Jedna z mála výhod věku 70+ spočívá v tom, že člověk už toho nevypije tolik, jako za mlada, a tak jsem se i po poněkud bujarém Předkremačním sletu probudil bez kocoviny. Mohl jsem si tak vychutnat opulentní snídani, kterou nám laskavá paní Čapková servírovala s téměř mateřskou péčí, a s čistou hlavou se vydat na cestu k domovu. Nebyla moc přímá, místo na západ rovnou na Příbohy jsme napřed zamířili na jih za kamennými památkami Jičínska.
První zastávku jsme udělali v obci Markvartice. Poněkud německy znějící název Markvartice se v Čechách vyskytuje docela často, samostatné obce toho jména jsou v okresech Děčín, Jičín, Jihlava a Třebíč a stejný název nesou i části obcí Zubčice v okrese Český Krumlov, Jablonné v Podještědí v okrese Liberec a Široká Niva v okrese Bruntál. Ty „naše“ Markvartice leží v okrese Jičín asi 5 km jižně od státní silnice z Jičína do Mladé Boleslavi. Skládají se z devíti menších obcí a osad, kromě samotných Markvartic to jsou Hřmenín, Příchvoj, Rakov, Skuřina, Leština, Mrkvojedy, Netolice, Spařence a Malý Batín, dohromady v nich žije necelých pět stovek stálých obyvatel.
Dominantou Markvartic a celého okolí je kostel sv. Jiljí, doložený tady už od 14. století, ve 2. polovině 17. století zbarokizovaný. Kolem kostela býval hřbitov s márnicí, poslední pohřby tady proběhly v roce 1911. Vlivem nedostatečné údržby ve 2. polovině 20. století kostel značně zchátral, takže v roce 2011 se ho církev zbavila a darovací smlouvou byl celý areál i s bývalým hřbitovem, márnicí a ohradní zdí převeden do majetku obce, která se od té doby snaží kostel udržovat a zvelebovat. Moc vidět to zatím není.
Smírčí kříž u hřbitova v Markvarticích
Ve stejném roce 1911, kdy se přestalo pohřbívat u kostela, byl na jihozápadním okraji Markvartic u silnice na Mrkvojedy zřízený nový hřbitov, kam bylo ze starého hřbitova do hromadného hrobu uloženo asi 25 kubíků kosterních pozůstatků. Asi 30 metrů před severním rohem hřbitova na opačné straně silnice stojí smírčí kříž. Dobře zachovalý, asi metr vysoký a velmi pravidelný žulový monolit se základnou do klínu, symetrickými rameny a neobvykle tvarovanou hlavou bývá deklarovaný jako nejstarší známý kříž v Českém ráji, údajně zasvěcen Cyrilu a Metodějovi, a patří mezi nejdéle známé kamenné památky svého druhu v Čechách (zmiňuje ho i s obrázkem už první vydání Ottova naučného slovníku).
Švehlův pomník v Sedlišti
Šest kilometrů dál na jihozápad od Marvartic leží malá obec Sedliště, kde jsme doufali najít v úvoze zaniklé cesty do Hřmenína dva křížové kameny. V lidové tradici bývají označované jako ženich a nevěsta, kteří zde byli zavražděni, jiná pověst vypráví o smrti svatebčanů pod převrácenými vozy, ve skutečnosti se ale nejspíše jedná o hraniční kameny Kosteckého a Kopidlensko-starohradského panství. Jejich hledání jsme vzdali už na návsi poté, co nám je místní vymluvili s tím, že bychom je zarostlé bujnou vegetaci tak jako tak nenašli. Žádná tragédie, do Českého ráje si ještě určitě zajedu a není důvod, proč bych to nevzal zase přes Sedliště.
Návštěva téhle vesnice o stovce obyvatel ostatně nebyla úplně marná ani tentokrát, do mé sbírky pozoruhodných kamenných památek tam přibyly další dva kousky: Pomník Antonína Švehly by mohl sloužit jako ilustrace k dějinám 20. století v Čehách. Postavený v roce 1935 k poctě „našemu velikému vůdci“ a „tvůrci pozemkové reformy“ na svém místě dlouho nevydržel, za Protektorátu byl místními obyvateli diskrétně odstraněný a ukrytý. Podruhé musel do ilegality po Únoru 1948 a vydržel tam až do listopadového převratu v roku 1990, kdy se zrestaurovaný vrátil na svoje místo na návsi. Nedaleko od něj stojí pomník padlým z první světové války, který je stejně jako ten Švehlův dílem regionálního sochaře a kameníka Josefa Víta z Konecchlumí. Na náves byl přitom umístěný až v roce 1962, do té doby stával u silnice v rohu zahrady u domu čp. 6.
Poslední zastávkou na cestě z Blat na Příbohy byly Dětenice, ze Sedliště to je přes Staré Hrady a Libáň pouhopouhých šest kilometrů. Chloubou nevelké obce s nějakými sedmi stovkami obyvatel je barokní zámek, postavený na místě tvrze doložené už v roce 1404. Dnešní podoba zámku je výsledkem barokní přestavby, kterou v letech 1762 – 65 vedl stavitel Zachariáš Fiegert. Známější než zámek sám je jeho „Středověká krčma“, kde se návštěvníkům slibuje „naprosto ojedinělý zážitek: Přenesete se do období středověku se vším, co k němu patří. Středověké speciality se připravují na otevřeném ohni, jí se rukama, obslouží vás personál v dobových kostýmech. Zároveň se připravte na poněkud drsnou staročeskou mluvu a středověké zvyky a prostředí.“ Specialitou podniku je „Dětenické černé a světlé pivo, které se vyrábí podle unikátního receptu z 18. století… z tradičních surovin, ale původním postupem – vařením na otevřeném ohni.“ K tomu všemu „unikátní program“, ve kterém nechybí „tanečnice ladně se vlnící na stolech, fakír, žebráci, šermíři, trpaslíci, dobová hudba a mnoho dalšího.“ Prospekt, ze kterého tu cituji, se cudně nezmiňuje o cenách, které jsou prý vysloveně loupežnické, shodují se na tom všichni, kdo tuhle krčmu navštívili.
Kopie pamětního kříže z Černovic u silnice v Dětenicích
My jsme do Dětenic nepřijeli obdivovat zámek a o možnosti, nechat se oškubat ve „Středověké krčmě“, jsme neuvažovali ani z legrace. Dětenice jsem do itineráře zařadil proto, že se tady nachází kopie pamětního kříže z Černovic. Přesněji řečeno druhá kopie, tu první si nechali udělat Černovičtí a můžete ji vidět na místě, kde stával kříž původní (píši o tom v eportáži ….). Kde se vzala ta druhá kopie, kdo ji vyrobil a proč je právě v Dětenicích, se mi (zatím) nepodařilo zjistit. Na obecním úřadě v Černovicích jsem se dozvěděl, že Černovice objednaly a financovaly akorát tu svou kopii, a ani erudovaný znalec křížů po celé republice František Svoboda mi nedokázal upřesnit nic víc, než že kříž v Dětenicích stojí „minimálně od roku 2014“. Takže budu dál pátrat a dozvím-li se, budou čtenáři mého blogu první, s nimiž to budu sdílet.
Nečekané a velice příjemné překvapení mě čekalo kousek za Dětenicemi na hranicích osady Osenice, která je místní částí Dětenic. Před vjezdem do osady je vlevo od silnice nádherná kamenická práce, vzácně zachovaný pískovcový procesní oltář sv. Salvátora Chrudimského z počátku 18. století. Něco takového se skutečně nevidí každý den! Zbytek cesty na Příbohy a z Příboh do Lokte už nepřinesl nic, co by stálo za zaznamenání…
Kamenný procesní oltář sv. Salvátora Cchrudimského v Osenicích
Loading...
Napsat komentář