Cesta na sever – osmnáct křížů za jden den!

Osmnáct zářezů na pažbě během jediného dne, to se mi za deset roků, co se bavím hledáním kamenných křížů, ještě nepovedlo! Stačil přitom na to jeden jediný výjezd. Na sever, do kraje krutě postiženého brutální povrchovou těžbou uhlí. Do kraje, ze kterého kvůli tomu velkoplošnému drancování krajiny zmizela během druhé poloviny minulého století většina obcí včetně slušně velkých měst. Těch pár desítek smírčích křížů, které se z nich podařilo zachránit, bylo s dalšími drobnými kamennými památkami převezeno do zbylých obcí na okraji hnědouhelné pánve. Z jistě oprávněné obavy před zloději či vandaly jsou tam soustředěny do malých lapidárií tak, aby byly pěkně na očích. Navštívili jsme takových obcí s Britou sedm a většinou stačilo zastavit na návsi či náměstí a rozhlédnout se kolem sebe.

První takovou zastávku jsme udělali v Lomu. Obec s hnedle sedmisetletou historií (první písemná zmínka pochází z roku 1341), v květnu 1938 povýšená na město, patří k těm, které za svou existenci vděčí „sametu“, před rokem 1989 totiž Lom patřil mezi „odepsané“. Na spodním konci mírně se svažujícího protáhlého náměstí Republiky stojí novorenesanční kostel Nejsvětějšího srdce Páně, postavený v letech 1885 až 89 na místě dřevěné barokní kaple. Vedle, nebo spíš naproti kostelu je budova městského úřadu, která na první pohled vypadá jako škola a možná to kdysi škola byla. V malém parčíku před ní jsou soustředěny tři kamenné památky z okolí:

Svatý Jiří před Městským úřadem v Lomu

1. Tři a půl metru vysoký, stářím a povětrnostními vlivy notně poznamenaný pískovcový sloup, považovaný za torzo morového sloupku, původně stával u cesty z  Louky do Litvínova.
2. Můj patron svatý Jiří s kopím zapíchnutým do tlamy draka pod kopyty svého koně zdobí nízký kamenný sokl, o kterém se dnes už neví ani odkud sem byl přivezený, ani čemu původně sloužil.

Smírčí kříž s reliéfem samostřílu před Městským úřadem v Lomu

3. Třetí v parčíku umístěnou památkou je středověký smírčí kříž s poškozenými rameny a rytinou natažené kuše na čele. Na území města Lomu byly před druhou světovou válkou evidované tři smírčí kříže, nalézt se podařilo pouze tento. Že tady „někde“ je, se vědělo už od roku 1958, objevený byl ale až v  roce 1992 na rozcestí ulic Palackého a Komenského, skoro celý pod zemí. Dva roky nato byl přenesený na současné stanoviště a v roce 2005 byl zapsán do rejstříku státem chráněných památek pod číslem ÚSKP 101362.

Jeden ze dvou smírčích křížů v atriu duchcovského muzea

Pro další dva úlovky jsme si z Lomu zajeli slabých sedm kilometrů do Duchcova, kde se v atriu místního muzea nacházejí dva smírčí kříže. Blíže vchodu stojící asi metr vysoký žulový kříž se zaoblenými rameny a klínovou nohu pochází ze zaniklé obce Hrdlovka, vlevo od něj stojící silně poškozený asi 90 cm vysoký kříž s čárovým latinským křížem vyrytým na čele stával původně u cesty mezi Duchcovem a Hrdlovkou. Oba byly v 80. letech minulého století přemístěny do Duchcova ke kostelu Zvěstování Panny Marie a později do atria muzea. To je teď v létě (od června do konce září) otevřené každý den od 9 do 17 hodin, od října do května je ale o víkendech a svátcích zavřeno. Vstupné je velice lidové, dospělí platí 20 a důchodci jen 10 korun, a ani to po mně nechtěli, že prý atrium není součástí expozice.

Náhrobek Ludmily Krocínové z Drahobejle z roku 1600

Z Duchcova jsme pokračovali dál na sever do míst, kde se před 205 lety odehrála jedna z největších bitev napoleonských válek na našem území, která si během pouhých dvou dnů vyžádala víc jak dvacet tisíc obětí. Po zmateném (díky uzavírkám na trase) průjezdu Teplicemi jsme projeli kolem památníků slavné „bitvy čtyř císařů“ ve Varvažově, Přestanově a u Chlumce a zaparkovali v Chlumci na náměstí, kterému dominuje kostel svatého Havla. Původní stavbu z 1. poloviny 12. století nechal v roce 1590 tehdejší majitel chlumeckého panství Petr Kölbel přestavět a doplnit hranolovou věží, za napoleonských válek byl ale kostel pobořený a v polovině 19. století byl přestavěný do současné novogotické podoby. Na zadní straně kostela jsou zazděné renesanční náhrobní kameny rodiny Kölbelů z Geisingu z let 1540 – 1619, podél východní strany jsou umístěny tři smírčí kříže:
1.    Nejvýše, poblíž severovýchodního rohu kostela, stojí malý, asi 80 cm vysoký pískovcový kříž s krátkými rameny a částečně odlomenou hlavou má na hlavě dosud dobře čitelný letopočet 1752 a pod ním zbytky nápisu, ze kterého jsou čitelná pouze písmena EN a 16 MEY. Původně stával nad chlumeckým nádražím poblíž silnice sloužící lesní správě.

Prostřední ze tří smírčích křížů u kostela v Chlumci

2.    Vpravo od bočního vchodu na východní straně kostela stojí víc jak metr dvacet vysoký latinský kříž s vyrytým mečem se zahnutou čepelí. Původně stával na křižovatce cest naproti restauraci v Žandově, odkud byl v roce 1995 převezený do Chlumce a po roce 2003 postavený na současné stanoviště.
3.    Vlevo od bočního vchodu na východní straně kostela je postavený 110 cm vysoký smírčí kříž s rytinou meče, objevený zdejším občanem Stanislavem Petržilkou v úvozu málo používané stezky východně od chlumeckého nádraží.

Bodem obratu a nejsevernějším místem naší cesty byly Knínice, malá vesnička pod Nakléřovským průsmykem na staré kupecké cestě ze Saska do Čech. Při napoleonských válkách v roce 1813 byla celá obec zničená a později nově postavena. Uprostřed vsi je kaplička, u které byl ve 20. letech 19. století postavený památník padlým v 1. světové válce a k jeho oplocení byly použité čtyři smírčí kříže. O jejich původu se toho moc neví, má se za to, že tři z nich (první, třetí a čtvrtý zleva) stávaly původně kdesi v polích okolo obce, později u poštovní silnice do Teplic k cestě a v roce 1896 byly umístěny do zídky tehdy nově budované kaple. Čtvrtý kříž (v současné sestavě druhý zleva) stával předtím nedaleko odtud na protější straně silnice na zahradě u domku jakéhosi Antona Ritschela a ke kapličce byl přemístěn až při stavbě pomníku padlým.

Skupina čtyř smírčích křížů u pomníku padlých v 1. světové válce v Knínici

Zajímavou hypotézu uvádí významný badatel v oblasti kamenných křížů z přelomu 19. a 20. století prof. Franz Xaver Wilhelm (mně blízký zejména proto, že prožil závěr života od penzionování v roce 1923 do své smrti 29. října 1940 v Lokti a je tady pohřbený). Ve své studii „Alte Steinkreuze im nordwestlichen Böhmen“ (Erzgebirgs-Zeitung 1899, citováno z http://smircikrize.euweb.cz/) naznačuje souvislost těchto křížů s bitvou u Chlumce, která se měla odehrát 18. února 1126 za krutých zimních podmínek v prostoru mezi Knínicemi (Kninitz) a Horním Libouchcem (Oberkönigswald) a ve které český kníže Soběslav I. rozprášil vojska německého krále Lothara III. a jeho samého zajal a držel nedaleko odtud na kopci, který se dodnes nazývá Lotarův vrch (Lotharberg, 510 m n. m.). Dnes nepříliš připomínané „vítězství českého vojska pod korouhví svatého Vojtěcha připevněné ke svatováclavskému kopí“ pomohlo upevnit pozice českého knížectví v rámci Svaté říše římské a bylo důležitým prvkem při formování českého národa. Zní to pěkně, ale nejspíš to bude jinak, což připouštěl i sám Wilhelm s odkazem na již zmíněný letopočet 1683 na jednom z křížů.

Smírčí kříže v atriu chabařovické Staré radnice

Na cestě k domovu jsme vynechali původně plánované Střížovice, protože se mi nechtělo trmácet se složitě přes Ústí, a zamířili přímo do Chabařovic. Novodobé dějiny města, jehož psaná historie sahá až k roku 1352, určovalo uhlí, které bylo v okolí města objeveno v roce 1774. Těžba, která po déle než století stála za nebývalou prosperitou města (za první republiky mělo skoro devět tisíc obyvatel), se mu v poslední čtvrtině 20. století stala málem osudnou. Plánovanou likvidaci Chabařovic k roku 1997 odvrátilo až rozhodnutí vlády z roku 1991, které stanovilo územní limity těžby a určilo zásoby uhlí, které měly být odepsány.

Oprátka, bochník chleba, nebo obličej světce?

V dobách, kdy měly Chabařovice na kahánku, byly odtud odvezeny i drobné kamenné památky včetně dvou smírčích křížů, které jsou dnes k vidění v atriu Staré radnice, kde je dnes městské muzeum a knihovna. Dostat se k nim nebylo právě jednoduché, knihovna i muzeum byly v době mé návštěvy zavřené (provozní době muzea uvedené na webu nevěřte!) a do objektu mě nakonec pustila vlídná pracovnice jakési soukromé firmy, která v tom domě má pronajaté kanceláře. Díky jí jsem si mohl oba ty pěkné exempláře prohlédnout a vyfotit zblízka a ne jen přes uzamčenou branku do dvora.

Blíže k brance stojí necelý metr vysoký kříž, který má na čelní straně mezi rameny vyrytý záhadný obrazec, který bývá vykládán jako oprátka nebo bochník chleba, ale i jako obličej nějakého světce. Kříž stával původně na severním předměstí Chabařovic vlevo od cesty na Chlumec u rybníka nazývaného Angerteich. Druhý kříž stojící dále od branky má na čelní straně nejasný obrys připomínající meč, šavli nebo dýku, a na pravém rameni malý křížek. Původně stával v zahradě domu vrchního učitele Tröstera poblíže trojboké „morové“ kapličky. Později byly oba kříže přemístěné do prostoru před poustevnou u kaple sv. Jana Křtitele na Janském vrchu, kde stály (spolu s dalším křížem) až do roku 1988, kdy byly v souvislosti s likvidací východního předměstí před postupujícím lomem Chabařovice převezeny do Skanzenu v Zubrnicích. Úsilí o jejich navrácení došlo naplnění 15. října 2007, kdy se do Chabařovic dva kříže vrátily.

Čelem k zemi nachýlený kříž v Nádražní ulici

Čtvrtý chabařovický smírčí kříž (třetí zůstal v Zubrnicích) se nachází v Nádražní ulici za plotem zahrady u domu čp. 63. V domě nikdo nebyl a lézt přes plot jsem se neodvážil, takže jsem si mohutný pískovcový kříž, silně nakloněný čelem k zemi, mohl vyfotit jen přes zídku. Zasloužil by si trochu víc péče, chudák…

Další zastávku jsme si dopřáli o 30 kilometrů blíže k domovu v Mariánských Radčicích na Mostecku, které stejně jako Chabařovice vděčí za svou současnou existenci těžebním limitům schváleným v roce 1991. Dominantou obce o necelých pěti stovkách obyvatel je poutní kostel Panny Marie Bolestné, vystavěný na přelomu 17. a 18. století J. B. Matheyem a Octaviem Broggiem. V areálu kostela a přilehlé barokní fary našla útočiště celá řada kamenných památek z obcí, které spolkly nenasytné těžební jámy. K nejvýznamnějším patří sloup sv. Vavřince, socha sv. Jana Nepomuckého, socha sv. Felixe a Boží muka z Holešic, socha Madony v ambitech z Kamenné Vody, sokl s reliéfem Madony z Velkého Března, sloup Nejsvětější Trojice, Boží muka a oltář sv. Jana Nepomuckého z Dřínova a dva náhrobky rodu Hochhauserů z Albrechtic.

Smírčí kříž z Albrechtic v Mariánských Radčicích

Z Albrechtic byly do Mariánských Radčic v 80. letech minulého století převezeny i dva smírčí kříže, které stávaly původně u cesty z Albrechtic do Černic, a vztahuje se k nim pověst o souboji dvou ruských důstojníků. Zachovalejší je pískovcový latinský kříž, který má na čele rytinu nože a důlek, druhý kříž je torzo bez ramen, o která přišel už před mnoha lety, neboť je po celém povrchu stejnoměrně zvětralý.

Polední zastávku jsem si naplánoval ve Vtelně, cesta k ní byla poněkud dobrodružná, protože mě navigace podvakrát zavedla do Sedlece a na jakousi neudržovanou polní cestu přes výsypky a do Vtelna jsem se dostal až poté, co jsem ten ďáblův vynález odpojil a jel do Vtelna po paměti. Bývalá obec, dnes místní část města Mostu, se rozkládá na jihovýchodním okraji města vlevo od silnice do Žatce a dominuje jí kostel Povýšení sv. Kříže, okolo kterého bylo vytvořeno lapidárium, kam byly svezeny zachráněné památky ze starého Mostu a dalších v důsledků těžby uhlí zaniklých obcí, kromě jiných i čtyři dochované výklenkové kaple z původních sedmi, které lemovaly poutní cestu z Libkovic do Mariánských Radčic.

Smírčí kříže na návsi ve Vtelně

Z Libkovic pocházejí rovněž dva smírčí kříže, postavené v parčíku před objektem barokního statku a špejcharu, které dominují centrální části Vtelna. První z nich zdobí rytina meče, na druhém se dá rozluštit nápis ENTLEIPTT PATROLOMEVS KINTELMANN SXXX A 1615. Spolu s nimi je ve Vtelně i atypický kříž se zakulacenými rameny a nesymetrickou hlavou, který pochází z Kopist. Byl osmnáctým a posledním kouskem, který jsem si toho dne na svoje konto připsal, od něho jsme zamířili rovnou domů, kde nás čekala trudná robota zpracovat nějak asi patnáct kilo letních jablek…