Ypsilonka u Chebu – návrat na „místo činu“
po dlouhých čtyřiceti letech

Čas od času, minimálně ale jednou do roka si „my kluci, co spolu mluvíme“ dopřáváme výlet na kolech z Chebu do Karlových Varů. Je to cesta pohodlná, pro náš Old Boys Bike Team jako ušitá na míru, vede pěkně po břehu Ohře a tedy pořád po rovince, nepočítám-li to jedno jediné stoupání mezi Dasnicemi a Hlavnem. Z Chebu do Varů jsme se vydali i letos koncem září, jen ve dvou s přítelem Vladimírem řečeným Abbé, a protože změna je život, zkusili jsme cestu jinou. Od naší oblíbené hospůdky, kde pravidelně snídáváme vynikající dršťkovku, jsme si to z Chebu namířili na opačnou stranu do Hájů a odtud do Podhradu, kde jsme najeli na cyklotrasu 2070, která vede po levém břehu vodní nádrže Jesenice. Cesta je to pěkná, střídá se to kousek lesem, kousek po poli a kousek mezi chatkami, chvílemi nahoru a pak zase dolů, chvíli terénem a chvíli po asfaltu, a tak pořád dokola. A najednou se před námi objevila „Velká červená jednička“ a já se rázem ocitl nějakých čtyřicet roků v minulosti.

„Big Red One“ neboli „Velká červená jednička“ je znakem 1. pěší divize Armády Spojených států (First Expeditionary Division) od jejího vzniku v roce 1917

„Velká červená jednička“ je pomník 639 padlých vojáků První pěší divize armády Spojených států, která se na sklonku 2. světové války podílela na osvobození Chebu. Stojí asi šest kilometrů od Chebu na rozcestí silnic do Karlových Varů a Mariánských Lázní, kde byl slavnostně odhalený v dubnu 1947, jako jeden z mála, ne-li jediný americký pomník, který na svém místě vydržel po celou dobu, kdy v Československu vládli komunisté. Ne, že by jim nebyl trnem v oku, ale odstranit ho, tak jako to učinili s desítkami jiných pomníků a pamětních desek v místech osvobozených Američany, si netroufli. Pozemek, na kterém tenhle deset metrů vysoký šestiboký jehlan z leštěné žuly stojí, byl, a snad stále ještě je považovaný za výsostné území USA a pomník jako takový byl, a snad stále ještě je majetkem USA.

Stavovali jsme se u té „Velké červené jedničky“ pokaždé, když jsme jeli kolem. Silnice na Karlovy Vary byla v té době už přeložená o pár desítek metrů vedle a rozcestí na Mariánské Lázně, nazývané podle svého tvaru Ypsilonka, o pár stovek metrů dál. Kupodivu to nebylo kvůli pomníku, ale proto, že původní mariánskolázeňská silnice končila na břehu vodní nádrže Jesenice, napuštěné v roce 1961. Své první zastávky tady jsem absolvoval ještě jako student karlovarského gymnázia na počátku svobodomyslných 60. let, kdy taková návštěva nevzbuzovala žádnou pozornost. Alespoň tedy ne takovou, abychom si toho všimli.

Mnohem „veselejší“ to zato bylo za normalizace, kdy paranoidní komančové na každého, kdo na Ypsilonce zastavil a vystoupil z auta, pohlíželi jako na nepřítele režimu. Benzínová pumpa v prostoru mezi původní a přeloženou karlovarskou silnicí sloužila v té době nejenom jako benzínová pumpa, ale také jako základna esenbáků, kteří odtud kontrolovali provoz u pomníku a ty, kdo se u něj zastavili, podrobovali rozmanitým buzeracím. Odměnou za fotku, která se nějakým zázrakem dochovala v mém archivu, byla zevrubná kontrola mé „oktávky“, po které – jak taky jinak, že – následovalo zadržení techničáku a pozvánka na STK. Ten mladý a štíhlý muž na snímku jsem skutečně já, děcko, které přede mnou snaživě napodobuje „viktorku“, je můj syn Marek. Fotografie není datovaná, ale Marek se narodil v roce 1974 a na snímku mu mohou být tak tři roky, takže od doby, kdy jsme se tam fotili, už uplynulo opravdu čtyřicet roků.

Kromě té „Velké červené jedničky“ je na Ypsilonce ještě jeden, pro mne dnes daleko zajímavější pomník. Napsal jsem o něm článek, který vyšel v pondělí 3. října v Karlovarském deníku:

Pomník na „Ypsilonce“ u Chebu připomíná
odkaz zeměměřičů císaře Františka Josefa

Kdysi to bývalo velice důležité rozcestí, silnice odtud vedly třemi směry do tří významných měst západních Čech. Na západ do Chebu, na severovýchod do Karlových Varů a na jihovýchod do Mariánských Lázní. Zakreslena do mapy připomínala tahle křižovatka písmeno, podle něhož ji lidová tvořivost nazvala „Ypsilonka“. To rozcestí nedaleko Chebu existuje dodnes, svůj význam už ale ztratilo. Původní silnice do Mariánských Lázní dnes končí po pár stech metrech na břehu vodní nádrže Jesenice a stará silnice do Karlových Varů je po pár desítkách metrů zaslepená. Dopravní ruch odtud vysublimoval téměř beze zbytku a z kdysi rušné Ypsilonky je dnes oáza klidu, který naruší jen občas auto mířící do chatových osad u Jesenice.

Moc lidí sem dneska už neláká ani pomník amerických vojáků První pěší divize, která se v dubnu 1945 podílela na osvobození Chebu od nacistů. Deset metrů vysoký a šestiboký jehlan z mramoru s výraznou červenou jedničkou a jmény 639 vojáků, kteří padli v posledních třech měsících války, odhalený na tomto místě v dubnu 1947, byl od únorového převratu v roce 1948 až do „sametové“ revoluce v roce 1989 neustále trnem v oku bolševiků. Odstranit si ho netroufli, neboť pozemek, na kterém stál, byl považován za výsostné území USA, a tak alespoň kolem dokola vysázeli túje, aby tak nebil do očí.

Kámen označuje Severovýchodní koncový bod geodetické základny vyměřené v souvislosti s třetím vojenským mapováním ve 2. polovině 19. století.

„Velká červená jednička“ ale není na Ypsilonce pomníkem jediným. Jen o pár metrů dál na opačné straně staré mariánskolázeňské silnice se tyčí robustní čtyřstěnná kamenná pyramida usazená na hranolovitém soklu s vytesaným německým nápisem. Kámen, který bývá zhusta považován za „Střed Evropy“, je ve skutečnosti připomínkou jednoho z největších projektů vědecko-technické revoluce z druhé poloviny 19. století. Vztyčen byl v roce 1873 na místě, kde experti Vojenského zeměpisného institutu rakousko-uherské monarchie vyměřili jeden ze dvou základních trigonometrických bodů v Čechách, severovýchodní koncový bod geodetické základny vyměřené v souvislosti s třetím vojenským mapováním. Od této základny byla vyměřována triangulační síť, s jejíž pomocí pak byly zakreslovány polohopisné body na mapách.

Triangulace je (hodně zjednodušeně řečeno) metoda vyměřování souřadnic a měření vzdáleností v krajině, která vychází z toho, že v terénu je vždy snadnější změřit úhel, než vzdálenost. Základem byl pevně určený bod, od něhož se přímo v terénu přesně naměřilo několik vzdáleností a všechny možné úhly, s jejichž pomocí se pak sestrojil trojúhelník, jenž se stal základem celé triangulační sítě. Na papíře by to jistě zvládli i středoškoláci, v terénu to ovšem bylo podstatně složitější, a proto se taková měření protáhla na celá desetiletí.

Vytesáno důstojníky vojenského zeměpisného institutu v roce 1873

Jako první takové měření na území rakousko-uherské monarchie probíhala v letech 1821 až 1864 „Katastrální triangulace“, kterou svým výnosem z roku 1817 nařídil císař František I. Na ni pak v letech 1862 až 1898 přímo navázala „Vojenská triangulace pro evropské stupňové měření“. Základním bodem této sítě byl vrch Hermannskogel u Vídně, od něho bylo po celé monarchii vyměřeno dvaadvacet základen, od kterých se pak triangulační body, šířily na všechny světové strany. Na území dnešní České republiky byly takové základny dvě, jedna u východočeského Josefova a druhá právě na „Ypsilonce“ u Chebu. Kámen, který byl u ní postaven, nese nápis, který v českém překladu zní: „Severovýchodní koncový bod / vytesáno důstojníky vojenského zeměpisného institutu v roce 1873. ZÁKLADNA“. Kdokoli půjdete kolem, vzdejte čest práci geodetů, jejichž jména už dávno odvál čas, ale jejichž dílo nám slouží dodnes.