Osmadvacáté výročí začátku „sametové revoluce“, jsme oslavili výletem do severních končin okresu Rakovník, na programu byly smírčí kámen u Mutějovic, Kounovské kamenné řady a last but not least také návštěva erbovní restaurace Poddžbánského pivovaru v Mutějovicích. Východiskem pěší trasy jsme zvolili Mutějovice, kam jsme jeli z Rakovníka vlakem, a byla to cesta poněkud dobrodružná.
Cestou na nádraží v Rakovníce jsme se potkali s podivnou ženou s dluhými prsty; že by kapsářka?
Mutějovice totiž mají dvě nádraží, ani jedno ovšem není přímo v obci, vzdálené jsou od sebe čtyři a půl kilometru, a aby toho nebylo málo, je každé z nich na jiné trati. Železniční stanice Mutějovice leží od centra obce tři a půl kilometru severně na trati z Rakovníka do Mostu a zastávka Mutějovice asi kilometr jižním směrem na trati do Jirkova z Lužné, kam se z Rakovníka dostanete vlakem na Kladno. Trochu náročné „na hlavu“, guláš v tom měli i místní, kterých jsme se na nádraží ptali, do jakého vlaku máme nasednout, a chvílemi jsem měl pocit, že úplně jistý si není ani průvodčí.
Nakonec jsme přes všechny nástrahy jízdního řádu nasedli do správného (čti kladenského) vlaku a s přestupem v Lužné byli kolem jedenácté v Mutějovicích. Rozlehá vesnice se vzhledem nijak nevymyká z řady těch, kterými jsme den před tím projížděli na cestě do Rakovníka, pocit jisté šedi a zanedbanosti ale možná k tomuhle ročnímu období patří. Hezky rozhodně nebylo, i když, na druhou stranu, zažili jsme už na Pánských jízdách horší nečas.
V Mutějovicích vědí, jak stříhat stromy!
Mutějovice se pyšní hned dvěma kostely. Kostel sv. Václava na návsi je doložený už v roce 1356, po požáru v roce 1806 byl v roce 1809 radikálně přestavěný a současnou podobu dostal v roce 1841, kdy byla barokní báň věže nahrazena jehlancovou střechou. Zvenku kostel není „nic moc“, uvnitř prý jsou ale k vidění hotové poklady, jako téměř metr vysoká cínová křtitelnice z roku 1617, pozdně barokní pozlacený relikviář sv. Václava, empírová monstrance z počátku 19. století nebo více než půl druhého metru vysoký obětní svícen. Ověřit jsme si to nemohli, kostel byl, jak je dneska v Čechách zvykem, zamčený na deset západů…
Druhý Mutějovický kostel, co do rozměrů spíš větší kapli si Mutějovičtí postavili vlastním nákladem v letech 1740 až 44 na památku konce morové epidemie. Kupodivu nebyl zasvěcený sv. Rochovi, ani sv. Šebestiánovi, ani žádnému jinému z tradičních morových patronů, ale jednomu z českých zemských patronů sv. Prokopovi. Kostel, který stojí na severozápadním okraji vsi u hřbitova, je v havarijním stavu a aby nespadl, je kolem dokola svázaný ocelovými lany.
Mechem obrostlý křížový kámen u Mutějovic
Kousek od hřbitova, asi půl kilometru po silnici do Kounova, se nachází mutějovický smírčí kámen, nevelká kamenná deska (59 x 48 cm) s pozitivním reliéfem kříže. Je vpravo od silnice, ale ne hned ve škarpě, nýbrž v uzoučkém pásu hustého trnitého křoví na mezi, která se táhne rovnoběžně se silnicí, ale asi sto metrů od ní. Dostat se k němu přes rozbahněné pole osázené pro mě naprosto neznámým lupením, nebylo nic příjemného, boty pomalu na odpis, ale zvládli jsme to se ctí.
Pro odměnu jsme si zašli do Poddžbánského pivovaru, vyhlášeného pestrým sortimentem spodně kvašených nefiltrovaných a nepasterizovaných piv s roztomilými názvy, jako Chmelda nebo Mourek. Docela dobře se tam vaří a v poměru k velikosti porcí i lacino, a to pivo se opravdu dá pít.
Náčelník u Čertova kamene
Občerstveni vydali jsme se k těm slavným Kounovským kamenným řadám, které se nacházejí asi pět kilometrů severně od Mutějovic na zalesněné náhorní plošině v nadmořské výšce asi 500 metrů. Cestou jsme minuli jeden ze dvou Čertových kamenů, asi metr vysokou křemencovou skalku, opředenou řadou lidových pověstí, z nichž nejznámější hovoří o čertu, který s tím kamenem letěl do Mutějovic, aby ho shodil na kostelík sv. Prokopa, neboť dva svatostánky v jedné obci se mu zdály být moc, ale když mu k cíli chybělo už jen pár set metrů, zakokrhal dole ve vsi kohout a čert kámen shodil tam, kde právě byl. Kámen je taky vděčným objektem zkoumání pro všechny možné záhadology, kteří v něm vidí pohanský oltář, astronomickou pomůcku a bůhvíco ještě. Já viděl akorát obyčejný balvan, jakých máme v lese, kam chodíme se psem, desítky.
Herwart se tady opravdu vyřádil…
Kounovské kamenné řady jsou záhadou, nad kterou si lidé lámou hlavy už od roku 1934, kdy je nejspíš náhodou objevil kounovský učitel Antonín Patejdl. Tisíce kamenů je tady v lese vyrovnaných do čtrnácti dlouhých řad neznámo kým, kdy a proč. Teorií je jako obvykle celá řada, nejčastěji bývají považovány za megalitickou atronomickou observatoř nebo kultovní místo z předkřesťanských dob. Já osobně bych plédoval pro názor, že jde o meze středověkých polí, podobné kamenné řady, i když ne takových rozměrů, se dají najít i u nás ve Slavkovském lese na místech obývaných ještě v době mého narození. Ty kounovské mě zklamaly, vina ale byla na mojí straně. Naplánovat sem výlet na konec listopadu, navíc jen pár dnů po tom, co se krajem přehnal ten nešťastný Herwart, byla hloupost. Les, ve kterém se tahle přírodní podivnost nachází, byl plný posrážených větví a polámaných stromů a cesta, která ty kamenné řady protíná, a ze které jsou taky nejlépe vidět, byla rozježděná tak, že byla prakticky neschůdná. Navíc byla tma jako v pytli a fotit šlo jen na extrémně dlouhé časy, které se jen tak z ruky nedají udržet. Ze dvou větších kamenů, které se tady nacházejí, jsme našli jen Gibona, Pegasa jsme raději vzdali.
Nakonec jsme vzdali i plánovanou návštěvu zříceniny hradu Pravda a do Domoušic na vlak jsme raději než po značených turistických trasách šli po silnici. Den, který rozhodně nepatřil k vydařeným, nám sebral tolik energie, že na nějakou večerní hospodu žádný z nás nepomyslel.
Loading...
Napsat komentář