Pánská jízda na východě Čech, den první:
Dobrodružství na cestě přes půl republiky

Na tom, že Pánská jízda bude v roce 2015 „operovat“ ve východních Čechách, jsme se jednomyslně a bez diskusí shodli už koncem léta, kdy se po velké a vleklé rekonstrukci pro veřejnost znovu otevřel areál barokního hospitálu Kuks. To jsme si nemohli nechat ujít, a protože Kuks má od 1. listopadu do konce března zavřeno, odjížděli jsme o téměř měsíc dříve, než obvykle, ve čtvrtek 29. října 2015. Kromě prohlídky Kuksu a Braunova Betléma jsme měli na programu návštěvu sochařského parku v Hořicích, výstup na zdejší krajinnou dominantu Zvičinu, návštěvu romantické labské údolní přehrady Les království a v neposlední řadě i celý den na hledání kamenných křížů.

Vzhledem k tomu, že nás na cestě tam i zpátky čekalo pokaždé víc než čtvrt tisíce kilometrů, počítali jsme s tím, že první a poslední den strávíme z velké části na silnici, že to ale bude tak dlouhé, jsme opravdu nepočítali. Poprvé jsme stáli ještě na katastru Karlových Varů na pražské výpadovce pod golfovým hřištěm, a úseků, kde nás na dlouhé minuty zastavily buď semafory, nebo nějaký umaštěnec s vysílačkou a praporkem, následovalo tolik, že jsme je nakonec přestali počítat. Nejtragičtější z nich byly kilometrová uzavírka Hořesedlích, kde dopravu řídily semafory s intervalem snad půl hodiny, doslova strašidelný průjezd totálně rozkopaným Mělníkem a zácpa na placené rychlostní (!) silnici R10 u Mladé Boleslavi, kde jsme se asi kilometr před exitem na Hradec Králové sunuli krokem, aniž bychom se vůbec dozvěděli, proč vlastně. Naštěstí jsme měli na programu i nějaké zastávky, které nám to trápení do značné míry ulehčily.

Zvoleněves

Rudá hvězda pod kostelem
ve Zvoleněvsi

První zastávku jsme si udělali ve Zvoleněvsi. Obec ležící vpravo od silnice I/16 asi 5 km za Slaným se donedávna pyšnila cukrovarem, který dal v roce 1859 postavit sám císař Ferdinand I., tou dobou majitel zvoleněveského panství. Továrna na cukr, ve své době jedna z největších v Čechách, po privatizaci v 90. letech bohužel nedokázala účinně čelit konkurenci laciného cukru ze zahraničí, a tak byl v únoru roku 2001 cukrovar rozhodnutím Pražské cukerní společnosti zrušen.

Výraznou dominantou Zvoleněvsi je na vysokém srázu nad místní silnicí do Slatiny stojící kostel zasvěcený biskupu sv. Martinovi. Postavený byl na tomto místě už v roce 1352 a v původní podobě vydržel řadu století. Dnešní podobu získal v roce 1745, kdy byl tehdejší majitelkou panství Annou Marií Toskánskou rozšířen a opatřen masivní věží.

Křížový kámen v opěrné zdi kostela ve Zvoleněvsi

Kvůli cukrovaru jsme ovšem do Zvoleněvsi nejeli, dokonce ani kvůli kostelu. Do itineráře jsem tuhle jinak nepříliš zajímavou obec zařadil kvůli křížovému kameni u kostela , který je zasazený asi tři metry vysoko v opěrné zdi pod kostelem sv. Martina. Značně poškozená deska ze světlého kamene s reliéfem řeckého kříže v zahloubeném kruhu je zasazená v opěrné zdi kostela dobré tři metry nad silnicí a tedy spolehlivě nepřístupná. Kromě téhle středověké památky nás na plácku pod kostelem zaujal pomníček jakéhosi sovětského seržanta, který tady padl na konci druhé světové války. Pečlivě udržovaný hrobeček s rudou hvězdou vysypanou z červených kamínků na bílém podkladu, to je něco, co u nás v kraji, z velké části osvobozeném Američany, prakticky není vidět.

Kamenný Most

Kousek od Zvoleněvsi, co by kamenem dohodil (a zbytek doběhl), leží Kamenný Most, osada o nějakých čtyřech stovkách duší, o které jsem si nejdříve myslel, že je administrativní součástí Zvoleněvsi nebo nějakých pět kilometrů na severovýchod ležících Velvar. Ale je to samostatná obec se vším všudy, dokonce má i svou vlajku a může se pochlubit hnedle tisíciletou historií – nejstarší zmínka o Kamenném Mostě pochází z roku 1088. Osada leží na Knovízském potoce v místě, kde byl podle staré pověsti na cestě z pražského knížecího sídla do Stadic postavený primitivní kamenný most, který jí zřejmě dal jméno.

Tři čtvrtiny Pánské jízdy nad menhirem

Největší, ba možno říct jedinou pamětihodností v Kamenném mostě je něco přes metr vysoký kámen s reliéfem latinského kříže, jehož původ je obestřen zřejmě už nerozluštitelným tajemstvím. Někteří badatelé soudí, že jde o menhir, pravěký kultovní objekt, který tu zanechali snad Keltové, ti střízlivější ho považují za nouzový náhrobek ze středověku nebo dokonce novověku. Najít ho není těžké, je necelý kilometr za vsí u zaniklé cesty do Zvoleněvsi, na kterou zájemce navede nevelká, ale nepřehlédnutelná směrovka u silnice. Chůze hluboce zaříznutým úvozem byla koncem října lehce problematická, brodili jsme se tam po kotníky hlubokou vrstvou už dost nahnilého ovoce, spadaného ze spousty nejspíš už zplanělých jabloní a švestek, jimiž je úvoz hustě zarostlý. Zpátky jsme šli raději, riskujíc tak konflikt s domorodci, přes pole a nedbale oplocené zahrady, naštěstí na nás ale nikdo psy nepoštval. Menhir u Kamenného Mostu je v katalogu „Kamenné kříže Čech a Moravy“ vedený jako křížový kámen pod evidenčním číslem 1362, v mé sbírce kamenných křížů by mu příslušelo přírůstkové číslo 368.

Stránovský viadukt

Železniční viadukt pod Stránovem

Sotva deset kilometrů před Mladou Boleslaví se při silnici I/16 rozkládá obec Jizerní Vtelno, jíž dominuje na vysokém srázu nad řekou Jizerou vystavěný romantický novorenesanční zámek Stránov, vděčná to kulisa filmových a televizních pohádek. Silnice odtud prudce klesá několika serpentinami do hluboce zaříznutého údolí, nad kterým se vypíná obrovský betonový železniční viadukt. Je to můj „dobrý známý“ už více než padesát let. Potkával jsem se s ním už na mých prvních cestách do skal na počátku 60. let.  Měl jsem ho na cestě pokaždé, ať  už jsem jel z Varů stopem do Jičína a na Prachov, nebo později z Prahy vlakem do Turnova a do Skaláku. Obě ty cesty nutně vedly přes Boleslav a tedy buď po silnici pod viaduktem, nebo po železnici po něm.

Stránovský viadukt je známý nejenom svými rozměry, při délce 152 a výšce 27 metrů byl ve své době největším železobetonovým mostem u nás, ale i velice krátkou dobou jeho stavby, která trvala pouhých 120 dnů. Potom, co na začátku minulého století dosloužil původní příhradový most z roku 1865, vyšel ze soutěže, vyhlášené roku 1923, vítězně projekt betonové nosné konstrukce, který vypracoval zakladatel československého betonového stavitelství ing. Stanislav Bechyně. Práce byly zahájeny 7. dubna 1924 a do 10. srpna byly vybetonovány části hlavních kleneb a arkádových rámů až do výše ocelových konstrukcí původního mostu, po kterém po celou tu dobu vesele jezdily vlaky. Následná výluka, během které byla dokončená betonáž celého mostu, trvala pouhých 40 dní do 18. září a pár dnů poté už byla stavba kompletně předaná. Na máloco jsem se o této Pánské tak těšil, jako na to, že si tenhle krásný viadukt, který je jako křehká pavučinka zavěšený nad údolím Strenického potoka kousek před jeho ústím do Jizery, vyfotím. Nakonec z toho bohužel sešlo, protože most, který tu poctivě slouží už víc než devadesát roků, právě prodělává ozdravnou kůru, během které je z větší části zakrytý textiliemi.

Hořice poprvé

Nepočítám-li oběd v Židněvsi v zájezdní hospodě s neuvěřitelným názvem „Satelit“, stavěli jsme počtvrté až v Hořicích, kde jsme nejprve v místním Lidlu doplnili zásoby jídla a alkoholických nápojů, a pak navštívili Galerii plastik na vrchu Gotthard. Byl konec sezony, den před uzavřením, v menším ze dvou výstavních sálů už malovali a pokladna nefungovala, takže nás dovnitř pustili bez vstupného. Moc mě ta expozice nenadchla, ale zas taková ztráta času to přece jen nebyla. Na sochy rozeseté v hojném počtu vůkol v parku jsme si vyhradili některý z příštích dnů, a jak se pak ukázalo, udělali jsme dobře…

Třebovětice

Smírčí kříže na návsi v Třebověticích

V Hořicích skončilo naše trápení na „rychlostních“ silnicích, díl už jsme pokračovali po okresních či  místních komunikací, jejichž „kvalita“ si nezadala s kvalitou silnic v pohraničí. Poslední zastávku před cílem na Hvězdě jsme udělali v Třebověticích, kde jsem si už za soumraku vyfotil čtyři starobylé smírčí kříže, seřazené na návsi jako vojáci. První zleva je fragment kříže s uraženou hlavou a pravým ramenem, o kterém se traduje, že představuje koně. Vztahuje se k němu pověst o dvojnásobné vraždě novomanželů odmítnutým milencem. Výstřely prý přitom poplašily koně a v nastalém zmatku pod převráceným vozem zahynulo dalších pět lidí. Křížů prý také bylo původně sedm, ale už v roce 1895, kdy byla tahle pověst zaznamenaná, našel Dokoupil jen tyhle čtyři, a i ty sem byly nejspíše svezeny z více míst. Pro mne to byly první a možná i poslední kříže nalezené v okrese Jičín.

Na místě, kde stojí třebovětické kříže, by měly být i dřevěná zvonička a barokní kříž na vysokém soklu v ohrádce obehnané nízkým kovovým plotem. V reálu jsme ale žádný kříž nenašli, ani zvoničku, ani informaci o tom, kam a proč tyto památky zmizely.

Hvězda

Náš dočasný domov v osadě Hvězda

Konečná stanice a náš domov na příštích pět dnů. Nepatrná víska o pár usedlostech, mezi nimi pěkně opravená kaplička, ve zdejších končinách obvyklý vysoký kamenný kříž a slušně udržovaným pomníkem padlých z 1. světové války, která tuhle malou osadu připravila o osm mužů, z nichž pět mělo příjmení Rindt. V „našem“ statku nás přivítala žena neurčitého věku a neuvěřitelně postavy. Vypadala jako dobře nacucané klíště, téměř dokonalá koule s malou hlavou a tenkýma nohama a rukama. Pokoušela se z nás vyloudit asi o třetinu vyšší sumu, než byla původně dohodnutá, bránili jsme se ale statečně, a tak se jí povedlo zvednout cenu o pouhých 30 korun na osobu a noc. My byli spokojení, že jsme to takhle uhádali, a babizna si určitě mnula ruce, jak nás napálila. Účet nám samozřejmě nedala žádný a mám pocit, že kdybychom po ní něco takového chtěli, vyhnala by nás z domu předstírajíc, že na statku vypukla nějaká nakažlivá choroba. Největší spor jsme s ní vedli nad cenou dřeva, které nám chtěla servírovat na topení, nakonec jsme jí řekli, ať si svoje palivo nechá, my že si dřevo budeme kupovat průběžně na našich cestách, a to jsme také po zbytek dnů dělali.

Všechny fotky z prvního dne