Za kamennými kříži na Chomutovsku

Sotva dva týdny po úspěchu v Úhošťanech jsem se opět vypravil na Chomutovsko, tentokrát sám a vlakem, s cílem dohledat těch pár kamenných křížů, které mi v téhle oblasti chybějí. Naplánoval jsem si čtyři a našel jsem čtyři a do mé „sbírky“ drobných kamenných památek přibyly i dva odpočinkové kameny a pár pěkných barokních soch. Stačilo mi na to necelých sedm hodin; v sedm ráno jsem ve Varech nasedal do rychlíku a před druhou odpolední jsem na stejném nádraží vystupoval.

Svatý Jan Nepomucký v Bílencích

Až na první zastávku, kterou jsem měl naplánovanou v Bílencích, jsem nemusel udělat ani krok, nepočítám-li těch pár od vlaku na autobusovou zastávku před nádražím v Chomutově. Autobus přijel o čtvrt hodiny později, než měl, s nejapnou výmluvou, že přes noc stál pod kvetoucí lípou a musel tedy umýt okna. Vzhledem k tomu, že paní, která tady čekala na stejný spoj, nehnula ani brvou, to v těchto končinách je asi normální. Bílence se rozkládají nějakých sedm kilometrů jihovýchodně od Chomutova při silnici do Velemyšlevsi. Místo bylo osídlené nejspíš už mladší době kamenné, první dochovaná písemná zmínka o obci ale pochází až z roku 1355, kdy byla majetkem Jindřicha z Bílenců. V té době už ves měla kostel, v roce 1370 povýšený na farní.

Bílence patrně nikdy nebyly čistě německou obcí, při sčítání lidu v roce 1930 se tady 72 z celkem 519 obyvatel hlásilo k národnosti české a v roce 1937 tu byla dokonce zřízena česká jednotřídka. Obec byla před druhou světovou válkou slušně vybavená, působili tu kovář, sedlář, krejčí, švec, dva řezníci, dva holiči, trafika, mandl, čtyři obchody se smíšeným zbožím, velká restaurace se sálem a menší hostinec s řeznictvím. Po válce nastal rychlý úpadek, počet obyvatel do roku 1950 klesl proti roku 1930 o víc jak dvě třetiny na 159 a dnes tady žije ve 49 staveních jen 77 lidí. A to ještě mohou Bílence mluvit o štěstí, že vůbec ještě existují, v polovině 80. let už měly namále kvůli plánované výsypce Velemyšleves, která by znamenala jistojistý zánik celé obce.

Smírčí kříž "na koberečku" na chodbě Obecního úřadu v Bílencích

Pamětihodností se v Bílencích moc nenachází. Na kraji vsi u mostku přes říčku Chomutovku zarůstá křovím socha sv. Jana Nepomuckého z poloviny 18. století a v budově bývalé školy, dnes sídla obecního úřadu je uložený starý smírčí kříž. Přenesen sem byl od silnice do Voděrad, kde byl v roce 2009 objevený při zemních pracech, a od té doby tu leží na chodbě na koberečku a čeká, až někdo určí (a asi i zafinancuje) jeho další osud.

Kamenný kříž ve Všehrdech

Z Bílenců jsem se za dalším křížem vydal pěšky do nějakých pět kilometrů vzdálených do Všehrd. Silnice tam vedla přes Hořenec, místní část obce Nezabylice. Nevelká, ale pěkně upravená osada se může pochlubit pěknou kapličkou sv. Anny z roku 1769, před dvěma lety vzorně rekonstruovanou, a pěknou sochou sv. Jana Nepomuckého u mostu přes potok Hačka. V Hořenci mě taky nějací dobří lidé stříhající trávu na návsi navedli na polní cestu, která mi zkrátila cestu do Všehrd o dobrý kilometr. Vedla mezi pozemky, na kterých se popásaly krávy, jaké jsem u nás ještě neviděl, vypadaly jako krotké příbuzné amerických bizonů. Kříž ve Všehrdech je snadno k nalezení, stojí uprostřed obce v miniaturním parčíku u autobusové zastávky nedaleko brány místní věznice.

Přítomnost kriminálu ve vsi asi dělá lidi ve Všehrdech lepšími, jak jinak si vysvětlit, že mi první člověk, kterého jsem se ptal, nevede-li odtud do Údlic nějaká polňačka, abych nemusel po asfaltu, nabídl, že mě tam odveze. Nejel tam samozřejmě extra kvůli mně, musel do krámu pro cigarety, ale šacuju, že tak 99 lidí ze sta by cizímu nic podobného nenabídli. Ušetřil mi dobře čtyři kilometry, teda asi hodinu chůze na slunci, které tou dobou už pražilo, jako smyslů zbavené. Díky ti, dobrý muži…

Odpočinkový kámen u kostela v Údlicích

Údlice jsou městem plným docela pěkných barokních soch, které sem byly přemístěny z okolních obcí zaniklých v důsledku povrchové těžby uhlí. Původní nejsou ani dva kamenné kříže, kvůli kterým jsme do Údlic jeli s Maruškou v září 2012; oba jsem našel na stejném místě i tentokrát. Z plastik rozestavěných kolem kostela Povýšení sv. kříže mě zaujaly sloup se sousoším Nejsvětější Trojice a socha sv. Václava, která sem byla přenesena ze zbořeného kostela v Hrušovanech. Mezi nimi se nachází jeden z „odpočinkových kamenů“, které jsou na Chomutovsku poměrně hojné, zato jinde se nalézají jen výjimečně. Jsou to v podstatě sedátka s jakýmsi „hrbem“, který je tu proto, aby na něm spočinula váha krosny, kterou tak poutník nemusí sundávat ze zad. Že je kámen je pěkně starý, dokazuje na něm vytesaný letopočet 1587. Druhý takový kámen je na okraji obce Údlice vlevo od silnice do Chomutova. Je snadno k přehlédnutí, neboť je až po sedátka zapadlý do trávy, ze které vyčnívá jen ten „hrb“ na krosnu. Pár metrů od něho se mezi dvěma stromy v přebujelém větvoví doslova ztrácí barokní sousoší sv. Jana a Pavla, jehož stav je na první pohled dost tristní, a jestli se o ně někdo urychleně nepostará, nebude brzy oč se starat. Tenhle kámen je o něco mladší, letopočet na něm udává 1612.

Kamenný kříž zazděný u paty zchátralého domu na Dukelské ulici v Chomutově

Nebýt cedule oznamující konec obce Údlice a začátek obce Chomutov, člověk by ani nepoznal, že se octl v jiném městě. Do centra Chomutova jsou to odtud ještě víc jak dva kilometry a určitě to není cesta, jakou bych doporučil k nedělní vycházce. Rozpadajících se domů, jejich původní účel bych se neodvažoval odhadnout, je podél ní víc, než je v kraji obvyklé. U paty jednoho z nich, údajně jde o čp. 1367, ale číslo není nikde vidět, je zazděný asymetrický kamenný kříž. Prostor před domem je zarostlý vysokou trávou, a kdybych neměl fotku té ruiny s charakteristickým cihlovým ostěním oken, jistě bych kříž přehlédl.

Kamenný kříž z Černovic před muzeem v Chomutově

Čtvrtý, a pro tento den poslední kříž jsem našel před objektem bývalého jezuitského gymnázia, kde dneska sídlí chomutovské muzeum. Kříž datovaný 1661 stál až do roku 2013 při cestě z Černovic na vrch Hradiště, kam jsem se tak dlouho chystal, až kříž přemístili právě sem. Stojí tu, chudák, ve vysoké trávě, kterou nikdo neseká, protože, jak jsem se dozvěděl v muzeu, „jim ten trávník nepatří“. Proč a kdo teda zařídil ten transfer, jsem se u službukonajícího muzejníka už nedozvěděl, a tak jsem se vydal k nádraží a vláčkem zase domů. Byl to docela povedený den…