krásné Lípy
V seznamu leuchtenberských lén z roku 1370 je i Krásná Lípa (německy Schönlind), kam jsme z Bystřiny došli po půlhodině pohodlné cesty proti proudu Velké Libavy. Lidé se tu po staletí živili ponejvíce zemědělstvím, které ale v nadmořské výšce okolo 650 metrů nebylo zrovna výnosné, nebo pracovali v lesích jako dřevorubci a uhlíři. Největší rozkvět zažila Krásná Lípa v první polovině 19. století, kdy v obci dokonce krátký čas pracovala železná huť. V roce 1835 tu stálo 98 domů, ve kterých žilo 708 obyvatel, v roce 1847 tu napočítali později už nikdy nepřekonaných 880 duší a v roce 1850 se Krásná Lípa stala samostatnou obcí. Po druhé světové válce se odsunem Němců vylidněná vesnice stala součástí vojenského prostoru a posloužila jako terč cvičné dělostřelby, které za oběť padly všechny domy včetně zámku z 18. století. Jejich rozvaliny v roce 1953 rozhrnuly vojenské buldozery a o zbytek se postarala všemocná příroda.
Procházka zpočátku mírně a po pár stech metrech už příkřeji stoupající „hlavní třídou“ zaniklé obce Krásné Lípy není příliš příjemný zážitek. Kdysi tu po obou stranách cesty stály souvislé řady stavení, jejichž zbytky dnes můžeme spíš vytušit, než opravdu rozeznat v neuspořádaném náletovém lese, kde i za pěkného slunečného dne vládne nevlídné šero. Z diskuse na webu zanikleobce.cz se dozvídám, že na místě, kde stával zámek, bylo ještě před pár lety možné najít pár kousků kamenných stavebních prvků, zmíněny jsou konkrétně „renesanční klenby v nejnižším patře zámku“, my jsme se s Britou o něco podobného raději ani nepokoušeli.
Chráněný strom „Lípa v Krásné Lípě“
Jedinou „zachovalou“ památkou, kterou jsme na území bývalé obce viděli, byl silně poškozený kamenný podstavec, na kterém mohl kdysi stávat křížek. Z letopočtu na něm se dá bez námahy přečíst jen jedna číslice, osmička vpravo nahoře (jako u zubaře, že). Sokl se krčí u paty staré lípy, která byla v letošním roce prohlášená památným stromem jako „Lípa v Krásné Lípě“. Pětadvacet metrů vysoký strom s obvodem kmene 410 centimetrů určitě není tou lípou, od které obec podle pověsti odvozuje svoje jméno, takového věku se lípy nedožívají, tuhle bych šacoval na nějakých dvě stě roků stáří, ale ruku do ohně bych za to nedal.
Když už jsme u Krásné Lípy – obcí toho jména je v našich končinách více, jen na Sokolovsku jsou dvě, známější z nich je Krásná Lípa u Šindelové. Jménem Krásná Lípa se pyšnily i dnes už zaniklé vesnice u Slapan na Chebsku a u Křimova na Chomutovsku a největší a nejznámější Krásnou Lípu najdeme ve Šluknovském výběžku na Děčínsku. Všechny byly založeny ve středověku kolonizátory z Německa, což je tak trochu v rozporu s všeobecně rozšířeným názorem, že lípa je typicky slovanský strom (na rozdíl od typicky německého dubu). Nechme však filosofování…
Mezi nejpitomější počiny vlády Československé (tehdy čerstvě socialistické) republiky jistě patří rozhodnutí z roku 1960, vybudovat v prostoru zrušeného VVP Prameny „socialistickou vesnici“ sovětského střihu. Zbrusu nová obec z panelových domů byla bůhvíproč postavená na náhorní plošině v nadmořské výšce zhruba 750 metrů nad místem, kde po staletí stávala obec Rovná, zničená stejně jako téměř všechna lidská sídla v této části Slavkovského lesa během působení armády. Lidem se sem nikdy moc nechtělo a nebýt Volyňských Čechů, kteří sem přišli po roce 1989 z rozpadajícího se Sovětského svazu, zely by dnes zdejší paneláky nejspíš prázdnotou.
Vodní nádrž na místě zmizelé vesnice ukrývá mimo jiné i základy židovské synagogy
Kromě jiných neduhů trpěla Rovná i nedostatkem pitné vody, který měla vyřešit přehradní nádrž, postavená v roce 1962 na Velké Libavě v místech tehdy již zaniklé obce Krásná Lípa. Svému účelu ale nikdy nesloužila, neboť voda z ní neměla potřebnou kvalitu, a tak byla nakonec Rovná napojená na páteřní vodovod od Kostelní Břízy a nádrž se pomalu zanáší bahnem. Pod její hladinou zůstaly základy několika domů židovské čtvrti i se synagogou, která se rozkládala na pravém břehu potoka stranou hlavní zástavby, která byla na levém břehu. Ušetřen byl výše ve stráni založený židovský hřbitov, který je dnes jedinou viditelnou nemovitou památkou na Krásnou Lípu.
Z celé Krásné Lípy zůstal jen židovský hřbitov
Nekropole se rozkládá asi dvě stě metrů východně od přehradní nádrže v dost příkré stráni zarostlé náletovými dřevinami. Na ploše asi 800 metrů čtverečných je evidováno 112 náhrobků s hebrejskými nebo německými nápisy, přečíst a přeložit se jich podařilo 73. Nejstarší z nich pochází z roku 1755, dalších 12 je z 2. poloviny 18. století do roku 1800, nejpočetnější skupinu tvoří náhrobní kameny z let 1800 až 1850, kterých je 36. Kdo by si chtěl o hřbitově přečíst více, ať si klikne zde. Hřbitov evidentně není nijak udržovaný, ale zaplaťbůh ani devastovaný, asi se sem vandalům „nevyplatí“ vážit cestu. Člověk si tady může v klidu meditovat a soudě podle množství kamínků poskládaných na jednotlivých náhrobcích sem takových lidí chodí víc, než by jeden čekal. Krásné místo, které rozhodně stojí za návštěvu!
Dubová alej na cestě nad Krásnou Lípou
Na zpáteční cestě do Kostelní Břízy jsme už nechtěli šlapat po asfaltu, a tak jsme se od „Lípy v Krásné Lípě“ vydali přes louky a lesy cestami, po kterých se tu chodilo za „starých dobrých časů“. Ty časy nám hned za vsí připomněla po levé straně cesty alej krásných starých stromů, převážně javorů a kaštanů, a po necelém půl kilometru jsme narazili na další krásnou alej, tentokrát s duby po obou stranách cesty. Na hranici pastvin a lesa se vpravo u cesty krčil starý hraniční kámen s písmeny HS, jiné památky na minulost jsme tady už nenašli. Na nejvyšším bodě našeho putování na rozcestí „Nad rybníčky“ v nadmořské výšce 655 metrů jsme opustili žlutou značku a po červené sestupovali malebným zalesněným údolím kolem několika starých rybníčků více než sto výškových metrů do údolí Velké Libavy, odkud jsme strmou zkratkou vystoupali opět do nadmořské výšky 620 metrů na silnici nad Kostelní Břízou. Jak na lochnesce…
Kostel sv. Petra a Pavla v Kostelní Bříze
Kostelní Bříza, odkud jsme vyšli a kam jsme se vrátili, je asi nejzachovalejší obcí na území bývalého VV Prameny. Od totálního zničení ji zachránilo, že sloužila jako ubytovací prostor pro vojáky, škody i tak utrpěla značné. Nejvíce to odnesl zámek z 18. století, který je dnes v troskách, namále měl i kostel, který byl využívaný jako špejchar a po pádu komunismu v Československu byl blízko zřícení. Jeho záchrany se v roce 2002 ujala „Nadace pro děti“ a péče, kterou mu věnuje, už začíná být vidět.
Kostel má novou střechu a novou fasádu, do které je zasazeno několik kamenných reliéfů. Nejmladší z nich, umístěný nad portálem bočního vchodu do kostela, je pozitivní reliéf rodu Spiegelů s německým nápisem o přestavbě kostela v roce 1802 a majitelem panství Karlem Leberechtem svobodným pánem ze Spiegelu. Do věže kostela je na jižní straně zazděná zubem času notně poznamenaná renesanční deska s jakýmsi šlechtickým erbem, zlomky nápisu a datací 1583, a nad vchodem v průčelí věže pozdně gotická nebo renesanční trojúhelníková reliéfní deska zobrazující Zmrtvýchvstání Krista.
Nejstarší památkou Kostelní Břízy je reliéf s postavami apoštolů Petra a Pavla
Vůbec nejstarší památkou je kamenný reliéf, resp. torzo reliéfu, které bylo na severní straně kostelní věže objeveno pod nánosy starých omítek při renovaci fasády v roce 2010. Zobrazuje čtyři postavy s nezřetelnými obličeji a bez svatozáří, které tak lze určit pouze podle atributů. S vysokou pravděpodobností se jedná o postavy apoštolů Petra a Pavla, což ostatně odpovídá zasvěcení kostela, rozeta na Petrově klíči umožňuje datování reliéfu do 13. století. Postava po Petrově levici drží snop obilí, postava po Pavlově pravici Beránka, podle odborníků na středověkou ikonografii by se tak mohlo jednat o Kaina a Ábela.
Madona na trůně s dítětem na návsi v Kostelní Bříze
Na autobusové zastávce kousek od kostela postával mladý muž, který tu čekal na autobus do Sokolova, ten ale nejel a nejel. Pánovi jsem nabídl, že ho do toho Sokolova „hodím“, a byl jsem za to okamžitě odměněn. Z pána se vyklubal jeden z majitelů klíčů od kostela, a tak jsme se i s Britou nečekaně dostali dovnitř. V kontrastu s pěkně opraveným exteriérem nás ale nečekalo nic hezkého, v totálně vydrancovaném kostele bylo akorát lešení a harampádí řemeslníků, kteří se chystají opravovat propadlé stropy. Lešení zakrylo i jeden ze dvou náhrobníků na severní stěně hlavní lodi kostela, umělecky hodnotný renesanční náhrobník šlechtičny Perpetuy ze Steinbachu, která zemřela v roce 1584. Obdivovat jsme tak mohli akorát pozdně barokní náhrobník rytíře Jana Václava z Turby, hejtmana Loketského kraje a pána v Kostelní Bříze, Arnoltově a Bystřině, který zemřel 14. ledna 1772. U něj jsme se s Kostelní Břízou rozloučili, vyzvedli si auto zaparkované na návsi pod mariánským sloupkem z roku 1895 a odfrčeli přes Sokolov domů do Lokte.
Loading...
Napsat komentář