Naše pouť do Centra stavitelského dědictví
a čtyři kříže na cestě do Plas a zpátky

Navštívit „Centrum stavitelského dědictví“ v Plasích jsme plánovali už loni na podzim, kdy se světem začala šířit chvála tehdy nově otevřené expozice Národního technického muzea v objektu bývalého zámeckého pivovaru. Na začátku letošního června už jsme dokonce měli s našimi plzeňskými kamarády domluvený „pevný“ termín, ten ale nakonec zhatila infekce, která sklátila našeho kocourka Báru, takže jsme místo do Plas frčeli do Karlových Varů na veterinu. Další termín jsme si domluvili na den šestistého prvého výroční upálení mistra Jana Husa, a ten už vyšel. Samozřejmě, že jsem plán expedice sestavil tak, abychom cestou do Plas a zpátky narazili také na nějaké kamenné kříže. A klaplo to!

Kříž v Hunčicích

První nález jsme učinili v Hunčicích, vesničky o necelých sto duších, ležící vpravo od státní silnice z Karlových Varů do Plzně necelé čtyři kilometry před Novou Hospodou.  Kamenný kříž, který původně stával v pravém příkopu cesty odbočující ze státní silnice do Hunčic, byl v roce 1999 přemístěn k pomníčku sv. Jana Nepomuckého v centru obce, aby byl lépe na očích.

Zajímavé na tomhle transferu prý bylo, že někteří lidé se báli na kříž třeba jen sáhnout, natožpak ho stěhovat, neboť podle místní pověry to prý přináší osobní neštěstí. Nejspíš přitom ale nikdo k úhoně nepřišel, akorát ten kříž už moc na očích není, neboť pohledu na něj od silnice brání rozbujelý živý plot. Naštěstí ale je tady ten zdálky viditelný Nepomuk, takže hledání není zas tak složité.

Třetím do sbírky kamenných artefaktů na Hunčické návsi je skoro metr vysoká stéla se zaobleným vrškem, zasazená sem nejspíš jako „pomník Milénia“, pro což by svědčila výrazná číslovka 2000 v jeho horní části. Pod zlatě podtrženým nápisem HUNČICE pak je černě napsán letopočet 1197, kdy byla ves (později blahoslaveným) Hroznatou postoupena tepelskému klášteru a zmínka o tom je první zmínkou o Hunčicích vůbec.

Trojboká kaplička v Líšťanech

K dalšímu křížku jsme se z Hunčic vydali po většinou slušně udržovaných okreskách líbeznou, mírně zvlněnou krajinou Plzeňska. Projeli jsme Líšťany s pěknými trojbokými kapličkami na vjezdu i výjezdu z obce, Písek a Město Touškov, v Kozolupech jsme křižovali ještě před pár lety silně frekventovanou výpadovku na Rozvadov, která se po zprovoznění dálnice D5 propadla mezi silnice lokálního významu, v obci s roztomilým názvem Myslinka nám šipka s nápisem Doubrava 1 km zavelela doleva a byli jsme na místě.

Doubrava nejspíš není zdaleka tak starobylé sídlo, jako Hunčice, první písemná zmínka o téhle vesnici je až z roku 1556. Rok 1115, který uvádějí některé prameny, se vztahuje k jiné obci stejného (českého) jména, dnes už zaniklé vsi Doubrava, která stávala na severovýchodním okraji Stříbra. Do dnešních dnů se z ní zachoval jen kostel svatého Petra, který jsem našel při jednom z mých cyklovandrů Tachovskem v 90. letech ve značně zbědovaném stavu. Kostelní dveře byly vyvrácené, a tak jsem si uvnitř fotil zbytky gotických fresek (kdepak je těm fotkám konec?). Konec konců mají obě tahle místa i různé historické názvy, Doubrava u Stříbra se německy jmenovala Dubrau a ta „naše“, která je dnes administrativní součástí města Nýřany, slula Dobraken.

Kříž v Doubravě

Jedinou pamětihodností obce je křížový kámen, který stojí přímo na návsi vedle sochy sv. Jana Nepomuckého na vysokém soklu v kovové ohrádce (socha sama vyhlíží dost novodobě). Kruhová stéla na klínové noze s dneska už sotva zřetelným reliéfem kříže v kruhu na čele je zezadu jakoby rozseknutá hlubokou šikmou rýhou a kámen z té strany na první pohled připomíná, dámy prominou, lidskou zadnici. Jinak má ovšem tahle stéla zajímavou historii, původně stávala nedaleko od Doubravy na nějakém pahorku či mohyle, odkud byla už někdy v 19. století přemístěna na rozcestí na okraji obce a následně pak na současné stanoviště. Německé prameny (v citaci na http://www.smircikrize.euweb.cz/) uvádějí, že při rozkopání onoho pahorku se pod zemí našla hromada lidských koster, zrezivělých zbraní a podkov, z čehož vznikla pověst o masovém hrobě z dob třicetileté války.

Kříž v Hubenově na své postavení čeká už tři roky

Další dva kříže jsme našli už na cestě z Plas domů. První v Hubenově, kde jsme si před dvěma lety fotili pěkný kamenný kříž před domem čp. 23; tehdy jsme si museli (se souhlasem majitele domu) odklidit popelnici, která ten křížek zastiňovala a zastiňuje ho dodneška. O tom, že v Hubenově je už od roku 2012 ještě další kamenný kříž, jsem v roce 2014 ještě nevěděl. Kříž, jehož „pouť“ z Hubenova do Kacanov v Českém ráji a zpátky barvitě vylíčil Standa Wieser (ve Sborníku SPVKK 2013), byl tenkrát provizorně uložen na soukromém pozemku u stavení (rodiny Koderových) nad obecním rybníčkem s tím, že až nastane příležitost, bude postavený na hrázi toho rybníčka. Příležitost doposavad nenastala, kříž se nachází ve stejné pozici, jako na snímcích z roku 2013, akorát kolem něj rostoucí bejlí je vyšší a hustější. Škoda je to, určitě, na té hrázi by vyhlížel daleko hezčí…

Kamenný kříž u Kunějovic je opravdu snadné minout bez povšimnutí

Poslední nález dne byl učiněn necelé čtyři kilometry od Hubenova v Kunějovicích. Silně zvětralý křížový kámen neurčitého tvaru s dnes už nezřetelným reliéfem kříže v kruhu na čele, spojovaný se svatovojtěšskou legendou, stojí pár set metrů od Kunějovic při pravém okraji silnice do Všerub u rozbitých božích muk. Tak to stojí v knize „Kamenné kříže Čech a Moravy“, skutečnost dneska je ale jiná. Po božích mukách ani stopy a vyvrácený kříž leží v silničním příkopu zarostlý travou tak, že jsme ho napoprvé vůbec nenašli. Taky škoda, že…

Slušelo by se taky napsat alespoň pár řádek o tom, co jsme vlastně dělali v Plasích, že… Tak v první řadě jsme se tam sešli, Maruška, Brita a já, s našimi plzeňskými kamarády Vaškem a Monikou a jejich roztomilou dcerkou Beátou. Po skvělém obědě v ne právě laciné, ale vzhledem k prostředí a kvalitě jídla určitě ne předražené restauraci „Knížecího pivovaru Plasy“ jsme si s Vaškem prošli to „Centrum stavitelského dědictví“, umístěné v prostorách bývalého Zámeckého pivovaru. To je něco, co skutečně stojí za návštěvu, možná i opakovanou, tak pěkně poskládanou expozici jsem v Čechách doposavad neviděl. Autoři ji vestavěli do historické budovy pivovaru tak vtipně, že ta se sama proměnila v exponát.

Václav a historický parní stroj, který archeologové vykopali zpod navážky

Procházeli jsme pod více než sto let starými nýtovanými nosníky stropů podepřenými litinovými nosnými sloupy, chodili po všelijakých rampách, lávkách a schodištích, nahlíželi do odkrytých a pečlivě rekonstruovaných zákoutí budovy z dob, které předcházely její přestavbě na parostrojní pivovar, do studny vyhloubené uprostřed jednoho z přízemních sálů, do černé kuchyně, původní strojovny, která byla při pozdější přestavbě zasypána, a ano, i na kamenný a dodnes prý použitelný záchod. Expozice je postavená tak, že se tu člověk může pohybovat naprosto volně, bez průvodců a bez okřikování, že na to či ono se nesmí sahat, ba dokonce je občas ponoukán, aby si na to či ono sáhl, prostě muzeum, jakých u nás moc není. Jeho součástí je dokonce rozlehlá herna, kde si mohou děti, ale viděli jsme tam i dospělé, poskládat puzzle s obrázky historických objektů, postavit si z kostek a dřívek objekt podle vlastních představ anebo si prostě jen tak kreslit a malovat. Určitě jsme tam nebyli naposledy…