Po strastiplné páteční cestě z Lokte na Příbohy, během které jsem za volantem strávil spoustu hodin a ujel čtvrt tisíce kilometrů, jsem v sobotu rád přijal kamarádskou nabídku Pepíka Doubravy, že z Příboh na Blata pojedeme jeho vozem. Samozřejmě podle mého itineráře, počítalo se akorát s tím, že zhruba hodinový výšlap z Pelešan ke Kalvárii podniknu sám a Pepa, který s ortézou na noze sotva pajdá, si mezitím odbyde nějakou návštěvu. A tak se také stalo.
Historický milník před Březinou
Údolími a malebnými vesničkami „Mšenského Švýcarska“ jsme se propletli přes Libovice, Nosálov a Bezdědice k Bezdězu a po silnicích, které znají jen místní, jsme frčeli do Mnichova Hradiště a dál k Turnovu. Před Březinou jsme krátce stavěli, abych si mohl vyfotit pěkný pyrámek, a za Doubravou (jaká shoda jmen!) jsme odbočili na místní komunikaci do osady Břehy, kde se nachází zajímavý křížový kámen.
Křížový kámen v Břehách
Pískovcový monolit o rozměrech 118 x 65 x 28 cm s výrazným reliéfem latinského kříže a letopočtem 1704 nad rameny kříže, který je jediným objektem okresu Mladá Boleslav v evidenci Společnosti pro výzkum kamenných křížů. Kámen, postavený údajně na místě bratrovraždy, byl objevený v roce 2010 v zemi u cesty od Doubravy a postavený pár metrů od místa nálezu na zahradě u domu čp. 27. Paní, která v tom domě bydlí, nám ochotně otevřela branku, abychom ho nemuseli fotit přes plot.
Kamenný kříž na hřbitově v Nudvojovicích
O pár kilometrů blíže k Turnovu, a vlastně už součástí města jsou Nudvojovice. Osada byla k městu připojena až v 70. letech 20. století, už dříve si ale Turnovští z nudvojovického katastru ukrojili značný kus země, na kterém si postavili nádraží. Dominantou Nudvojovic je raně gotický kostel svatého Jana Křtitele, obklopený několika mohutnými starými stromy. Vystavěný byl kolem roku 1250 na místě, které sloužilo kultovním účelům už před příchodem křesťanství, a dochoval se v téměř původní podobě, přestože byl v průběhu staletí několikrát zgruntu opravován. Kostel z lomového zdiva stojí uprostřed kamennou zdí ohrazeného hřbitova, na kterém je u severní zdi postavený kamenný kříž s dutinou ve tvaru kříže na čele. Křížek vysoký zhruba 70 cm označuje místo, kde bylo pohřbeno větší množství lidských kostí nalezených při stavbě železniční tratě z Turnova do Železného Brodu.
Kalvárie na skále nad Pelešany
Už za Mnichovým Hradištěm se nám jako první pozdrav Českého ráje po pravé ruce objevil zalesněný masiv Mužského s tu a tam vystupujícími bloky pískovcových skal, z Nudvojovic jsme to už měli do srdce Českého ráje, co by kamenem dohodil, a bylo na čase se tam vydat. Pepa mě vysadil na parkovišti v Pelešanech, sám odejel za nějakým svým kámošem do Doubravice (zase ta shoda jmen!) a já se vydal lesem ke Kalvárii. Jedná se o soubor tří monumentálních kamenných křížů, z nichž nejvyšší má jistě přes tři metry a bývala na něm plastika Krista, dnes nahrazená obrázkem na plechu. Stojí na skalním ostrohu nějakých tři sta metrů severovýchodně od hradu Valdštejna, odkud je nádherný výhled daleko do kraje. Pod plošinou s kříži je ve skalním masivu vysekaná umělá jeskyňka Božího hrobu, od podlahy po strop vyzdobená umělými květy, svatými obrázky a podobnými devocionálemi.
Prostřední kříž Kalvárie s obrázkem Krista na plechu
K místu se vztahuje legenda o tom, jak kdysi dávno majitel Valdštejna při cestě domů na hrad ve špatném počasí, za tmy a v mlze ztratil cestu a při bloudění v lese jeho kůň náhle zastavil a před důrazné pobízení odmítal jít dál. Pán slezl a zjistil, že stojí na okraji propasti. Z vděčnosti za zachráněný život pak dal na tomto místě postavit Kalvárii a křížovou cestu k ní. Ve skutečnosti byly Kalvárie i s Božím hrobem vytvořeny pravděpodobně už v 18. století při romantizujících přestavbách hradu Valdštejna a jeho okolí.
Cesta ke Kalvárii není značená, což je určitě dobře, byla by věčná škoda proměnit tohle magické místo v bezduchou turistickou atrakci (jak už se na mnoha místech Českého ráje stalo). Jednotlivé kříže Kalvárie jsou v evidenci SPVKK zapsány jako „ostatní památky“ a mají svá evidenční čísla. Místo slouží i Kdo je chce vidět, může se vydat z parkoviště v Pelešanech po zelené k Valdštejnu, po nějakých 600 metrech odbočit po neznačené, strmě stoupající pěšině doprava a asi po 150 metrech v místě, kde stoupání začíná zmírňovat, opět doprava.
Kamenný kříž v Sekerkových Loučkách
Poslední zastávkou na cestě na Blata byly Sekerkovy Loučky, víska známá (u lidí mé generace) jako místo, odkud vzešla poprocková hvězda Petra Janů. Pro mne byly Sekerkovy Loučky zajímaví pouze tím, že se v téhle obci nachází atypický kamenný kříž. Metr dvacet vysoký monolit z červeného pískovce má v poměru ke své výšce krátká a nezvykle nízko posazená ramena a stojí na místě, kde se prý pádem z koně zabila kněžna. Najít ho je snadné, stojí na začátku obce vlevo od cesty, která do Sekerkových Louček odbočuje ze silnice Turnov – Jičín.
V Sekerkových Loučkách jsme měli, co se křížů týká, splněno a mohli namířit přímo na Blata, kdyby, ano správně, kdyby se nám do cesty nepostavila uzavírka silnice na Jičín a dlouhá objížďka, která nás od železniční zastávky Hrubá Skála vyvedla přes Radvánovice a Štěpánovice do Rovenska pod Troskami a odtud teprve zpátky na jičínskou silnici do Ktové. Navštívili jsme při té příležitosti v Rovensku restauraci Radnice a dali si dršťkovou, která ovšem té, co vaří v Želízech, nesahala ani po kotníky.
Pak jsme už bez dalších problémů dojeli přes Ktovou, Újezd pod Troskami a Mladějov dorazili k „našemu“ pensionu na Blatech. Nemám ve zvyku dělat na tomto blogu komukoli jakoukoli reklamu, ale v případě ubytovacího zařízení paní Emy Čapkové musím udělat výjimkou. Všude úzkostlivá čistota, útulné pokoje s kompletním hygienickým zázemím a postelemi, na kterých se skutečně dalo spát a parkování ve dvoře, to všechno za pět stovek na osobu, a k tomu za stovku snídaně, za jakou by se nestyděl ani pětihvězdičkový hotel.
Patnáct metrů od pensionu na křižovatce tří cest stojí hospoda, ve které jsme za starých dobrých časů trávívali většinu sobotních večerů. V době, kdy ani jeden ze tří tehdy existujících hotelů na Prachově neměl o podobnou klientelu zájem, zbývaly horolezcům na večerní „párty“ jen hospůdky v okolních vesnicích, a tahle byla ze všech nejlepší. Sedávali jsme odděleně od místních na sále, někdy až čtyřicet lidí, žízeň po celodenním lezení hasili hektolitry piva, řinčely přitom kytary, zpívalo se a občas jsme dělali rotyku, za kterou nás paní hostinská sice vyplísnila, ale nikdy to nebylo tak strašné, aby nám pro příště zabouchla dveře.
Hospoda na Blatech – foceno ráno po akci
Byla ta parta, co jezdila na Prachov, podivuhodně soudržná, seděli tu vedle sebe nejlepší tehdejší lezci i ti, kterým dělalo problém přelézt i klasické sedmy. Podobně to vypadalo ve všech lezeckých oblastech, ve Skaláku se chodilo do Doubravice ke Kohoutkovi nebo do Pelešan, na Suchých skalách k paní Boudové a v Jizerkách k Cimplovi, jiné oblasti jsem zas tolik neznal. Kolik těch hospod přežilo dodnes nevím, moc asi ne. V Doubravici už nestojí ani ten dům, ve kterém Slávina Kohoutková šenkovala a hospůdka „mámy“ Boudové na Suškách je také odepsaná, přestože dům ještě stojí. Hospoda na Blatech to přežila a „Předkremační slet“ se v ní letos konal už po čtrnácté. Že si hlavní pořadatel téhle pěkné akce vzpomněl i na mne, mě potěšilo, nepatřil jsem k těm, kdo se do historie českého pískovcového lezení zapsali bůhvíjak tučnými písmeny a do skal jsem přestal jezdit už někdy po roce 1980, když jsem se po úrazu na Bořeni začal bát. Bylo mi mezi těmi kluky dobře, s řadou z nich jsem si s chutí dal paňáka a těším se, že se na Blata ještě někdy podívám…
Loading...
Napsat komentář