Opožděné vítání jara na Chomutovsku, dopoledne v Okoříně

Tak pozdě, jako letos, jsem ještě jaro nevítal. Na plánu to přitom bylo už 1. března, kdy začíná meteorologické jaro, ale ten den ráno ukazoval u nás v Lokti teploměr minus 15, a to tedy jarní teplota není ani náhodou. Pak asi dva týdny v jednom kuse pršelo, pak jsem musel připravit deset roků staré auto na STK, a tak jsme na první jarní výlet roku 2018 s Britou vyrazili až v půli dubna. Namířeno jsme měli na Chomutovsko a tématem byly „kamenné kříže v pohybu“. Zpočátku to sice vypadalo, že skončíme zklamaní, až do Chomutova jsme totiž jeli ve strašidelném lijáku, ale pak se najednou vyčasilo a den zkrásněl. Vyšel nám i program, našli jsme všechno, co jsme si najít umanuli.

Sloup se sousoším Nejsvětější Trojice na okořínské návsi

Poprvé jsme stavěli v Okoříně, vísce o nějakých padesáti staveních se zhruba stovkou obyvatel, která dnes existuje jen díky Listopadu 89. Konec vlády jedné strany (jen aby nás brzy nečekala jiná!) tehdy znamenal i konec brutálního drancování Podkrušnohoří, kde jako oběť povrchové těžby uhlí během pouhých tří desítek let zanikly desítky měst a obcí. Stejný osud čekal i Okořín. O likvidaci obce, která stála v cestě expandující těžní jámě lomu s příznačným názvem „Hrabák“, bylo rozhodnuto v roce 1981 a nebezpečí zániku se nad Okořínem vznášelo až do roku 1998, kdy bylo tohle usnesení zrušeno.

V době, kdy byl osud obce nejistý, přišel Okořín o všechny své historické památky, kterých ostatně nebylo nikdy moc. Kaple Panny Marie Bolestné z počátku 19. století byla zbořena už na počátku 60. let a trojičný sloup z roku 1860 na návsi přišel o sousoší Nejsvětější trojice, které je dnes nahrazeno výduskem z umělého kamene.  Za dnes už těžko zjistitelných okolností zmizel i smírčí kříž s letopočtem 1626, který stával na křižovatce cest z Okořína do Zaječic a z Vrskmaně do Pesvic.

Kříž, jak už to bývá, je obestřen hned několika pověstmi. Jedna praví, že byl vztyčený nad hromadným hrobem obětí vojenské šarvátky z doby „švédských válek“ (odtud i německé jméno Schwedenkreuz), jiná vyráví o dvou žárlivých děvečkách, které se tu posekaly srpy v souboji o jednoho chasníka tak důkladně, že zůstaly obě na místě mrtvé. Jisté je jenom to, že na svém místě stál až do roku 1985, kdy byl přemístěný na soukromý pozemek u domu čp. 46 v Orasíně u Boleboře, kde jsem ho také našel a vyfotil v roce 2010. Stál tam jakoby na hanbě v roští u drátěného plotu, vidět byl snad jen proto, že jsme tam byli na podzim už po opadu listí.

Kříž, terý má za sebou cestu z Okořína do Orasína a zase zpátky

Mnohaletá snaha o návrat kříže do domovské obce byla korunovaná loni v květnu, kdy byl kámen po dohodě s novým majitelem pozemku v Orasíně a tamním starostou převezen zpátky do Okořína, kde byl 20. května 2017 slavnostně odhalen. Mohutný, 150 cm vysoký hrubě opracovaný pískovcový kříž s hlavou a rameny zužujícími se k místu křížení (tzv. tlapatý kříž) s letopočtem 1626 na čele stojí dnes na trávníku uprostřed rozlehlé návsi. Dovedl bych pro něj vymyslet spoustu jiných a lepších stanovišť, ale místní ho v jistě pochopitelné obavě, že by se na původním odlehlém místě asi kilometr od obce mohl stát terčem vandalů či kořistí zlodějů, dali právě sem, aby byl na očích.

V Okoříně samotném toho jinak není moc k vidění, za zmínku jistě stojí „Zvířecí koloniál“ se slušným sortimentem krmení pro veškerou domácí havěť, kde jsme si s Britou koupili nějaké psí pamlsky (prý dobré, já je neochutnal). Koloniál pro lidi tady chybí, ale je tu hospoda, ve které mají několik nástěnek a na jedné z nich je na fotografiích zdokumentovaná „Cesta kříže z Okořína do Orasína a zpátky“.

Rozhedna Maják na hranici mezi Strupčicemi a lomem Hrabák

Zajímavé (pro „křížkaře“ zejména) je okolí Okořína. Obec leží asi 17 km jihovýchodně od Jirkova na místní komunikaci III/25118 mezi obcemi Vsrkmaň a Strupčice, ve kterých se nalézá celkem pět kamenných křížů. Ve Vrskmani stojí tři kříže ze zaniklé obce Kyjice hned u silnice před domem čp. 12 zajeli do Strupčic, ale ne kvůli těm křížům, ty jsme už viděli s Maruškou v roce 2012. Cílem byla rozhledna Maják, jedna z nejpozoruhodnějších rozhleden v Čechách.

O postavení rozhledny právě tady, na místě bývalé výsypky nad Strupčicemi v nadmořské výšce 298 metrů rozhlednu, usilovala obec zhruba od roku 2007, k realizaci ale došlo až o pět let později. Sedm a půl metru vysoká dřevěná věž se stavěla pouhých 10 dnů od 14. do 24. července 2012. Návrh vypracovaný pražskou architektonickou kanceláří e-MRAK ve spolupráci se sdružením ARCHWERK architektů Martina Klody, Tomáše Feistnera a Lenky Pechanové realizoval tým dvaceti dobrovolníků z celé republiky v rámci projektu „Artefakt“ občanského sdružení Prázdninová škola Lipnice, náklady na stavbu rozhledny dělaly pouhých 120 tisíc korun.

Člověku, který vystoupá 24 schodů na vyhlídkovou plošinu necelých pět metrů nad zemí, se naskytne fantastický pohled na obrovskou těžní jámu lomu Hrabák doprovázený kakofonií zvuků, ve které se hukot a skřípot důlních strojů a zařízení mísí s rádiem na dálku předávanými pokyny dispečerů, kteří se tomu hemžení dole snaží dát nějaký řád (a nejspíš se jim to daří). Kolem dokola plošiny je zábradlí, na kterém jsou připevněny cedulky se směrovkami a názvy obcí, které už tenhle bumbrlíček spolykal. Pohled dost neradostný, naštěstí nebyla moc dobrá viditelnost a člověk se mohl utěšovat, že „tam za tou mlhou“ je normální krajina. Jenomže ona tam žádná normální krajina není…

Ze Strupčic jsme jeli za dalším zajímavým křížem do Černovic, ale o tom až v příštím příspěvku.