Po dlouhé, jistě víc jak měsíční přestávce jsem posledního června letos už podruhé zahájil můj cyklistický rok. Poprvé jsem sice na kolo sedal už v březnu, ale koncem dubna jsem musel velocipéd uskladnit v garáži, neboť mě „chytlo koleno“. Ozvalo se poprvé po nějakých dvaceti letech od úspěšné artroskopie na ortopedii v Ostrově, a stálo to za to. Byly dny, kdy jsem měl problém zvednout se ze židle a na procházky s Britou jsem chodil oholený (tedy o holi). Trvalo to víc jak měsíc, aby to nakonec přestalo samo od sebe týden před plánovaným vyšetřením na ortopedii (objednací doba cca 6 týdnů!). První vyjížďku jsem naplánoval tak, abych nikdy nebyl moc daleko od Lokte, kdyby se bolest vrátila – dali jsme si necelých 30 kilometrů z Lokte přes Svatošské skály a Tašovice do Hor a přes Vildenavu zpátky do Lokte.
Obec Hory (německy Horn) určitě nepatří mezi turistické magnety a od chvíle, kdy byla otevřená dálnice z Varů do Chebu, sem zabloudí málokdo. Historie obce je přitom víc jak šest a půl století stará, první písemná zmínka pochází z roku 1350. Největšího rozmachu se Hory dožily před druhou světovou válkou, v roce 1930 tu bylo napočítáno 617 obyvatel spolu s dnes už zaniklou osadou Podhoří (Hunschgrün) to dělalo 1028 obyvatel, kteří bydleli ve 125 domech. Po válce ale počet obyvatel hlavně v důsledku odsunu Němců prudce klesl a dnes tu žijí necelé dvě stovky lidí. V roce 1961 přestaly Hory jako samostatná obec existovat a staly se součástí Jenišova, v roce 1975 pak byly i s Jenišovem „přifařeny“ ke Karlových Varům a jejich samostatnost byla obnovena až k 1. lednu 1994.
Bývalá formanská hospoda v Horách (v zimě 2011)
Památek hodných toho jména je v Horách pramálo, obec dokonce nemá ani kostel, který v minulosti nahrazovala kaplička, po roce 1900 gruntu přestavěná v neogotickém slohu. Po 2. světové válce zpustlou stavbu se podařilo opravit až po sametové revoluci, a dík za to patří zejména zdejšímu rodákovi panu Stieflovi z Bindlachu u Bayreuthu, který rekonstrukci zaplatil. Dokončena byla v září 1997, kdy byla kaplička za velkého sběhu lidí zasvěcena sv. Anežce Přemyslovně.
Více než tato v podstatě novostavba zaujme návštěvníka Hor rozložitý obytný dům s bílým, hrázděným štítem, který musí uhodit přes oči každého, kdo jede po staré silnici z Karlových Varů do Lokte, a je dobře viditelný i z dálnice. Dům má popisné číslo 1, dokončen byl 20. listopadu 1688 a až do roku 1950 sloužil jako zájezdní hostinec, kde vozkové i koně odpočívali, posilňovali se a někdy i přespávali. Dům je krásným příkladem venkovské architektury někdejšího Chebska. Na zděném přízemí je položený roubený věnec a na něm je vystavěné hrázděné patro s mansardovou střechou a franckou lomenicí, v těchto končinách ne zcela obvyklou. Je také třeba vědět, že jde o poslední z rozlehlého souboru staveb někdejší formanské hospody, sýpka a stodola byly zbořeny už před dávnými lety.
Ještě zajímavější, než dům samotný, je jeho historie, ve které jsou zapsány i dvě naprosté kuriozity. Ve své knížce „Obec Hory“ je uvádí dnes už bohužel nežijící karlovarský kronikář a náš dobrý kamarád Vladislav Jáchymovský, což je pro mne zárukou, že nejde o nějaké z palce vycucané báchorky. Protože bych to lépe než on nepřevyprávěl, uvádím Vláďův text v plném znění:
„Pod jednou střechou zde byl vskutku ojedinělý způsob vlastnictví, kdy zde mírumilovně žily dvě rodiny. V přízemí rodina hostinského, v prvním patře rodina hospodařícího sedláka. Vždy ve třetí silvestrovské noci došlo k přestěhování obou rodin, ke vzájemné výměně bytů a ke změně pracovního zapojení. Za tři roky – o silvestrovské noci – při vytrubování se vše ve venkovské snášenlivosti opakovalo. Na stěhování se podíleli aktivní pomocí všichni přítomní silvestrovští hosté, nic se nerozbilo a pivo ve džbáncích bylo k volnému použití.
Druhá kuriozita tohoto objektu je právní, sociální. Zatímco se ve staré hospodě často tančilo podle melodií kolovrátku nebo tahací harmoniky, měli zde žebráci a bezdomovci svůj vlastní stůl, event. lůžko v noclehárně. Zde se mohli scházet, když hospoda byla poloprázdná. Bez právních řádů, bez posuzování a rozhodování sociální komise se dostalo těmto osobám pomoci, což je jeden z kamínků mozaiky vnitřní kultury Chebska.“
Hraniční kámen z roku 1787
Slušelo by se uvést i to, že v domě se po roce 1950 vystřídala řada nájemníků, kteří se o stavení moc nestarali, a dům rychle chátral. Že o něm dneska nepíšeme v minulém čase, je zásluhou současného majitele objektu pana Neuderta a jeho rodiny. Od roku 1980, kdy se sem nastěhovali, se o dům starají s péčí, jaká se hned tak nevidí, i přes to, že stavení není pod památkovou ochranou a nemohou si tedy nárokovat žádné příspěvky. Panu Neudertovi také vděčíme za to, že na prostranství před hlavní bránou do dvora jeho stavení můžeme obdivovat starý hraniční kámen s letopočtem 1787. Kámen pochází z Podhoří a je to dneska nejspíš jediná nemovitá památka na osadu, která v prvních dvou desetiletích 20. století byla dokonce lidnatější, než její „mateřská“ obec Hory – v roce 1910 tu napočítali 470 duší, zatímco v samotných Horách jich žilo necelých 450. Dnes bychom Podhoří hledali marně, území, kde osada stála, je překryto důlní výsypkou.
Na cestu do Hor jsem si ani nebral fotoaparát, a snímky, které jsem pořizoval telefonem, se moc nevyvedly, naštěstí jsem ve svém archivu našel lepší fotky z února 2011…
Loading...
Napsat komentář