Půl dne v okrese Praha-východ
a viděli jsme tři kříže, hvězdárnu a zámek

Jsou okresy, kde je k nalezení všech kamenných křížů třeba obětovat řadu dní, týdnů, ba i měsíců, a jsou okresy, kde se to dá zvládnout za půl dne. Přesně to je případ okresu Praha-východ, kterým jsme projížděli v sobotu na svatého Martina. Z Nymburka jsme vyjížděli krátce po osmé ráno, chvilku po poledni jsme už byli na karlovarské výpadovce za Prahou, a ty čtyři hodiny mezi tím nám stačily na nalezení křížů v Ondřejově, Všestarech a Velkých Popovicích, procházku parkem kolem zámku v Kostelci nad Černými lesy, prohlídku areálu ondřejovské hvězdárny i na oběd ve velkopopovickém pivovaru.

První zářez na pažbě jsme si připsali v Ondřejově, obci o zhruba šestnácti stovkách obyvatel asi 50 km jižně od Nymburka. Kamenná deska o rozměrech 85 x 59 cm s pozitivním reliéfem latinského kříže na čele i na zadní straně stojí vpravo u cesty ke stavení čp. 229 v ulici Na Šibeničkách na místě, kde se podle místní pověsti pobili dva žebráci o almužnu.

Dominantou Ondřejova je ovšem hvězdárna, kterou zde v letech 1898 až 1906 nechal postavit Josef Jan Frič, syn novináře a básníka Josefa Václava Friče a jeden z nejvýznamnějších českých průmyslníků poslední čtvrtiny 19. století. Jmění, které vynesla jeho „dílna pro přesnou mechaniku“, kde vyráběl astronomické, geodetické, polarizační, lékařské a měřicí přístroje (mimo jiné i mířidla pro pevnostní děla z produkce plzeňské Škodovky), použil v roce 1898 na splnění životního snu, a tím byla právě stavba astronomické observatoře. Místo pro ni zvolil na vršku Mandina hůra, který po smrti svého bratra nechal přejmenovat na Žalov, a k realizaci přizval jednoho z nejlepších architektů té doby Josefa Fantu. Cihlové objekty původní hvězdárny s kopulemi pokrytými mědí jsou dnes přeměněné na muzeum a obklopené dobře udržovaným parkem se spoustou vzácných stromů, které neumím pojmenovat ani náhodou, a řadou moderních plastik, nová hvězdárna s dvoumetrovým zrcadlovým dalekohledem, největším v Česku, se nachází o pár set metrů severněji. Muzeum je v říjnu už samozřejmě mimo provoz, ale jinak je areál volně přístupný a určitě stojí za návštěvu.

Za návštěvu stojí i zámecký areál v Kostelci nad Černými lesy, kde jsme se zastavili cestou do Ondřejova. Pěkně udržovaný zámek s věžičkami a přilehlým kostelem nás zaujal cestou z Nymburka do Ondřejova natolik, že jsme se u něj zastavili a zámek si prohlédli. Rozložitý, čtyřkřídlý dvoupatrový objekt se čtyřmi nárožními věžemi byl postavený na místě gotického hradu, který v roce 1549 zničil požár. Přestavbu na renesanční zámek vedli italští stavitelé Hans Tyrol a později Ulrico Aostalli, současnou podobu pak zámek dostal po třicetileté válce, kdy byl barokně upraven podle návrhu Josefa Jägera. K objektu zámku přiléhá na severovýchodě renesanční kostel sv. Vojtěcha, do kterého panstvo ze zámku chodilo po mostě přes hluboký příkop krytou chodbou. Zámek od roku 1935 slouží lesnické fakultě Vysoké školy zemědělské a je veřejnosti nepřístupný, možná se „normálně“ nesmí ani na renesančními arkádami a sgrafity vyzdobené nádvoří, my měli to štěstí, že tam právě probíhala jakási ornitologická konference a vstupní brána byla dokořán.

Obec Všestary, kam jsme se vydali za druhým ze tří kamenných křížů okresu Praha-východ, leží nějakých deset kilometrů na západ od Ondřejova, a venkoncem tam není co k vidění. Největší pozoruhodností (soudě i podle toho, kolik se jí dostává prostoru na webových stránkách obce) je rozměrná, více než metr vysoká kamenná deska z červeného pískovce s reliéfem kříže a oštěpu na čele. Připomíná tragickou událost z roku 1585, kdy opilý kovář oštěpem zabil vlastní ženu. V knize „Poselkyně starých příběhův českých“ (1879, citováno na webových stránkách obce) se k tomu uvádí: „Roku 1585 v pondělí před sv. Karlem ve Všestarech, když krčmář ožralý domů šel, ukázal se mu zlý duch ve způsobu jeho svině, kterou on uzřev, domlouval manželce své, že ji do stáda nevyhnala, jemuž ona odpověděla, že jest ji vyhnala a mezitím, když ho trestala, že se tak ožírá, on rozhněvaje se, oštěp do ní vrazil a ji zabil.“ Kámen stojí při zdi „Požárního domu“, kde je i obecní úřad, abychom si ho mohli vyfotit, museli jsme odvalit před ním stojící popelnici. Obrázky se bohužel moc nepovedly kvůli slunci, které kámen osvětlovalo v ostrém úhlu přes drátěný plot a nešlo je nijak zastínit.

Za třetím křížem jsme se vydali do Velkých Popovic necelých osm kilometrů jižně od Všestar. Masivní, 80 cm vysoký žulový monolit s vyhloubeným reliéfem sekery na čele stojí v zahradě stavení, kde dlouhá léta žil a měl zde ateliér sochař Vladimír Preclík, aktivní člen Společnosti pro výzkum kamenných křížů při ašském muzeu. Atelier byl po jeho smrti upravený na galerii s restaurací „Kamenný kříž“.

Restaurace ani galerie už bohužel nefungují, přestože dodnes je na webu reklama i s otevírací dobou. Kříž, který pochází z Dlouhé Vsi v okrese Rychnov nad Kněžnou, je ale vidět z chodníku, a kdo si ho chce prohlédnout zblízka, musí přelézt nízká vrátka. Z dílny Vladimíra Preclíka s vysokou pravděpodobností pochází i malý kamenný křížek s nápisem „Raduj se, jinochu, ze svého mládí“, zazděný do tarásku zahrady nad chodníkem.

Čtyřhodinovou pouť za třemi kříži okresu Praha-východ jsme zakončili „slavnostním“ obědem v pivovarské restauraci Velkopopovická Kozlovna. Že erbovním zvířetem zdejšího pivovaru je kozel, se tady přehlédnout opravdu nedalo. Přímo nad naším stolem se šklebil exemplář v mírně nadživotní velikosti s rohy tak dlouhými, že by se za ně nemusel stydět ani indický tur arni (Bubalus arnee), který je v tomto oboru světovým rekordmanem. Nějaký kozel se dost možná skrýval i v jídle, které nám tu naservírovali, a které na jídelním lístku inzerovali jako „Pivovarský guláš z hovězího masa s černým popovickým pivem“. Bylo to sice dobré, pošmákli jsme si, ale cestou domů nám pak bylo dost těžko.