Na den přesně rok a měsíc po našem loňském „vítání jara“ v okolí Boleveckých rybníků jsme se letos s Vendisem vydali na první jarní vandr do míst, kde jsme svou pouť tenkrát předčasně ukončili. V lesnaté a jen mírně zvlněné krajině severozápadně od města Plzně. Na programu jsme měli čtyři křížky – krom toho na katastru obce Ledce, který jsme loni kvůli nepřízni počasí nestihli, ještě kříž v Mosticích a dva kříže v lesích u Úněšova. Počasí nám tentokráte přálo, takže úkol splněný na 100%, a jako „bonus“ výstup na vrchol sopky, tedy věc v tomto kraji opravdu nečekaná…
Kostel sv. Jakuba v Ledcích
Ledce, kde jsme odstavili své automobily, jsou vesnicí o necelých osmi stovkách duší s historií, která určitě sahá daleko před rok 1181, ze kterého pochází první písemná zmínka o ní. Dozvědět se něco víc je nejspíš možné, ale asi dost těžké, běžně přístupné zdroje z historie neuvádějí vůbec nic, na webových stránkách obce třeba ve složce „historie“ najdete čtyři staré černobílé pohlednice Ledec bez jediného slova komentáře. Dominantou Ledec je farní kostel sv. Jakuba, který je, pravda poněkud netradičně, k současnému centru obce (čti návsi) otočený „zády“. Do barokní podoby byl přestavěný ve druhé polovině 18. století, kdy byla také v jeho sousedství v barokním slohu postavená patrová fara s masardovou střechou. Areál nevypadá tak strašidelně zpustle, jako kostely u nás v pohraničí, ale víc péče by mu určitě slušelo. Zájemce o historii kostela mohu odkázat na web farnosti Dolní Bělá: http://www.dolnibela.farnost.cz/parish.html.
Sv. Jan Nepomucký s apartní stříškou
Ledci protéká řeka Třemošná, která tady teprve nabírá na velikosti říčky, jen o pár kilometrů výše proti proudu se jí ještě říká Všerubský potok. Ve středu obce, který je spíš než návsí křižovatkou několika silnic, je most, u kterého stojí socha sv. Jana Nepomuckého z roku 1710. Metr třicet vysoká barokní plastika je vysekaná z pískovce a stojí na pětidílném soklu ze stejného materiálu. Aby na mlčenlivého světce nepršelo, udělali mu v roce 1951 při restaurování sochy nad hlavou pěknou stříšku. Socha dodnes vypadá jako nová, což ale může být i tím, že se jí dostalo restaurátorské péče i v letech pozdějších. Po tom jsme nepátrali.
Pomník padlým z 1. světové války
Hned vedle Nepomuka stojí největší zajímavost Ledec, pomník obětem první světové války. Na podstavci, na němž je umístěná deska se jmény padlých, je sousoší dvou vojáků, z nichž jde s nasazeným bajonetem do útoku, zatímco druhý už to dostal a svíjí se za ním v bolestech na zemi. Uvádí se (www.drobnepamatky.cz), že pomník zde byl postavený v letech 1923 až 1929, ale proč ho stavěli tak dlouho, se tam už neuvádí. K dohledání není ani autor díla, které, pokud to já mohu posoudit, nemá bůhvíjakou uměleckou hodnotu. Daleko zajímavější než jeho kvalita je jeho osud – za Protektorátu musel být pomník v roce 1941 odstraněný a sousoší s pamětní deskou bylo až do konce války pečlivě ukryto v obecní kůlně v pilinách a na původní místo se vrátilo až v roce 1945. Dovedu si představit, co to tehdy muselo být za slávu!
Okružní cesta ledeckou návsí (zvíci poloviny fotbalového hřiště) zavede návštěvníka ještě ke dvěma památkám. Na trávníku před domem, ve kterém sídlí zdejší obecní úřad, je červená a poněkud disproporční socha klečící dívky se džbánem. Vyrobená bylo někdy v 70. letech minulého století v keramických závodech v Horní Bříze a autorem je (soudě podle nápisu na podstavci) F. Mentlík. Že bych ji chtěl mít doma na zahrádce, to ani náhodou, ani za fotku mi nestála. Fotit není proč ani památník americkým osvoboditelům Ledec, postavený tady hned, jak to šlo, tedy pětačtyřicet let po události, kterou oslavuje. Na nízkém soklu, kde možná kdysi stával nějaký rudoarmějec, je prostá černá deska s bílou hvězdou mezi daty 5. 5. 1945 – 5. 5. 1990 a stručným nápisem NA PAMÁTKU OSVOBOZENÍ NAŠÍ OBCE 5. 5. 1945 VOJÁKY AMERICKÉ ARMÁDY.
Kříž u Ledec už pomalu ztrácí podobu kříže
Tak to by bylo o Ledcích všechno, hurá za křížky. První, který jsme měli na plánu, je sice v katastru obce Ledce, ale dobré tři kilometry od zastavěné části. Loni jsme si ho „odpustili“, poněvadž pršelo, teď jsme se k němu vydali vybaveni pěkně vyvedeným plánkem od Jardy Dietla a varováním, že se „blbě hledá“. K našemu překvapení jsme ho ale objevili bez nejmenších problémů. Krčí se u polní-lesní cesty z Příšova do Stýskal, dostali jsme se na ni z Ledec po zelené, a v tomto ročním období je vidět už zdálky. Křížek je ovšem ve velice špatném stavu, silně zvětralý a z pravé strany už se drolí, pokud se mu nedostane nějaké odborné péče, moc života mu nezbývá; už dnes může náhodným kolemjdoucím připadat, že jde o „normální“ přírodou vytvarovaný kámen.
Před námi sopka, hurá na ni!
K dalším dvěma křížům jsme zajeli o nějakých dvacet kilometrů dál na západ do Úněšova, cestou jsme si ale udělali dvě zastávky. Poprvé jsme stavěli pár set metrů za hranicemi obce Příšov na místě, kde se nad silnicí „vypíná“ přírodní památka Příšovská homolka. Kdybychom nevěděli, že tady je, jistojistě bychom ji minuli bez povšimnutí, její vrcholek totiž okolní mírně zvlněnou krajinu převyšuje o pouhých 14 metrů a nezaujme ani tvarem – skoro jako by na louku někdo navezl pár for zeminy. A přitom jde o přírodní unikát, pozůstatek třetihorní sopky, chráněný už od roku 1933 (více na http://lokality.geology.cz/991). Vystoupali jsme na vrchol i s Britou (teď koukám, že jsem v úvodu zapomněl říct, že společnost na tomto vandru nám dělal můj milovaný pejsek), roztáhli prsty do vítězného V a nechali se tak vyfotit, víc radosti nám ale tento „trek“ nepřinesl.
Křížek a Boží muka u Mostic
Druhá zastávka byla už „křížová“, naším cílem byl pískovcový klínový kříž s jedním uraženým ramenem, stojící pěkně na ráně vedle Božích muk nějaké dvě stovky za posledním stavením osady Mostice při polní cestě vedoucí kamsi na sever. Byl to jistě nejsnadnější „úlovek“ toho dne, nicméně i takový potěší. Jinak tedy Mostice jsou vsí dost strašidelnou, polovina stavení zhroucených a ani ty, které jsou obydlené, většinou nebudí moc důvěry. U jedné ze stodol s dovnitř propadlou střechou byl na řetězu uvázaný vlčák, který s obrovskou nelibostí nesl, že se mu v revíru pohybuje pro něho cizí pes.
Hlavním cílem výletu byly dva kříže na katastru Úněšova, stojící ale v lesích zhruba tři až čtyři kilometry na sever od obce, takže výhodnější než z Úněšova, je vypravit se k nim z osady Hůrky na silnici III/204. Jeden z těch křížů stojí v lese nějakých 40 metrů vpravo od cyklostezky č. 2293, druhý asi kilometr dál a opět asi 40 metrů, ale vlevo od modře značené turistické cesty (ty značky se pak po pár kilometrech setkávají u Melchiorovy huti). Spolu s varováním, že ani tyhle kříže nejsou právě snadno k nalezení, se nám dostalo i souřadnic GPS, jenže tahle čísla v našem případě nepadla na právě úrodnou půdu. Prostě se nám nepodařilo je do Václavova telefonu vůbec zadat, takže jsme šli pěkně postaru podle mapy. A aniž bychom si lámali hlavy tím, jestli je hloupý ten „chytrý“ telefon, nebo zda se máme za hlupáky považovat my dva, oba kříže jsme celkem bez problémů našli.
Brtita zkoumá kříž č. 0550 u Úněšova
Co je celé té věci daleko nejzajímavější, oba jsem v tom lese – a skutečně dobrých 40 metrů od cesty – jako první spatřil já, přestože právě tohle není moje silná disciplína. Většinou dokážu podle mapy najít směr i místo, kde je třeba hledat, ale křížek pak obvykle najde někdo z mých kolegů. Jediné, co mě napadá, že se mi ty koordináty (nějak mi to německé slovo jde „lépe z huby“ než české souřadnice) usadily hlavě tak festovně, že ovlivnily i můj jinak dosti už chabý zrak.
Kříž č. 2156 u Úněšova
Našli jsme čtyři křížky ze čtyř, které jsme si najít předsevzali, což je úspěch, který je třeba zapít, navíc nám při té štrapáci pěkně vyhládlo, a tak jsme se vydali (autem) do Úněšova do hospody. A došli jsme k poznání, že je dnes snadnější najít kříž schovaný v hustém lese, než otevřenou hospodu v kterékoli z mnoha obcí okresu Plzeň-sever. Nakonec z toho ještě nejlépe vyšla ta slavná „Úněšovská hospůdka“, která v době naší návštěvy měla odpolední pauzu, ale přes poledne a pak večer byla snad otevřená, ostatní hostince, hospody a venkovské krčmy byly zavřené zřejmě „napořád“. Mrzuté, ale na druhou stranu – kus sekané s rohlíkem, co jsem si koupil ve Všerubech u Vietnamce, mě přišel na 28 korun, a to byla vlastně útrata za celý den. Jeden kříž za sedm kaček, no neberte to…
Loading...
Napsat komentář