V sobotu, druhý den našeho pobytu v Českém ráji, jsme se po ránu vydali do Jičína prohlédnout si město a v místních supermarketech dokoupit něco potravin, které se nám nechtělo v tom horku vláčet z domova. V Jičíně bohužel právě probíhal jakýsi jarmark, jedno z nejhezčích českých náměstí s podloubím kolem dokola bylo plné prodejních stánků a všude taková spousta lidí, že mě to docela otrávilo, a tak jsme po doplnění zásob v místním Lidlu vyrazili na Hrubou Skálu.
Skalní město Hruboskalské je obecně považováno za kolébku českého pískovcového lezení, lépe by asi bylo mluvit o pískovcovém lezení v Čechách, neboť průkopníky tohoto sportu tady na Hruboskalsku byli v prvním desetiletí 20. století a následujících dvou dekádách liberečtí Němci. První „pískaři“ české národnosti pocházeli z Jičína, kde byl už v roce 1907 Josefem Hendrychem založen Lezecký kroužek Prachov. Jádro tvořili studenti jičínské reálky a jejich zájem se soustřeďoval především na pískovcové věže v Prachovských skalách. Činnost LK Prachov ale skončila po vyhlášení 1. světové války v roce 1914 odchodem jeho členů na frontu.
Kamenný ukazatel směru od Valdštejna k Hrubé Skále
Já sám jsem se jako pískař „narodil“ na Prachově, kam jsem poprvé přijel někdy na začátku prázdnin v roce 1962 a strávil jsem tady skoro celé dva měsíce se svým tehdy nejlepším kamarádem ze skal Honzou Jarešem (to kamarádství, zdá se, přetrvalo dodnes, ostatně ještě o tom bude řeč). Na Hrubou Skálu jsem začal jezdit koncem léta 1963 už z Prahy, odjížděli jsme sobotu co sobotu v 11:20 vlakem z dnes už dávno zbořeného Denisova nádraží do Turnova a těch zhruba pět kilometrů z turnovského nádraží přes Hlavatici a Valdštejn do Skaláku jsme chodili pěšky.
Přestože mým „domovem“ zůstávaly až do konce 70. let, kdy jsem lezení zanechal, Prachovské skály, Hruboskalsko jsem si zamiloval. Vylezl jsem si tady celou řadu nádherných cest, především těch klasických, počínaje údolní cestou na Blatník (tehdy VII, dnes V) až po Kouřovou cestu na Daliborku, Rudou hranu na Dračí věž, Kauschkovu hranu na Dračí zub nebo „normálku“ na Taktovku, které tehdy koncem 60. let ještě platily za opravdu těžké cesty.
Nejznámější skalní scenérii Hruboskalska dominuje Kapelník
Skalák jsme si s Maruškou prohlédli z vyhlídek na cestě mezi Hrubou Skálou a Valdštejnem a musím tady přiznat, že to ve mně vyvolalo spoustu emocí. Připomenul se mi tady úchvatný zážitek z traverzu přes celou údolní stěnu mezi druhým a třetím kruhem na Jeschkeho cestě na Kapelníka a mnoho dalších vzpomínek na krásné časy, kdy jsme veškeré lidské starosti a trable odhazovali před branami skalních měst, která pro nás byla tím opravdovým domovem. Naštěstí se pořád ještě necítím tak starý, abych ty časy začal oplakávat, trošičku lítosti by se ale našlo…
Kopicova skalní galerie
Přes všechny emoce, které vypluly z mého podvědomí při pohledu na Skalák, jsem věřil, že ten pravý zážitek z Hruboskalska nás teprve čeká. Zamířeno jsme měli do Kacanov, kam jsme před čtyřiceti roky chodívali občas na pivo, když nám nechtěli na Valdštejně nalít. Zhruba na půli cesty, necelé dva kilometry od Valdštejna se na východním okraji obce Kacanovy nachází Kopicův statek, jedna z nejkrásnějších a nejznámějších památek lidové architektury Českého ráje.
Kopicův „Orel římských legií“
Unikátní roubenou usedlost, sestávající z obytného patrového domu s pavlačí a přilehlých hospodářských budov, vystavěl nejspíš na základech staršího objektu v roce 1787 rolník Jiří Jiroš a rodině Jirošů pak statek patřil celých následujících téměř 150 let. Veliké vážnosti se těšil poslední z rodu Jirošů František (*1824), historicky první starosta obce Kacanovy a od roku 1865 i vůbec první starosta turnovského okresu zřízeného po zrušení vrchnostenských úřadů.
Vojtěch Kopic (*1909), jehož jméno nese statek dodnes, se na „Jirošovu rychtu“ přiženil v roce 1932 a hospodařil zde až do své smrti v roce 1978. Byl jistě dobrý hospodář, do historie se ale zapsal svým dílem výtvarným. Jako svérázný sochař-samouk vytesal během čtyř desítek let do skalních masivů v zalesněné rokli za svým statkem několik desítek reliéfů, většinou se silně vlasteneckými tématy. Prvními, koho zde v roce 1939 zobrazil, byli svatý Václav a prezident Masaryk, k nimž pak v průběhu let přibyli Mistr Jan Hus, Horymír i se Šemíkem, Cyril a Metoděj, sv. Máří Magdalena, sv. Anna a mnoho dalších. Poslední, komu se dostalo cti být zařazený do téhle pinakotéky, byla v roce 1978 kněžna Libuše, krátce po jejím dokončení pan Kopic na Boží hod Vánoční zemřel.
Každého trefím
Vojtěch Kopic byl mým současníkem, o kterém jsem dobře věděl, nikdy jsem se s ním ale osobně nesetkal. Byl velice zbožný a hudebně nadaný, jeho životní touhou bylo hrát v kostele na varhany. Pořídil si do chalupy harmonium, sám se na ně naučil hrát a nakonec doprovázel i bohoslužby v kaplích na Valdštejně a na Hrubé Skále. Po večerech doma muzicíroval, takže naše cesty do Kacanov na pivo byly někdy provázeny hudbou. Byli jsme v té době kluci mladí a poněkud rozjívení, pro podobné věci jsme příliš pochopení neměli a nad páně Kopicovými aktivitami jsme tak trochu ohrnovali nosy. Dnes, kdy jsem starší, než byl pan Kopic tenkrát, bych dal zato bůhvíco, kdyby se ty časy vrátily, abych se mu mohl omluvit. Symbolicky jsem to mohl udělat ve skalní galerii, kterou tu zanechal k potěšení věřme že ještě mnoha dalších generací. Její návštěva se zastaveními u každého jednoho reliéfu byla jedním z nejsilnějších zážitků celé naší dovolené.
Lev se skleněnýma očima
Byla by chyba, nezmínit se o dalším životním díle Vojtěcha Kopice, i když to je skryto hluboko pod zemí, totiž u jeho studny. Vody se na statku nedostávalo, musela se sem dovážet či donášet z vesnice, studna zde byla životně důležitá, a proto si Kopic umanul, že ji vykope. Dílo, které nedaleko svého stavení vlastnoručně vytvořil, budí obdiv dodnes. Na vodu totiž narazil až ve skalním podloží v hloubce 35 metrů, a aby ji dostal na povrch, musel nakonec vyhloubit ještě druhou studnu o poloviční hloubce a vodu složitě přečerpávat nejprve z hlubší do mělčí a až odtud na povrch.
Další fotky z Kopicovy galerie
Loading...
Napsat komentář