Nejspíš jsem se tím tady ještě nechlubil, ale součástí mého života je už dobrých dvacet let nohejbal. Samozřejmě ne, že bych se sám někdy pokoušel překopnout balon přes síť, tolik soudnosti ještě mám, angažuji se jenom jako bafuňář. Oficiálně se ta moje funkce jmenuje sekretář Karlovarského Krajského nohejbalového svazu, a co obnáší, tady nehodlám rozebírat, ale asi to nedělám špatně, když mě pozvali jako čestného hosta na Mistrovství světa v nohejbalu do Brna. K bonusům s tím spojeným patřilo nejenom ubytování v celkem slušném hotýlku a stravenky, za které jsem dostal celkem slušné jídlo i dost strašné brněnské pivo, ale také poměrně dost volného času, který jsem si vyhradil k vyhledání všech křížových kamenů na území moravské metropole.
Míra Fuksa a Abbé v restauraci U lva na Prýglu
Cestu jsem měl připravenou docela dobře, na papírku jsem měl napsaných sedm kamenů v pěti různých brněnských čtvrtích, vzdálených jeden od druhého vždy několik kilometrů. Bylo mi jasné, že obejít tohle pěšky bych nezvládl ani za tři celé dny, a jak jsem si ověřil při cestě tramvají z Králova Pole do Žabovřesk a zpátky, moc bych si nepomohl ani městskou dopravou. Že se to nakonec zvládlo za pouhý půlden, za to mohu poděkovat dvěma „sponzorům“. Janě Slaběňákové, která mi upřesnila „adresy“ všech těch kamenů, a našemu kamarádovi a šoférovi Mírovi Fuksovi, který nás po Brně povozil autem s navigací, kde stačilo ty „adresy“ jednoduše zadat a dál už to jelo samo. Třetím členem expedice byl můj souputník z Old Boys Bike Teamu Vláďa Hlavatý, řečený Abbé, který byl na tom světovém šampionátu nohejbalistů rovněž hostem, ovšemže v kategorii o „level“ vyšší, než já.
Kostel sv. Jiljí v Líšni
Okruh jsme zvolili tak, že jsme pro začátek jeli tu nejdelší trasu na druhý konec města a pak se přískoky přibližovali k našemu hotelu v Králově Poli. Ten druhý konec města se jmenoval Líšeň, najeli jsme tam dobře 14 kilometrů. Ukecaná navigace nás vedla nejprve do samotného středu města, pak jsme jeli asi čtyři kilometry po jakémsi dálničním přivaděči a z něho pak odbočili do Líšně, nejvýchodnější z městských částí moravské metropole. Líšeň byla až do roku 1944 samostatným městysem, součástí města Brna je od 1. ledna 1944, a dneska se skládá ze dvou částí – staré Líšně, která si zachovala maloměstský charakter, a sídliště, které jsme díky inteligentní navigaci, jež nás zavedla přímo do staré Líšně, vůbec nespatřili.
Jako památky hodné pozornosti se v Líšni uvádějí zámek a kostel. Zámek byl postavený na počátku 18. století v barokním slohu, současnou klasicistní podobu získal po přestavbě v polovině 19. století. Od roku 1819 pařil rodině Belcredi, po Únoru 1948 ho komunisté vyvlastnili, ale v roce 1992 se v restituci vrátil opět Belcrediovům, kteří v něm dneska provozují luxusní hotel.
Křížový kámen u paty líšeňského kostela
Zajímavější je jistě líšeňský farní kostel sv. Jiljí. Postavený byl už někdy ve 2. čtvrtině 13. století v pozdně románském slohu, v průběhu 14. století k němu byla přistavěna gotická věž, v letech 1609 až 1614 byl přestavěn do renesanční a v letech 1718 až 1719 do barokní podoby. V květnu 1794 přišel kostel při požáru o barokní báň, věž dostala provizorní střechu, a ta je tam dodnes. V interiéru kostela je prý k vidění (mimo jiného) kamenná renesanční křtitelnice z roku 1614, potvrdit to nemohu, bylo zavřeno. Kamenná deska s reliéfem latinského kříže s rytinou znázorňující snad tesák pod pravým ramenem je naštěstí volně přístupná vně kostela, zapuštěná do dlažby těsně u jeho jižní zdi. Na východní straně je podobně umístěný zdobný kamenný kříž, nepochybně náhrobní, ale pěkný barokní kousek.
Křížový kámen na návsi v Dolních Heršpicích
Druhou zastávkou na naší okružní jízdě okrajovými čtvrtěmi města Brna byly Dolní Heršpice, z Líšně jsme se najeli dalších 13 kilometrů. K Brnu byla tahle nevelká obec připojená v roce 1919, ale dodnes si zachovala vesnický charakter. Jádrem původní vesnice je Jižní náměstí, kde se nachází jediná místní nemovitá památka, celkem nezajímavá kaplička sv. Kateřiny Sienské z poloviny 19. století. Kdysi prý vedle ní býval rybníček, dneska je náměstí upraveno jako parčík a v něm se nachází křížový kámen, původně stojící o pár set metrů dál u silnice do Modřic.
V Dolních Heršpicích jsme také potkali pána, který měl na vodítku podivné zvíře, o němž tvrdil, že je to vzácný pes rasy „vestaj“. Když jsem mu řekl, že mám doma psa rovněž vzácné rasy „štrásnteriér“, opáčil, že my „cajzli“ musíme mít vždycky něco extra. O něco smířlivěji pak dodal, že „vestaj“ je zkratka „vesnické tajemství“, a že ten jeho voříšek už byl dvakrát oceněný na výstavě nečistokrevných psů. Tak jsme mu popřáli hezkého dne a vydali se do Bohunic.
Křížové kameny v areálu bohunického špitálu
Po zhruba osmi kilometrech kodrcání ulicemi Brna jsme dorazili k na parkoviště u bohunické fakultní nemocnice, rozsáhlého komplexu moderních staveb, přesahujících svými rozměry všechna lidská měřítka. Dnes největší moravský špitál se na místě někdejšího bohunického chorobince z roku 1934 začal stavět v roce 1969 a dokončený byl o dvacet let později. Dominantou je sedmnáctiposchoďový mrakodrap, kolem kterého jsou rozmístěny další pavilony s celkovou kapacitou víc jak dva tisíce lůžek. U jižního rohu jednoho z nich, pavilonu G, kde se ukrývá psychiatrie, jsme měli najít dva křížové kameny, které jsou (podle bohunického starosty Antoníny Crhy) „patrně nejstaršími dochovanými lidskými díly v celých současných Bohunicích“. Kameny jsme ovšem našli trochu jinde, asi o sto metrů severněji na místě, kam byly bůhvíproč přemístěny.
Lev teskně hledící do míst, kde pod hladinou vody zmizely „jeho“ Kníničky
Poslední zastávku jsme naplánovali v Kníničkách, kde měl být před hospodou U lva na břehu brněnské přehradní nádrže do opětné zdi pomníku padlým z 1. světové války zazděný kámen s křížem. Navigace nás k němu pohodlně dovedla po nějakých desíti kilometrech. Památník věnovaný občanům obce Kníničky padlým v první světové válce sem byl přemístěný z původních Kníniček, zatopených vodami brněnské přehrady. Betonová hráz, dlouhá 120 a vysoká necelé 24 metry byla na řece Svratce vystavěna v letech 1938 až 1941 a zadržuje skoro jedenáct milionů kubíků vody. Jezero o ploše 260 hektarů je dlouhé deset kilometrů a na mapě má tvar hole či kyje, ze kterého je odvozený i její místní název Prýgl. Jako většina slov brněnského „hantecu“ i prýgl pochází z němčiny, v tomto případě z německého der Prügel, což je česky klacek či kyj.
Památníku dominuje plastika lva v životní velikosti, který se teskně dívá směrem, kde stávaly původní Kníničky, křížový kámen zasazený v podezdívce pomníku stával původně nedaleko odtud u cesty. Hned vedle pomníku přes silnici je útulná výletní hospůdka „U lva“, v létě prý je hojně navštěvovaná, teď v listopadu ovšem prázdná. Dali jsme si tam česnečku a guláš a dobrou chuť nám kazilo akorát „po brněnsku“ mizerné pivo.
Z Kníniček jsme k našemu hotelu Králově Poli najeli dalších osm kilometrů a uzavřeli tak okruh dlouhý víc jak padesát kilometrů – pěšky bych na to potřeboval týden a na kole bych si do Brna netroufl, takže díky, Míro!
Křížový kámen na zastávce tramvaje v Žabovřeskách
K šesti kamenům „uloveným“ během páteční automobilové „easy rider“ jsem pak v sobotu přidal ještě sedmý. Do Žabovřesk jsem se za ním vydal tramvají, což je prý slovo, jež v Brně neradno vyslovit, aby tu člověk nebyl za „cajzla“ neboli Pražáka. Brněnsky se to řekne šalina, což je nepřekvapivě zase z němčiny – v roce 1900, když se brněnská tramvajová síť, mimochodem nejstarší v českých zemích, elektrifikovala, si tak rozverní Brňáci zkrátili německé „die elektrische Linie“. Jel jsem tou šalinou nejprve číslem 12 pár zastávek na Konečného náměstí a odtud pak číslem 3 dalších pár zastávek do Žabovřesk, kde je přímo na zastávce „Minská“ v chodníku usazený pěkný kámen s křížem. Původ jeho je nejasný, nejpravděpodobněji jde o hraniční kámen, stojí totiž přímo na místě, kudy probíhala hranice mezi Brnem, Královým Polem a Žabovřeskami. Kříž na kameni by se pak vztahoval k někdejšímu vlastníku vsi, a tím byl kartuziánský klášter v Králově Poli. Mniši získali Žabovřesky někdy po roce 1486 a ta pak v majetku řádu zůstaly až do roku 1782, kdy klášter zrušil císař Josef II. Na starých fotografií je také vidět, že u hraničního kamene stávala i celnice. Tolik se dá najít na internetu…
Kámen v Žabovřeskách byl sedmým přírůstkem do mé sbírky, a protože víc relevantních kamenů se v Brně už nenachází, věnoval jsem zbytek času tady už nohejbalu. Pokud to někoho zajímá, tak naše reprezentace tam vybojovala dva ze tří možných titulů mistrů světa, v singlu a ve trojicích, a ve dvojicích skončila druhá. Kdo by chtěl vědět víc, může se podívat na web karlovarského nohejbalového klubu SK Liapor Witte a přečíst si reportáž, kterou jsem ze šampionátu napsal.
Loading...
Napsat komentář