Pánská jízda na východě Čech, den čtvrtý:
Za kamennými kříži na jihu Trutnovska

Jen málo míst v Čechách je tak bohatých na kamenné kříže, jako jižní cíp okresu Trutnov. Na poměrně malém prostoru vymezeném na severu spojnicí Třebihošť – Dvůr Králové a na jihu nejjižnější obcí Trutnovska Velkým Vřešťovem se nejméně jedním křížem pyšní více než desítka obcí a celkem je jich tu po kraji rozeseto jistě víc než dvacet. S vědomím, že během jediného dne, který jsme si „na křížky“ vymezili, se všechny posbírat nepodaří, vybral jsem do plánu na nedělní výlet tucet těch, u kterých jsem nepředpokládal příliš složité hledání. Našli jsme je všechny, i když šňůra cest, na kterou jsem je navlékl, se hned na cestě ke druhému z nich přetrhla.

Malý Libotov

Hilfertův kříž u osady Libotov

Ten první jsme našli bez problémů přesně tam, kde měl podle popisu být, v lesíku jižně od osady Malý Libotov, místní části „velkého“ Libotova (Liebthal). Od posledního stavení na jižním konci osady Malý Libotov (čp. 71 „U Marešů“) je to na kraj lesa přes pole slabých dvě stě kroků kříž je v řídkém vysokém lese vidět na padesát metrů. Mohutný kříž je rozbitý na tři kusy a poskládaný tak, že ramena s hlavou jsou postavena vedle nohy. Kříž má na čelní straně nápis IHS JOSEPHUS HILFERT a na zadní straně MARIA DEN 4 OCTOBR 1703, piktogramy IHS a MARIA jsou na hlavě, jméno JOSEPHUS a datum DEN 4 OCTOBR na ramenou a příjmení HILFERT a letopočet 1703 na noze kříže. Pěkný kousek, zasloužil by si šikovného restaurátora…

Zavřená brána

Druhou zastávkou na okruhu za smírčími kříži měla být Doubravice, kam jsme se také z Libotova nejkratší možnou cestou vypravili. Za to, že jsme nakonec dojeli někam jinam,   může něco, co bych v Čechách nikdy nečekal. Vyjeli jsme z Libotova po silnici do Dubence, ze které asi kilometr za Libotovem odbočovala doprava asfaltka, zakreslená na všech mapách, které jsme měli k dispozici, jako normální regulérní silnice místního významu. Vypadala tak i ve skutečnosti, asfaltový povrch byl dokonce lepší, než na některých okreskách, a vedla skutečně do Doubravice. Za chvilku už jsme za obzorem viděli vykukovat střechy, chvilku jsme si libovali, jak nám to dobře ubíhá, jenže jak jsme ten obzor přejeli, byla naše jistota ta tam. Na okraji vesnice, tam, kde bývá za normálních okolností umístěna dopravní značka „Začátek obce“, byla silnice uzavřená masivní bránou s visacím zámkem a doleva i doprava se až za obzor táhl drátěný plot, jako by tady čekali syrské běžence. Pár minut jsme nato nevěřícně zírali, pořád jsme jaksi čekali, že někdo přijde, policajt se samopalem nebo šašek s rolničkami, ale široko daleko nebylo živáčka, a tak jsme se otočili a jeli do Doubravice přes Dubenec.

Románský kostel v Lanžově

Torzo kamenného kříže v jižní zdi lanžovského kostela

Lanžov ležící na půl cestě mezi Dubencem a Doubravicí, je ze všech obcí v okolí Kuksu asi nejzajímavější, a to hlavně díky kostelu svatého Bartoloměje, který je jedinou památkou románské architektury v okolí Kuksu. Pochází z první třetiny 13. století, v roce 1350 je uváděn jako farní kostel nedalekých Poličan, v 16. století byl filiálním kostelem farního kostela Zvěstování Panny Marie v Miletíně a v roce 1720 se dočkal vlastní fary. Původní románský kostelík byl v 16. století přestavěn renesančně, roku 1684 k němu byla přistavěna hranolová věž a v roce 1804 pětistranná kaple sv. Apoleny. Poslední stavební úpravy, které už podobu kostela nezměnily, proběhly v letech bezprostředně před 1. světovou válkou. Sběratelé kamenných křížů si tady přijdou na své, do jižní zdi kostela jsou po obou stranách vchodu zazděny dva fragmenty kamenných křížů a křížový kámen.

Rodeo v Doubravici

Smírčí kříž u hřbitova v Doubravici

Doubravice rozhodně nepatří k turisticky zajímavým místům, na Wikipedii jsou téhle obci věnované dvě věty a o moc víc toho není ani oficiálním webu obce. Jedinou pamětihodností je smírčí kříž, který se nachází kilometr západně od Doubravice při silnici do Zábřezí. Kamenný monolit, vysoký bez dvou centimetrů metr a s rozpětím ramen 76 centimetrů stojí vlevo od cesty asi 100 metrů před hřbitovem. Na jeho čele má do hloubky vytesané krejčovské nůžky a pojí se k němu pověst o rvačce řeznického a krejčovského tovaryše, která skončila smrtí obou. Jak zaznamenal Dreyhausen: „Unter dem Kreuz soll ein Schneidergeselle ruhen, der an dieser Stelle mit einem anderen Gesellen zusammentraf, in Streit geriet und von ihm getötet wurde.“

Zamčená brána na silnici před Doubravicí nebyla jedinou zvláštností, která nás v tomto jinak opravdu nezajímavém místě potkala. Jak jsme se tak blížili ke zdejšímu hřbitovu, dokonce už jsme viděli i ten kříž ve škarpě, sledovali jsme na vzdálenějším konci velkého pole na opačné straně malebnou skupinku pasoucích se koní. Bylo jich snad deset nebo dvanáct, většinou běloušů, bylo radost se na ně v tom dopoledním slunci koukat. Přišlo mi to, jako v podhůří rumunských Karpat, kde jsme se před mnoha lety toulali na bicyklech, a kde byla stáda volně se pasoucích koní zcela běžná. Jenže než jsme se stačili té radosti do sytosti nabažit, dalo se stádečko do pohybu a čím dál rychlejším cvalem běželo směrem k nám. Nepříjemné to bylo, když se přes Dědýsovo ujišťování, že „koně přece na asfalt nepůjdou“, zvířata nakonec na silnici dostala a blížila se k nám. Koně sice nakonec nikomu naštěstí neublížili, bez nejmenšího zájmu nás minuli a pokračovali směrem k Doubravici. Tou dobou poměrně intenzivní „dušičkovou“ dopravu mezi vesnicí a hřbitovem se jim ale podařilo paralyzovat dokonale.

Čtyři kříže v Zábřezí

Skupinka kamenných křížů na návsi v Zábřezí

Další zastávkou na naší cestě byla obec Zábřezí, písemně prvně připomínaná už v roce 1238 (přifařená obec Řečice roku 1542). Vesnice, o které se traduje, že je zde větrno, ale zdravo, má při celkové rozloze 234 hektarů pouhých 146 obyvatel, zato hned čtyři smírčí kříže.
První jsme našli v trávě pod levým okrajem silnice na příjezdu do obce při odbočce do Řečic. Hluboko do země zapadlý kříž má ramena i hlavu kulovitého tvaru a na čele dnes už nerozeznatelný reliéf nože a nápis, který marně luštil už Dokoupil v roce 1895. Někteří ho kladou do souvislosti s křížem od doubravického hřbitova, soudíc, že tady je místo skonu toho druhého tovaryše. Podle toho, co zaznamenal Dreyhausen, měl na tomto místě přijít o život jezdec z Hořic, jemuž se splašil kůň: „Ein Herr aus Hořitz ritt hier vorbei. Das Pferd scheute, rannte gegen ein baum und warf seinen Reiter ab, der dabei ums Leben kam“. Takže si račte vybrat.

Další tři kříže v Zábřezí jsou postaveny pěkně vedle sebe do malebné skupinky vedle Božích muk pod čtvrt tisíce let starou lípou uprostřed obce na návsi. Místní tradice (jak zaznamenal Dreyhausen) je dávala do souvislosti s údajnými mordy v nedaleké hospodě, podle všeho ale půjde o svoz z různých, dnes neznámých míst.

Horní Dehtov – kříž za plotem

Krásný kamenný kříž v Horním Dehtově

Posledním místem na naší túře, kam jsme se dostali na cestě „tam“, byla oada Horní Dehtov, administrativní součást obce Třebihošt. Pěkný žulový kříž vysoký 72 cm s rozpětím ramen 95 cm stojí nedaleko od silnice na místě, kde se prý v roce 1781 pádem z vozu zabila Anna Jáklová, což by odpovídalo letopočtu A 1781 vyrytému na čele kříže. Jako vždy ale existuje i druhá, Dreyhausenem zaznamenaná verze, podle které tu mělo dojít ke krvavé bitce dvou řezníků: „Hier sollen zwei Fleischer in einen blutigen Streit geraten sein, von denen der eine tot am Platze blieb.“

Abychom se ke křížku dostali, museli jsme porušit zákon. Protože stojí na oploceném pozemku, tak jsme holt přelezli ohradník. Chabou omluvou nám budiž, že jsme svůj úmysl předem oznámili muži, který cosi kutil na zahradě sousedního stavení, a který nám ten přestupek vlastně doporučil.

Oběd v rodišti Karla Jaromíra Erbena

Kříž v Horním Dehtově byl toho dne naším desátým „zářezem na pažbě“, a tak jsme se s klidným svědomím vydali do Miletína, kde jsme doufali najít, a nakonec také našli místo, kde se dá chutně poobědvat. Miletín je rodištěm Karla Jaromíra Erbena, jehož otec si tady v květnu 1806 koupil dřevěný domek, ve kterém se 7. listopadu 1811 básník Kytice narodil. V životě ho nečekalo moc radostí, nejprve zemřel jeho bratr – dvojče Jan, pak se musel vyrovnat se skonem své první ženy Barbory Mečířové a nakonec i se smrtí několika dětí, které zplodil se svou druhou ženou Žofií Mastnou. Jaký pak div, že jedinou autorskou knihou, kterou po sobě zanechal, je pochmurná sbírka hororových balad Kytice.

Erbenova rodinná cukrárna v Miletíně

Erbena si v Miletíně považují, na jeho jméno narazíte na každém kroku. Jako první přijal jméno básníka už v roce 1894 místní Divadelní spolek Erben, pořádá se tu Divadelní Erbenův Miletín, na náměstí je Erbenova socha a jinde ve městě další dvě bysty, udržují tu jeho rodný domek, městem a okolím vede naučná stezka s deseti zastaveními věnovanými událostem z Erbenova života a bůhví, co se tu ještě dá vidět.
My jsme si v Miletíně koupili místní cukrářskou specialitu „Erbenovy Miletínské Modlitbičky“, ta je ale pojmenovaná po jiném Erbenovi. Na nápad vyrábět medové perníčky zdobené plátkem z vaječných bílků a navrch uprostřed cukrové polevy zasazenou půlkou mandle přišel v roce 1864 cukrář Josef Erben a jeho potomci je v rodinné Erbenově cukrárně na náměstí vyrábějí dodnes.

Na oběd jsme si zašli do místní hogo fogo restaurace „Sousedský dům“, kde jsme také ochutnali místní dvanáctku, která se kupodivu nejmenuje Erben, ale Pytlák. Obsluhovalo nás děvče, které zřejmě šanci roznášet talíře jídla a žejdlíky piva věnovali rodiče, majitelé toho domu, jako dárek ke čtrnáctým narozeninám. Moc jí to nešlo, takže měla pořád za zadkem maminku, která její chyby zkušeně a s omluvami napravovala. Docela jsme se při tom obědě pobavili.

Kdo koho zabil v Bílých Poličanech?

Kříž za zámeckým parkem v Bílých Poličanech

Cestou z Miletína „domů“ jsme se zastavili v Bílých Poličanech, malé obci o pouhých 150 duších, prvně zmiňované už v roce 1270. V jejím centru stojí zámek, který nechal na místě někdejší dřevěné tvrze postavit v roce 1657 tehdejší majitel panství, polský aristokrat s pro nás legračně znějícím jménem Krištof Ferdinand Kotulínský z Kotulína. Zámek pak byl v první polovině 18. století přestavěný a zvýšený o jedno patro a kolem dokola byl založený rozsáhlý krajinářský park s důmyslným odvodňovacím systémem. Na sklonku 19. století byl zámek v roce 1892 těžce poškozen požárem a následně byl přestavěn do dnešní podoby celkem nevzhledné dvouposchoďové budovy bez jakýchkoli slohových znaků s kulatou věží.

Po roce 1945 byl zámek zestátněn a v roce 1954 v něm bylo zřízeno požární učiliště, předchůdce dnešní Ústřední hasičské školy Sdružení dobrovolných hasičů Čech, Moravy a Slezska. Současným majitelem zámku je Hasičská vzájemná pojišťovna, která objekt v roce 2004 zrekonstruovala a dnes v něm provozuje hotel. Asi v něm přespávají jen hasiči, alespoň my jsme na nádvoří žádné jiné vozy, než hasičské, neviděli.

Park kolem zámku by nejspíš potřeboval odpovědnějšího zahradníka a asi by nám nestál za návštěvu, nebýt toho, že kdesi za ním, na okraji louky „Na kozačce“, je u cesty starý smírčí kříž. Postavený tu byl, jak praví legenda citovaná v knize Kamenné kříže Čech a Moravy, na paměť kozáka, který se tady v době napoleonských válek měl zabít pádem z koně. Jiná verze, kterou uvádí Dreyhausen, hovoří o tom, že tady měl naopak kozák zabít nějakou ženskou: „Hier soll ein russischer Kosak eine Frau getötet haben“; der Erzähler, ein deutscher Fortsmeister, wollte ungennant bleiben.“ Monolit vysoký 92 cm s rozpětím ramen rovný metr jsme skutečně za parkem našli, jestli se na tom místě skutečně říká „Na kozačce“ jsme se ale neměli koho zeptat.

Pomníky vzájemné vraždy v Sedleci

Křížový kámen za hasičskou zbrojnicí v Sedleci

Poslední dva kříže, respektive křížové kameny jsme našli v osadě Sedlec, místní to části nám již známé obce Lanžov. Typově shodné kameny stojí uprostřed osady nedaleko od sebe a jsou navzájem spojeny legendou o vražedné hádce dvou chasníků, krejčího a švece, kvůli děvčeti. Dreyhausen to shrnul do věty „Hier sollen sich vor langer Zeit ein Schneider und ein Schuster, die beide in das gleiche Mädchen verliebt waren, umgebracht haben.“

Jeden z těch kamenů, obdélná deska s nízkým reliéfem kříže, který má pod pravým ramenem jílec meče se záštitou, stojí v trávě za objektem hasičské zbrojnice, druhý, stojící na volném prostranství naproti pomníku padlým, má místo meče pod levým ramenem hrot kopí.

Ukazatel směru v Dubenci

Kamenný ukazatel směru v Dubenci

Uspokojeni nálezem třinácti křížů jsme se vrátili do Dubence, kde jsme doufali, že v místním hostinci budeme moci sledovat fotbal mezi Spartou a Plzní. Nebo Plzní a Spartou, už si nevzpomínám. Doufal teda hlavně náčelník Ruda, nám ostatním to bylo celkem fuk, a tak jsme s ulehčením vzali na vědomí, že tenhle fotbal běží na nějakém placeném kanále, který v té hospodě nemají, a že teda uvidíme prdlajs. Takže jsme otočili kormidlo směrem na Hvězdu. Ještě než jsme opustili Dubenec, trknul mě do očí pěkný kamenný ukazatel směru, který se stal úplně posledním fotografickým úlovkem tohoto bohatého a bohatýrského dne. Večer jsme nakonec strávili s lahvovým, jedině Rudolf se vydal na točené a už za tmy došel až do Vilantic, odkud nám psal nadšené esemesky, jak chutné pivo tam čepují a tak podobně. Televizi ale neměli ani tam, takže porážku 2:1 Sparty v Plzni na vlastní oči tak jako tak neviděl.

Všechny fotky ze čtvrtého dne