Za Franzem Kafkou do Siřemi

Někdy v půli prázdnin jsem po dlouhém přemítání dospěl k názoru, že ta GPS navigace nejspíš nebude taková blbina, za jakou jsem ji až dosud považoval, a to byl jen krůček k tomu, abych tou „chytrou krabičkou“ vybavil náš automobil. A když jsme si pak na dobře známých trasách mezi Loktem a Karlovými Vary vyzkoušeli, že to opravdu funguje, vyrazili jsme konečně na výlet do vzdálených končin v okrese Louny. Do navigace jsme zadali postupně tři adresy: parkoviště na křižovatce Karlovarské a Kostelní ulice ve Vroutku, čp. 145 v Malé Černoci a čp. 7 na návsi v Siřemi, a světe div se, ten přístroj nás tam pokaždé bezpečně dovedl. Ve všech třech případech nám oznámil, že jsme na místě, přesně před těmi konkrétními staveními, která jsme hledali. Pojďte se na ta místa podívat s námi:

Zastavení první:
Kostel sv. Jakuba většího ve Vroutku

Vroutek (dříve Rudig nebo také Rüdig) je nevelké město v okrese Louny v Ústeckém kraji ležící na silnici II/226 ze Žlutic do Podbořan. Žije zde necelých 1900 obyvatel, z toho nějakých 16 stovek ve městě samotném a zbytek v okolních „přifařených“ vesnicích s poetickými jmény Lužec, Mlýnce, Mukoděly, Skytaly, Vesce, Vidhostice a Vrbička. První písemná zmínka o existenci Vroutku pochází z roku 1227, kdy byl majitelem města Kojata Hrabišic (v závěti odkázal Vroutek klášteru v Praze na Zderaze). Vroutek během své historie prodělal dvě velké výměny obyvatel, první za třicetileté války, když Švédové v roce 1645 město vyplenili tak dokonale, že ještě o deset let později byla většina domů pustá a noví obyvatelé sem pak přicházeli převážně z Německa. Druhá výměna obyvatelstva přišla skoro přesně za tři sta let v roce 1945, kdy byli vroutečtí Němci nemilosrdně vyhnáni a do města se vrátili Češi.

Vyhnání Němců z Vroutku přitom bylo provázeno takovými krutostmi, že se jim dneska ani nechce věřit. Nejdrastičtější byla jistě hromadná vražda, ke které došlo v červnu 1945. Příčinou byl incident, jehož obětí se stal dosídlenec František Zelenka, když měl do národní správy převzít zdejší strojírenskou dílnu po Adolfu Traugotovi a byl přitom smrtelně zraněný tchánem bývalého majitele Vincencem Hertlem, jenž Zelenku ubodal obuvnickým knejpem prý přímo na tehdejší Hlavní ulici. Údajně mu přitom měly pomáhat manželka a dospělá dcera, takže vedoucí úřadu Okresní správní komise v Podbořanech dr. Krása nařídil, aby byla „pro odstrašení a za nenávist vůči Čechům“ postřílená celá rodina. Kromě 70letého Vincence Hertla a jeho 65leté manželky Marie Hertlové tak byla zastřelena i jejich 39letá dcera Gabriela Poláková a její tři děti – 12letý Manfréd, šestiletý Ferdinand a teprve roční (!!) kojenec Bernhard. Popravu provedli členové partyzánské skupiny Černý lev v pískovém lomu poblíž fotbalového hřiště, mrtvoly pak byly pohřbeny přímo na místě, kde jsou podle všeho zahrabány dodnes.

Kostel sv. Jakuba Většího ve Vroutku

My jsme ovšem do Vroutku nejeli kvůli téhle tragédii, ale proto, abychom navštívili zdejší kostel sv. Jakuba Většího. Jednolodní tribunový kostel s půlkruhovou apsidou na východní a hranolovou věží na západní straně patří k nejzajímavějším ukázkám románské sakrální architektury první poloviny 13. století. V německy psané kronice z 19. století se uvádí, že byl postavený v letech 1215 až 1218, což je dnes považováno za velmi reálné, přestože to nelze nijak dokázat. Kostel, který byl původně opatřený plochým trámovým stropem, byl koncem 16. století zaklenutý a v době baroka bylo přistavěno další patro věže (zatímco celý kostel až na drobnější architektonické detaily je obložený deskami z červeného pískovce, na poslední patro byl použitý pískovec bílý). Církvi sloužil kostel sv. Jakuba Většího až do roku 1726, kdy byl nedaleko od něho dokončený barokní kostel sv. Jana Křtitele, následně byl využíván jako hrobka rodiny majitelů panství a později jako sušárna a sklad chmele. Kostelu naštěstí žádná z těchto proměn neublížila a osm století stará stavba se tak dodnes dochovala v téměř autentické podobě a obdivuhodné kondici. Vděčí za to jistě i pečlivé údržbě současného majitele, kterým je město Vroutek.

Znak města Jáchymova na zvonu ve věži vrouteckého kostela

Na rozdíl od jiných památek tohoto druhu je kostel sv. Jakuba Většího běžně přístupný veřejnosti, stačí zavolat na číslo 606 388 538 a průvodcem vám bude sám starosta města Jaromír Kubelka. Průvodcem zasvěceným a ochotným vyšplhat se s vámi po víc jak půlmetrových schodech až do věže a vychutnat si tam pěkně zblízka nejcennější vrouteckou movitou památku, více než čtyři sta let starý zvon, zavěšený zde v poslední dekádě 16. století, kdy Vroutek vlastnil rod Hrobčických z Hrobčic. Na straně obrácené směrem ke schodišti, která jediná je dobře vidět (ostatní jsou částečně zakryté konstrukcí krovu) je reliéf Krista na kříži a pod ním erb města Jáchymova, odkud pocházel zvonař Hans Wildt, který zvon v roce 1591 ulil. Paráda, kvůli které stojí za to, tam nahoru se drápat …

Původní důvod pro návštěvu kostela sv. Jakuba Většího ve Vroutku ovšem není ve věži, ale dole v apsidě na východní straně kostela. Sem Vroutečtí umístili středověký kamenný kříž nalezený v ohradní zdi domu čp. 78 v Kryrské ulici. Necelých 90 centimetrů vysoký klínový kříž z načervenalého pískovce s patou rozšířenou do úrovně ramen je volně postavený u zdi kostela tak, že si ho každý může (kvůli focení třeba) libovolně natočit a prohlédnout ze všech stran.

Zastavení druhé:
Kamenný kříž v Malé Černoci

Břečťanem obrostlý kamenný kříž na zahradě čp. 145 v Malé Černoci

Z Vroutku jsme se vydali po většinou dost zanedbaných okreskách do osady Malá Černoc, místní části obce Blšany, neblaze proslulé aktivitami fotbalového šíbra Chvalovského. Cílem bylo stavení čp. 145 poblíž místního hřbitova, kde měl být na zahradě umístěný smírčí kříž. Do Malé Černoce jsme se dostali ještě celkem dobře, přímo v  osadě nám ale navigace přikázala odbočit na panelovou cestu do areálu nějakého statku, kde se v těžko popsatelném svinčíku potulovala horda psů záhadných plemen. V domnění, že se ten přístroj „zbláznil“ jsem se šel poptat místních, ale paní, kterou jsem oslovil, neměla o existenci nějakého stavení s kamenným křížem na zahradě ani tušení.
O kříži na zahradě nevěděl ani traktorista, kterého jsem si stopnul u vjezdu do toho statku, ale potvrdil mi aspoň, že cesta ke hřbitovu skutečně vede právě tím zanedbaným statkem. S představou, jak se tou močůvkou brodí truchlící pozůstalí s rakví na ramenou, jsem se vydal tím směrem a ejhle: Skutečně jsem dojel ke hřbitovu, před kterým skutečně stál dům čp. 145 a na přilehlé zahradě jsem skutečně našel kříž, který jsem hledal. Samozřejmě se svolením majitele stavení, kterého se mi podařilo přilákat ke vratům hlasitým křikem, neboť vynález zvonku do téhle vsi ještě nejspíš nedorazil. Kříž stojí na místě, kde ho v roce 2008 pro portál smircikrize.euweb.cz fotil kolega Milota, akorát už skoro není vidět, jak je zarostlý břečťanem. Moc zřetelný už není ani reliéf keltského kříže v kole na hlavě kříže, najde ho nejspíš jen ten, kdo ví, že ho tady má hledat.

Zastavení třetí:
Za Franzem Kafkou v Siřemi

Barokní špejchar v Siřemi, možný předobraz románového Zámku

Siřem, která je stejně jako Malá Černoc místní částí Blšan, je vesnice, kde je těžké najít něco zajímavého. Pokud tedy nepatříte ke ctitelům díla Franze Kafky, pro ty je totiž Siřem místem doslova kultovním. Kafka zde totiž strávil sedm měsíců života (od 12. září 1917 do 30. dubna 1918) u své nejmilejší sestry Ottly, aby se na „zdravotní dovolené“ zotavil z prvního ataku tuberkulózy, a většina současných „kafkologů“ se shoduje v tom, že právě toto místo bylo prvotní inspirací pro jeho nejslavnější román Zámek. Jisté je, že Kafka, jenž vyrostl a celý život strávil v prostředí velkoměsta, právě tady poprvé v životě přišel do styku s reálným životem na vsi a skutečnými venkovany, a že topografie Zámku a Siřemi vykazují tolik společných znaků, že to nemůže být náhoda. Za konkrétní předlohou zámku považují mnozí jednu z dominant obce, mohutný třípatrový barokní špejchar na návrší na jihovýchodním okraji obce, který i dnes při pohledu od vsi působí poněkud tajemně a nepřístupně.

Na záchranu čekající zpustlý kostel v Siřemi

Poprvé jsem do Siřemi přijel někdy koncem 60. let minulého století s malou skupinou bývalých spolužáků z karlovarské jedenáctiletky a myslím, že i několika absolventy Pedagogického institutu s literárními ambicemi, jmennou sestavu bych po těch padesáti letech už jistojistě dohromady nedal. Docela živě si pamatuji, že jsme byli docela vyděšení ze stavu, v jakém se ta vesnice nacházela, většina domů opuštěná, pole a louky kolem zaplevelené a ovocné stromy zplanělé, o lidech, s kterými jsme tady potkávali, raději nemluvit. Jméno Kafka jakživo neslyšeli, a že by tu někdy před půl stovkou let žil víc jak půl roku nějaký spisovatel, považovali za náš výmysl a celkově se na nás tvářili jako na vetřelce, kteří k nim přišli bůhvíodkud a bůhvíproč.

My jsme tehdy o Kafkově pobytu v Siřemi nevěděli o nic víc, než uvádí Max Brod v jeho životopisu. Pouze tedy to, že „ze siřemského prostředí, kde Franz poprvé přišel do těsného styku s venkovským životem, se zemědělstvím, s německými sedláky, povstal pak román Zámek“. Z Brodovy knihy jsme také znali fotografii siřemského špejcharu s tím, že toto je „domnělá předloha pro román Zámek v Siřemi“, a jméno „sedláka Lüftnera“, jehož Kafkova zmiňuje ve svém deníku. Usedlost, ve které Kafkova sestra Ottla hospodařila, byla už tehdy zbořená, čísla domů, kde Kafka postupně bydlel, jsme tenkrát neznali, a tak jsme jen zašli ke špejcharu a na hřbitov, jestli tam není nějaký Lüftner, a jeli jsme domů.

Barokní sochy andělů na bráně siřemského kostela unikly zkáze snad jen zázrakem.

Byl jsem pak v Siřemi podruhé někdy v devadesátých letech, jel jsem tam tenkrát na kole, a dojem z návštěvy byl ještě tísnivější. Na návsi kostel s děravou střechou a úplně bez oken, na plácku před ním dva plné kontejnery odpadků a kolem nich nepředstavitelný svinčík, polovina domů v rozkladu a hospoda i krám zavřené. Říkal jsem si tenkrát, že sem už jakživo nepojedu, ale když jsem se v Lidovkách dočetl, že se bude v Siřemi otevírat Galerie Kafka, neodolal jsem. Dělo se toho tu sobotu 19. srpna v Siřemi opravdu hodně, komentovaná procházka obcí po stopách Franze Kafky, vernisáže, divadelní představení, hudební produkce a podobné kratochvíle; moc jsme toho nestihli, ale celkově jsem z toho dění měl dobrý pocit. A také z toho, že se se Siřemí začalo něco dělat. Vzato popořadě:

Kostel Neposkvrněného početí Panny Marie

Římskokatolický filiální kostel zasvěcený Neposkvrněnému početí Panny Marie, nepřehlédnutelná dominanta obce, byl vystavěn na siřemské návsi v barokním slohu na místě původního kostela z 2. poloviny 14. století, zbořeného v roce 1747. Jednolodní kostel s hranolovou věží na jihozápadním průčelí, zaklenutý valenou klenbou a vyzdobený rokokovými štukami z 2. poloviny 18. století, byl už v době, kdy jsme tady byli poprvé, na spadnutí a komančové před rokem 1989 dokonce plánovali jeho demolici, k té ale naštěstí nedošlo. Postupující devastaci se snaží zastavit projekt záchrany kostela, který počítá se zakonzervováním stavby tak, aby nedocházelo k jejímu dalšímu poškozování. Výsledky začínají být vidět, kostel je zastřešený a loni dostal s velkou slávou novou sanktusníkovou věžičku, nicméně v interiéru, který byl toho dne volně přístupný, vypadá pořád velice špatně.

Galerie Kafka v domě čp. 7

Dochovaná původní fasáda na domě čp. 7 v Siřemi

Umístit Kafkovo muzeum do domu, kde básník během své zdravotní dovolené bydlel, by bylo jistě elegantní, potíž je v tom, že se už pravděpodobně nikdy s určitostí nedozvíme, kde vlastně Kafka v Siřemi těch osm měsíců pobýval. Badatelé, kteří se jeho siamským obdobím zabývají, vycházejí z rozličných poznámek v Kafkově deníku a korespondenci, a kloní se k názoru, že bydlel v domě čp. 35 u kostela, ten však po druhé světové válce zbořený. Za to, že Galerie Kafka vznikla v hospodářské přístavbě usedlosti čp. 7 na návsi, vděčíme kafkovskému zaujetí majitele objektu Davida Herblicha, který dům i s hospodářstvím zdědil po svých rodičích.
V den otevření byly v Galerii Kafka nainstalované dvě expozice. První, která zde bude napořád, dokumentuje na fotografiích Jana Jindry všechna místa po celé Evropě, která Kafka navštívil ať už na prázdninových cestách nebo služebně jako úředník pojišťovny. Druhá expozice představuje zajímavý projekt studentů Ateliéru reklamní fotografie Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně, kteří se volně inspirovali povídkou Franze Kafky Doupě. Objekt se bude nejspíš dále rozvíjet a rozšiřovat, perspektivně by zde měl vzniknout i minipivovar, necháme se tedy překvapit…

Siřemský špejchar

Špejchar v Siřemi ukrývá i tento historický kočár

Nejvýraznější a zdaleka viditelnou dominantou Siřemi je mohutná barokní kontribuční sýpka, stojící na jihozápadním okraji obce na svahu Králičího vrchu (původní německý název byl Butterberg). Kontribuční sýpky sloužily svým způsobem jako záložny či pojišťovny pro případy nouze. Zřizovány byly podle patentu císaře Josefa II. z roku 1788, ve kterém se všem poddaným nařizovalo ukládat vždy tři roky po sobě jednu třetinu svého výsevku, aby byl zajištěn pro případ neúrody a hrozícího hladomoru. Sýpky neboli špejchary (z německého der Speicher) bývaly z obavy před požáry stavěny jako samostatně stojící budovy a zrní v nich bývalo ukládáno na dřevěných podlahách ve vrstvách vysokých asi metr.
Kontribuční sýpky sloužily svému účelu ještě dlouhá léta potom, co byl systém kontribučních sýpek jako obilních záložen v roce 1864 zrušen, a je dost pravděpodobné, že někde slouží pro skladování zemědělských produktů dodnes. Ta siřemská ještě před koncem minulého tisíciletí vypadala, že poslouží tak akorát jako zdroj stavebního kamene, to už ale naštěstí neplatí. Sýpka má novou střechu, uvnitř je uklizeno a příležitostně se tu pořádají rozličné kulturní produkce. V den naší návštěvy bylo na programu divadelní představení na motivy povídek Franze Kafky v nastudování souboru Uni-Drámo, ale na to už jsme nečekali a vydali se na cestu domů. Pokud dojdou plány „Spolku Siřem Franze Kafky“ naplnění, nebyla naše návštěva tohoto místa určitě poslední.