Františkovy Lázně, nejmenší a nejmladší ze tří lázeňských měst v západních Čechách jsou bezesporu místem s největší hustotou habsburských pomníků u nás, a možná i na světě. Na ploše zhruba jednoho kilometru čtverečného tu stojí hned čtyři sochy panovníků z dynastie, která v Čechách vládla dobré tři století. Dvě z nich připomínají zakladatele lázní Františka I., třetí je pomníkem císaře Františka Josefa I., který Františkovy Lázně povýšil na město, a čtvrtá připomíná reformátora Josefa II. V zemi, kde byly sochy Habsburků po roce 1918 houfně odstraňovány a ničeny, něco nevídaného. Otázkou „kde se tu ti Habsburkové vzali?“ jsem se zabýval už při svém prvním léčebném pobytu ve Františkových Lázních v říjnu 2007 a výsledkem byla reportáž, která tenkrát vyšla v deníku PRÁVO a dneska si ji můžete přečíst tady:
První byl František I.
Bronzová socha v nadživotní velikosti, která shlíží na návštěvníky města z metr sedmdesát vysokého piedestalu na Isabelině promenádě, připomíná zakladatele Františkových Lázní císaře Františka I. Ten ke svému zakladatelství přišel tak trochu nedopatřením. Projekt lázní u tehdy už několik století známého léčivého pramene, který inicioval osvícený chebský městský lékař Bernhard Adler, totiž schválil už jeho otec a předchůdce na rakouském trůně císař Leopold II. František pak už pouze, po předčasné smrti Leopoldově (1. března 1792) schválil konkrétní návrhy veřejných staveb. Dekret, kterým to učinil, je datovaný 27. dubna 1793, a tento den je dnes považován za datum založení Františkových Lázní.
František I. patří k těm zajímavějším postavám v galerii rakouských panovníků. Narodil se 12. února 1768 ve Florencii jako nejstarší syn toskánského velkovévody Leopolda. Ten byl v roce 1790 korunován jako císař Svaté říše římské, ale po dvou letech vlády zemřel. František přijal císařskou korunu 14. července 1792 ve Frankfurtu a stal se – jako František II., posledním císařem Svaté říše římské národa německého v její dlouhé historii. Po drtivé porážce jeho vojsk v bitvě u Slavkova v roce 1805 se totiž na Napoleonův nátlak v roce 1806 římsko-německé císařské koruny vzdal a zůstal jako František I. pouze císařem rakouským (a králem českým a uherským etc.). Rozhodně nebyl žádný pokrokář, jeho heslem bylo: „Co je staré, to je dobré,“ a do historie vešel jako „loutka kancléře knížete Metternicha“ a symbol reakčního systému, jehož cílem bylo udržet staré pořádky za jakoukoli cenu.
Město, které založil, navštívil František jen jednou, 5. června 1812, když doprovázel svou dceru Marii Luisu, provdanou v roce 1810 za císaře Napoleona, na cestě z Drážďan do Paříže. Návštěva to byla kratičká. Císař přijel do Františkových Lázní odpoledne kočárem taženým osmispřežím, prohlédl si město a ochutnal pramen, ještě týž den podnikl výpravu ke Komorní hůrce a druhý den ráno v půl šesté odejel.
Zakladatel města na soklu po Fučíkovi
Socha zakladatele města, třímajícího v ruce zakládací listinu, je jediným původním habsburským pomníkem ve Františkových Lázních. Mistrovské dílo slavného bavorského sochaře Ludwiga von Schwanthalera, které do bronzu odlil ředitel královské umělecké slévárny v Mnichově Ferdinand von Miller, bylo odhaleno 30. června 1853 v parku u dnešní Sadové kavárny. Pomník i jeho instalaci zaplatil rakouský státní ministr a dvorní rada hrabě Eduard von Münch Bellingshausen (1786 – 1866), který bronzového císaře daroval „občanům města Františkových Lázní na věčné časy“. Ty ovšem trvaly jen šestašedesát let do roku 1919, kdy byla socha v revolučním nadšení po vzniku Československa, podobně jako další stovky habsburských památníků, odstraněna. Argumenty tehdejší městské rady, že socha císaře má v lázních jiný než politický význam, nebyly vyslyšeny a František putoval do místního muzea, kde pobyl další tři desítky let.
Smrtelnému ohrožení pak socha čelila po roce 1945, kdy přišel nápad odvézt Františka do sběru. O jeho záchranu se tenkrát postarali vedoucí stavebního úřadu Ludvík Mareš a městský tajemník Oldřich Slavík, kteří zařídili převoz sochy koňským potahem do Chebu. Tam, na dvoře chebského archivu, stál František I. až do srpna 1993, kdy se vydal na svou snad už opravdu poslední cestu zpět do Františkových Lázní. Podruhé tam byla socha odhalena v roce dvoustého výročí založení města 12. září 1993. Nemalou zásluhu na tom má současný předseda představenstva akciové společnosti Lázně Františkovy Lázně JUDr. Pavel Doucha, který se s bronzovými Habsburky poprvé setkal už jako školák. „Měl jsem je na očích celé dětství prakticky každý den. Sochy stály ve dvoře městského archivu, který byl od zahrady školy, kam jsem chodil, oddělený jen mřížovým plotem. Stáli tam vedle sebe František I. a Josef II. a mně vždycky připadalo, jako by spolu rozprávěli. Samozřejmě jsem jen uvítal, když někdy v roce 1991 ředitel archivu dr. Boháč navrhl, že by se mohl František I. vrátit.“
Návrat to byl téměř triumfální a rozhodně stylový. „Františka jsme opět přepravovali na koňském potahu, ono to ani jinak nešlo, protože jiný dopravní prostředek se na dvůr chebského archivu nevešel. Lilo tehdy jak z konve, a přesto ho z Chebu až do Františkových Lázní doprovázela pěšky početná skupina lidí“. Jediný původní františkolázeňský habsburský pomník se do města sice vrátil, nikoli však na svoje původní místo. „Postavili jsme ho na Isabelině promenádě na sokl, kde předtím stál, nikdo už dneska neví proč, Julius Fučík,“ vzpomíná na Františkův návrat JUDr. Doucha.
František I. na koni
Za to, že ve Františkových Lázních stojí další dva pomníky rakouských císařů, může do jisté míry náhoda. I ta ovšem přeje jen připraveným, a tím byl v tomto případě opět JUDr. Doucha. „Byli jsme jako akciová společnost celá léta klienty Živnobanky, a zřejmě pro tenhle peněžní ústav klienty dost důležitými, protože nás zvali každoročně na taková předvánoční společenská setkání. Jedno z nich se konalo v lapidáriu Národního muzea na holešovickém výstavišti, a tam jsem ke svému velkému potěšení objevil mezi desítkami odložených pomníků i Františka I. na koni. Stál tam v koutě vedle Františka Josefa I. a maršála Radeckého a mně samozřejmě tahle socha velice zaujala. Napadlo mě, že tohle bychom ve Františkových Lázních měli mít, a protože originál byl pochopitelně nedostupný, začali jsme hned jednat o možnosti pořídit si kopii.“
Socha byla původně součástí pomníku, který byl koncipován jako hold českých stavů císaři Františkovi I. Pomník (tzv. Krannerova kašna na Smetanově nábřeží v Praze) má podobu kašny s polygonální nádrží, nesoucí na pilířích šestnáct figur, znázorňujících české kraje s alegorickou sochou Prahy. Ze středu vyrůstá vysoká fiála, v jejíž horní části, pod baldachýnem, stojí jezdecká socha císaře Františka I. obklopená čtyřmi pilíři s dvojicemi alegorických postav. Ve štítu fiály se nachází český lev, lucemburský lev, moravská a rakouská orlice. Projekt tohoto díla vypracoval podle ideového návrhu sochaře Josefa Maxe Josef Ondřej Kranner, který pak také stavbu realizoval s kameníkem Karlem Svobodou. Bronzovou sochu Františka I. pak vytvořil sám Josef Max.
František I. na koni stál pod baldachýnem od roku 1850, kdy byl pomník odhalen, až do roku 1918, kdy byl odstraněn a na dalších více než 80 let uklizen do lapidária. Že se nakonec vrátil na svoje místo je v podstatě zásluhou Františkolázeňských. „Když jsme spočítali všechny náklady na odlití kopie, vyšlo nám, že každou další už pořídíme za zlomek toho, co stála ta první, a tak jsme nechali odlít rovnou dvě. První pro nás a druhou pro Prahu. A také toho Františka Josefa,“ vzpomíná dr. Doucha.
Kopii jezdecké sochy Františka I. odlil mistr Pavel Horák v umělecké slévárně v Horní Kalné u Vrchlabí a ve Františkových Lázních byla slavnostně odhalena v pátek 7. června 2002 na prostranství mezi Sadovou kavárnou a Hudebním pavilonem. Není bez zajímavosti, že šlo o teprve třetí jezdeckou sochu instalovanou v Česku na veřejném prostranství po druhé světové válce. První byl v roce 1950 pomník Jana Žižky v Praze na Vítkově podle návrhu prof. Kafky, údajně největší jezdecká socha na světě, a druhá roku 1954 Žižkova socha v Českých Budějovicích.
Reformátor s uťatou rukou
Při zahájení lázeňské sezony v květnu 2003 se ve Františkových Lázních objevil třetí habsburský pomník. Socha Josefa II., která dnes stojí u Isabeliny kolonády, má historii ze všech zdejších soch asi nejpohnutější. Původně stál Josef II. na náměstí v Chebu, kde byl instalován v roce 1887 z podnětu Ernsta von Plenera, chebského rodáka (*1841), který to dotáhl až na ministra financí Rakousko-Uherska a prezidenta Nejvyššího společného účetního dvora ve Vídni. Ten prý snad věřil, že postavením Josefa II. v Chebu otupí vzmáhající se nacionalistické vášně, ale to se přepočítal. Socha panovníka, kterému nesmrtelnost zajistil především jeho Toleranční patent, tenkrát pobouřila jak Němce, pro které byl Josef II. císařem „nadnárodním a hanebně neněmeckým“, tak Čechy, kteří v něm zase viděli především centralizátora a germanizátora.
I přes tyto výtky vydrželo dílo německého sochaře Karla Wilferta na chebském náměstí až do roku 1920, kdy byla socha českými vojáky potupně svržena. Na svoje místo se pak sice ještě jednou vrátila, ale po atentátu na Aloise Rašína byla v roce 1923 odstraněna definitivně. Josef II. při těchto peripetiích přišel o pravou ruku svírající Toleranční patent. Byla jako „válečná kořist“ odlomena a stopy po ní už dávno zavál čas. Socha dnes stojí ve Františkových Lázních bezruká. Nápad pochází od sochaře Olbrama Zoubka, který navrhl, aby „císař zůstal bez ruky a připomínal tak lidem, že tolerance není v dekretu, ale právě v lidech samých“. Myšlenka jistě dobrá, ale měla by být někde blízko, ne-li přímo na soklu, viditelně napsaná. Člověk, který to neví, je totiž v pokušení myslet si, že se ruka stala kořistí novodobých „sběračů kovů“.
Umístění Josefa II. do Františkových Lázní v roce 2003 mělo být symbolem znovuobnovení dobrých vztahů mezi Čechy a Němci. Nutno ovšem přiznat, že ne vždy tato myšlenka nachází pochopení a při procházce kolem tak jeden zaslechne ledaco nelichotivého. Toho, že se naše milé národy zbaví všech nemilých reminiscencí a předsudků, se zřejmě naše generace už nedožije, nicméně dělat pro to musíme všechno, co dělat lze.
František Josef I.
Čtvrtý a poslední habsburský pomník byl ve Františkových Lázních odhalen 25. září 2004. Byla jím socha Františka Josefa I., jejíž originál vytvořil český sochař a medailér, Myslbekův žák Josef Václav Pekárek pro císařský salonek nádraží Františka Josefa v Praze (dnes Praha Hlavní nádraží). Bronzová kopie této sochy, která spatřila světlo světa rovněž v Horní Kalné, byla slavnostně odhalena před Císařskými lázněmi za přítomnosti celého hejna celebrit, mezi nimiž byli i představitelé vysoké aristokracie Otto von Habsburg a kníže Karel Schwarzenberg, což u českých nacionalistů opět vyvolalo jedovaté poznámky.
František Josef I. navštívil Františkovy Lázně jen jednou, v roce 1847 ještě jako arcivévoda společně se svými bratry Ferdinandem Maxmiliánem a Karlem Ludvíkem. Obec na jejich počest uspořádala v parku ostrostřeleckou slavnost s bengálským ohňostrojem. Pomník si tu zaslouží nikoli pro tuto epizodku, ale proto, že o 18 let později, už jako císař, povýšil v roce 1865 Františkovy Lázně na město.
Loading...
Napsat komentář