Dávno, dávno již tomu, co jsem naposledy přidával do svých galerií novou fotku, už více než tři měsíce uplynuly od 23. února, kdy jsme se s Vendisem vydali hledat kamenné kříže v oblasti Boleveckých rybníků! Více než tři měsíce, vyplněné ponejvíce a) hledáním ortopeda, b) polykáním spousty léků proti bolestem, c) rehabilitačním cvičením, d) elektroléčbou a podobnými „radostmi“. Vinu na tom všem mají mé kyčle, respektive artróza, která v nich hlodá; endoprotéza prý mě nemine, ostatně už jsem kdesi v jakémsi pořadníku zapsaný a světe div se, nebude to prý trvat ani celý rok, termín bych mohl mít „už“ někdy v lednu. Naštěstí je člověk (tím míním sebe) tvor přizpůsobivý, na bolest se dá zvyknout a rehabilitace konec konců také přinesla svoje, takže jsem mohl na Mezinárodní den dětí konečně zase někam vyrazit. Jel jsem ráno vlakem do Teplic a odpoledne jsem se odtud vracel se čtyřmi čerstvými zářezy.
Největším tahákem teplické výstavy je Madona mostecká z doby před rokem 1350
Teplice jsem vybral proto, že jsem chtěl vidět výstavu „Severozápadní Čechy za vlády Lucemburků“, soustřeďující výtvarná díla z období zhruba od poloviny 14. do poloviny 15. století, která se do dnešních dnů dochovala ve sbírkách severočeských muzeí a církevních institucí. Je toho tady, v poměrně malém prostoru bývalé jízdárny teplického zámku, k vidění opravdu hodně. Zaujala mě třeba „Madona z Březence“, která pochází z páté dekády 14. století a je vůbec nejstarším dílem nejenom této expozice, ale nejstarší dochovanou dřevořezbou na území severozápadních Čech vůbec. Pochází z gotického kostela sv. Linharta v Březenci, který byl v roce 1983 nemilosrdně odstřelen, neboť byl (podle vyjádření tamního MNV) „ve značně zchátralém stavu a náklady na jeho opravu by byly ekonomicky neúnosné“ a navíc „vytvářel závadu silničního provozu“. Takoví pitomci nám tehdy vládli!
Výstava je otevřená až od 12 hodin, vlak do Teplic přijíždí ráno deset minut před devátou, tož to je tak akorát, abych v 9:00 stihl autobus MHD do Bohosudova. Takový byl plán, a nakonec to tak nějak i vyšlo. Vlak měl sice asi sedm minut zpoždění, takže kdyby jel ten autobus na čas, jistojistě by mi ujel, jenomže byl opožděný také, a tak jsem ho stihl a ušetřil si hodinové čekání na další spoj.
Bazilika Panny Marie Sedmibolestné, detail kazatelny od Franze Tollingera
Bohosudov je centrem v roce 1961 vytvořené aglomerace, poskládané z celé řady obcí, která se kupodivu nejmenuje Bohosudov, ale nese jméno středověkého horního města Krupka. To leží asi kilometr od Bohosudova a mám ho v plánu na jindy. Dominantou Bohosudova a vlastně jediným důvodem, proč jsem sem vůbec jel, je Bazilika Panny Marie Bolestné, vystavěná na místě původní, snad dřevěné kaple z první poloviny 15. století. Současný barokní chrám se začal stavět v roce 1701 podle plánů Giulia a Octavia Broggiů a dokončen byl v roce 1708, kdy byly dostaveny obě věže v západním průčelí. Poutní kostel je obehnán oválným ambitem s řadou sedmi kaplí, symbolizujících sedm bolestí Panny Marie, a tvoří uzavřený areál s rozlehlým objektem bývalé jezuitské rezidence a studentským konviktem, ve kterém v letech před první světovou válkou pobývalo na čtyři stovky chovanců.
Bazilika Panny Marie Sedmibolestné v Bohosudově
Bohosudovský kostel byl už od středověku významným poutním místem, jedním z nejnavštěvovanějších na severozápadě Čech, kde počty poutníků dosahovaly mnoha desítek tisíc. Dobou největší slávy byla první polovina 18. století, nejvíce lidí sem přišlo v roce 1720, kdy zde bylo uděleno sto tisíc svatých přijímání. Mezi poutníky byla řada významných osobností, mimo jiných navštívil Bohosudov i jediný syn Augusta II. Silného, saský kurfiřt Friedrich August II., který byl od roku 1733 až do své smrti v roce 1763 jako August III. králem Polska. Ten ke katolické víře konvertoval v roce 1712, aby se mohl oženit s dcerou císaře Josefa I. Marií Josefou; ke svatbě došlo 20. srpna 1719 ve Vídni a manželství bylo velice plodné – vzešlo z něho sedm synů a osm dcer! K významným návštěvníkům bohosudovských poutí, pro nás Čechy dokonce významnějším než veleplodný Friedrich August, patří i Jan Neruda.
Jeden ze tří smírčích křížů v ambitu bohosudovského poutního kostela
Kostel, který papež Pius XI. dne 6. června 1924 povýšil na baziliku minor, je celkem prostá jednolodní stavba s obdélníkovým půdorysem a valenou klenbou. O výzdobu se postaral významný severočeský barokní sochař Franz Tollinger, z jehož dílny pocházejí jak kamenné sochy sv. Petra, sv. Pavla a dalších jezuitských světců a zemských patronů na fasádě kostela, tak honosný mobiliář uvnitř kostela, zejména nádherný baldachýnový oltář a bohatě zdobená kazatelna. Na kůru, který není volně přístupný, jsou varhany z roku 1734, umístěné ve zdobně řezané barokní skříni, na parapetu kruchty pak je rozestavěná roztomilá skupinka andílků s hudebními nástroji. Bohužel dost daleko od našich očí…
Součástí výzdoby poutního areálu jsou i tři prastaré kamenné kříže, umístěné v ambitu vlevo od vchodu. Dva z nich, jeden s vrypem jakéhosi meče se zahnutou špičkou a druhý s obrazem zbraně, kterou jedni považují za meč a jiní za oštěp či kuši, byly až do počátku 90. let minulého století vedle sebe zazděny v tarasu silnice do Horní Krupky, třetí byl nalezený v meliorační strouze u silnice z Unčína do Soběchleb.
Torzo smírčího kříže na chodbě teplického zámku
Kromě tří bohosudovských křížů jsem si pak do paměti fotoaparátu uložil ještě čtvrtý kousek, který je umístěný v interiéru teplického zámku na chodbě k výstavní síni v bývalé jízdárně. O jeho původu se toho nejspíš moc neví, Wilhelm a Dreyhausen ho uvádějí jako kříž z Krupky (Graupener Gemeindegrund), Šrámek zas uvádí jako místo původu Drahénky (dnes Drahůnky, místní část obce Dubí). Taky ho bylo daleko víc, ještě v roce 1930, kdy ho nakreslil Šrámek, měl jistě víc jak metr, dneska je ale v muzeu vystavená jen jeho hlava s rameny.
Všechny fotky z Bohosudova a Teplic
Loading...
Vendis
Opravdu, oltář kostela v Bohosudově je skvostný!