Výlet do Bavor, který jsme podnikli poslední den v září, byl svým způsobem výjimečný. Především to byl náš první výlet v právě započaté osmé dekádě mého žití, necelý týden po dovršených sedmdesátinách. Slavit mohla i naše Brita, neboť to byla její vůbec první zahraniční cesta. Musela kvůli tomu podstoupit pro ni zřejmě dost nepříjemnou proceduru čipování a my museli vysolit šest stovek za vydání jakési „psí knížky“ s doklady o této proceduře a očkování. Celkově byla ta cesta velice úspěšná, neboť jsme ani jednou nezabloudili a bez nejmenších problémů našli všech sedm kamenných křížů, jejichž nalezení jsem si ráno před odjezdem vzal do hlavy. Nebylo to moc složité, z nepřeberného seznamu téměř sta drobných kamenných památek evidovaných v tomto okrese jsem vybral ty, které by podle popisů měly být k nalezení nejsnáze, a také byly.
Cíle naší cesty ležely v bavorském zemském okrese s jazykolomným názvem Neustadt an der Wadlnaab, jedním z deseti okresů regionu Oberpfalz, po česku Horní Falce, takto jedné z nejhezčích oblastí při hranicích s Českem. Největším tahákem tady je romantické údolí řeky Waldnaab, česky se jí říká Lesní Nába. Čilá horská říčka pramení na našem území při česko-bavorské hranici v oblasti Českého lesa asi 15 kilometrů západně od Tachova, po nějakých patnácti stech metrech své pouti po našem území vtéká natrvalo do Bavorska, kde se spolu s dalšími Nábami, Borovou a Smrkovou, promění v Nábu bez přívlastků a po nějakých 165 kilometrech se u Regensburgu vlévá do Dunaje. Nejatraktivnějším úsekem řeky je hluboce zaříznuté údolí Waldnaabtal mezi městy Windischeschenbach a Weiden, kterým vede turistická stezka sjízdná i pro kola. Tu si snad, dovolí-li mi to zdraví a peněženka, ještě někdy projedeme, tentokrát jsme ale jeli do Bavor za kamennými kříži.
Středověký kamenný kříž za zrcadlem autobusové čekárny, prasárna, jakou by člověk v katolickém Bavorsku nečekal…
Na první jsme narazili při vjezdu do města Neustadt po sjezdu z dálnice A93 na křižovatce, kde se v dost ostrém úhlu odbočuje doleva silnice na Floss. Starý, silně zvětralý žulový kříž o rozměrech cca 70 x 60 cm s rytinou pluhu na čele je zasazený do severní zdi hřbitova. V roce 2008 dostala tahle středověká památka těžkou ránu, když autobusovou zastávku na chodníku před hřbitovní zdí zastřešili tak brutálním způsobem, že se kříž ocitl za zrcadlící se skleněnou stěnou tak, že je nejenom nefotografovatelný, ale za slunka téměř neviditelný. Těžko říct, co radnici v Neustadtu vedlo k tomu, že takovou prasárnu vůbec povolila…
Návrší nad osadou Aich, místo pro smírčí kříž jako stvořené
Další křížky na naší cestě už jsme nacházeli ve stavu, na jaký jsme z Bavorska zvyklí. Za druhým jsme si zajeli na východní okraj města, kde stojí pár metrů vlevo od silnice na Störnstein dobře opracovaný žulový monolit o rozměrech 90 x 80 cm bez jakýchkoli vrypů a dalších znamení. Nejhezčí pak byl třetí kříž, za kterým jsme museli zpátky přes celé okresní město až za jeho jižní okraj do malé zemědělské osady Aich, která je spolu s o něco větší osadou Roschau administrativní součástí asi šest kilometrů jižně vzdálené obce Theisseil. Staletími dost silně poznamenaný kříž s krátkými širokými rameny a zřetelnými rytinami pluhu na obou stranách stojí asi půl kilometru severovýchodně od osady pod vzrostlým dubem u staré formanské cesty z Neustadtu do Wilchenreuthu. Z místa je moc pěkný výhled do krajiny jižně od Neustadtu.
Kamenný kříž se symbolem radlice pluhu na jihozápadním okraji města Floss
Poté, co jsme tak snadno „vyřídili“ okresní město Neustadt, vyrazili jsme směrem k dalšímu významnému sídlu této oblasti, a tím je město Floss. Trhová osada s více jak tisíciletou historií nabízí celou řadu zajímavých památek, mimo jiné hned dva kostely zasvěcené sv. Janu Křtitelovi – starší Evangelische Pfarrkirche St. Johannes Baptist ze 16. století a mladší Katholische Pfarrkirche St. Johannes der Täufer, vystavěný v letech 1910 až 1912 (proč se Jan Křtitel jednou jmenuje Babtist a podruhé Täufer samozřejmě nemám ani tušení). Kromě toho je ve Flossu ještě barokní poutní kostel sv. Mikuláše z první čtvrtiny 18. století, židovský hřbitov se čtyřmi sty náhrobky, z nichž nejstarší pochází z roku 1692, a dokonce i synagoga z roku 1817, zničená při listopadovém pogromu v roce 1938, která po obnovení v roce 1980 slouží jako svatostánek židovské obci Weiden. Takže i sem se ještě jednou podíváme…
V neposlední, a pro nás dokonce v první řadě se může Floss pochlubit hned čtyřmi starobylými kamennými kříži, hlavními to cíli naší cesty sem na začátku října 2015. První z nich stojí na jihozápadním okraji města namístě, kde z příjezdové silnice od Weidenu odbočuje doleva „véčko“ ulic Raiffeisenstrasse a Marterweg. Robustní žulový kříž, vysoký bezmála metr, zdobí ve zdejších končinách dosti běžná rytina radlice pluhu.
Kříž na místě bídné smrti krejčíka
Další kamenný kříž stojí na opačném, severozápadním konci města na okraji malého parkoviště na místě, kde ze silnice na Plössberg odbočuje cesta do Gössenu. Vlivem počasí a snad i lidskými zásahy dosti silně pošramocený kříž je spojován s pověstí o místním krejčíkovi, který se na tomto místě dostal do rozepře s nějakým cizincem a na následky sporu, který zřejmě přerostl v pranici, zemřel. Pověst se opírá o reliéfy krejčovských nůžek, které by měly být na obou stranách kříže, ale já tam nic nůžkám podobného neviděl (nejspíš moje chyba).
Nejzajímavější ze čtyř křížů, které jsou na katastru města Floss evidovány, se nacházejí na návrší Nikolaisberg (na mapě Nikolaiberg, místním dialektem Nikerl), kde stojí poutní kostel sv. Mikuláše. Dva typově shodné kříže, oba s rytinou radlice pluhu, stojí u paty schodiště ke kostelu asi osm metrů od sebe, pravý velmi slušně zachovalý, levý s uraženou hlavou. Stojí tady už víc jak čtyři sta let, zakresleny jsou na tomto místě už na mapě z roku 1600.
Loading...
Vendis
Parádní úlovek, parádní výlet, parádní počasí! Ať to parádně šlape i v té osmé dekádě 🙂
PS: I ta křížová cesta je hezká – poctivá žula, poctivý bronz..