Pondělí 26. června byl den, na který jsem se obzvlášť těšil, neboť jsem se měl na Prachově setkat s mým prvním „kamarádem ze skal“ vůbec. Ode dne, kdy jsme se tady s Honzou Jarešem poprvé potkali, už uplynulo víc jak půl století, přijel jsem tenkrát, o prázdninách roku 1962 do Prachovských skal jako úplný zelenáč, který měl za sebou zhruba roční přípravu v žulových skalách Krušných hor a Poohří, hlavně tedy ve „Svatoškách“, ale o „pískařině“, tedy lezení na pískovci, jsem měl představy jen mlhavé.
Že pískovcové věže nejsou žádné „cvičné skály“, jsem se teprve musel učit, a učitelem mi byl právě Honza Jareš. Stejně starý jako já studoval v Jičíně průmyslovku, na Prachově byl jako doma, a protože byl právě trochu rozhozený po nějakém blbém pádu a potřeboval se „rozlézt“, přišlo mu lezení s nováčkem jako na zavolanou. Strávili jsme tenkrát v roce 1962 spolu na Prachově skoro celé prázdniny a pak ještě jedny, ty poslední, po maturitě v roce 1963, a pak se naše cesty rozešly. Vojna a povinnosti dospělých mužů nás vzdálily hodně a na dlouho, ale ukazuje se, že ne natrvalo. Když se mi totiž Honza Jareš letos v květnu ozval telefonem, hned po první větě jsem věděl, že my dva se prostě potkat musíme. A tak jsme se tedy potkali.
Prachovská jehla a Čapka, v popředí Krakonoš
Setkání po víc jak čtyřiceti letech se uskutečnilo tam, kde jsme se potkali prvně, před Turistickou chatou v centru Prachovských skal. Poznal jsem ho hned, ale popravdě řečeno jen proto, že jsem věděl, že se tady na tom místě a v tuhle hodinu potkat máme a že nikdo jiný v tu dobu se tady nevyskytoval. Kdybychom se potkali nepřipraveni, někde na ulici nebo i ve Skaláku, minul bych toho staršího pána bez povšimnutí a on mě jakbysmet. Jenže sotva jsme si vyměnili pár vět, bylo to najednou, jako by ty poslední prázdniny, kdy jsme tu spolu lezli, byly loni nebo předloni.
Procházka po vyhlídkách byla pro mne jedním velkým déjà vu , dařilo se mi nejenom identifikovat většinu věží, ale odkudsi z hlubin paměti vysouvaly i vzpomínky na to, kterou cestou a s kým jsem na tu kterou věž lezl. Otázky, co teďka dělá ten či ta z těch mnoha kluků a holek, co jsme „spolu mluvili“, ale měly až příliš často jednoznačnou odpověď, že už „to má za sebou“. Překvapivě daleko víc než těch, kdo zahynuli při lezení, bylo těch, co sešli ze světa smrtí přirozenou. Když jsme takhle naplnili slušně velký vesnický hřbitov, nechali jsme toho raději a sešli dolů mezi skály, kde mě čekalo největší překvápko za poslední roky.
Prachovská Jehla a Čapka z údolí
Troufám si říct, že centrální prostor Prachovských skal s nejvýraznějšími věžemi, jako jsou Jehla a Čapka, Mnich, Amerika či Drážďany, jsem znal velice dobře a velice intimně. Tak ale, jak se mi zjevil poté, co jsme do něho vešli od Turistické chaty, tak takhle jsem ho jakživ neviděl. To úzké kaňonovité údolí se skalními věžemi kolem dokola i uprostřed, bylo totiž v době, kdy jsem je znal, a několik desetiletí před tím i potom, zarostlé dospělým smrkovým lesem, který ty věže činil zespoda prakticky neviditelné. Údolní stěny Jehly s čapkou, Hradecké, Krakonoše a dalších monstrózních skal se sice daly pohledem mezi kmeny stromů rozpoznat, v celé jejich kráse ale vidět nebyly. Za to, že se jim dneska můžeme obdivovat v celé jejich nádheře, nevděčíme samozřejmě Šlikům, jimž celý areál Prachovských skal dneska patří, ale kůrovci, kvůli kterému byl všechen les v údolí vykácený. Tak vida, k čemu může ten nenasytný lýkožrout být dobrý…
Stejně jako v předcházejících třech dnech bylo i tentokrát vedro k padnutí, a tak jsme místo vycházky do Lahole a dalších odlehlejších údolí Prachovských skal zašli raději na oběd. Ne ovšem do samoobslužné restaurace v Turistické chatě, kde jsme se stravovali kdysi, ale do hotelu Košíček, který byl za našich mladých časů pro nás moc „nóbl“ a drahý. Times are changing…
Loading...
Napsat komentář