Úspěšná premiéra čtyřnohého hledače křížů

Jmenuji se Brita

Hodně vody proteklo říčkou Úhlavkou od pátku 6. března, kdy jsme s Vendisem marně hledali kamenné kříže v údolí Senetického potoka, do soboty 18. dubna, kdy jsem se na tohle místo dostal podruhé. Delší než měsíční pauzu mi vyplnily takové „radosti“, jako byl třeba endoskopický zákrok ve vojenském špitále ve Střešovicích, ale i skutečné radosti, ke kterým nesporně patří přírůstek do naší loketské rodiny. Adoptovali jsme totiž osmiletého čtyřnohého sirotka slyšícího na jméno Brita, který se postaral o to, že jsme dobrých čtrnáct dní nevěděli, kam dřív skočit. Jak zharmonizovat chod domácnosti, kde už víc jak čtyři roky žijí dvě kočky, tak, aby se nám zvířátka navzájem respektovala.

Maruška s Britou u křížku ve Svojšíně

Nakonec jsme to všechno přežili ve zdraví, my lidé, obě naše kočky i pejsek, který u nás náhradu za svého v Pánu zesnulého páníčka našel překvapivě rychle. Zvládl nakonec úspěšně i celodenní výlet do Kladrub, a to jak poměrně dlouhou jízdu autem, tak i více než dvouhodinový výšlap z Kladrub do údolí Senetického potoka a zpátky. Oproti našemu výletu s Vendisem, kdy jsme měli v plánu tři kříže a našli jediný, byla tahle naše cesta úspěšná na sto procent – Brituška si našla svoje první čtyři křížky a tvářila se, jako že jí to baví.

První křížek jsme našli už cestou do Kladrub ve Svojšíně, kde se krčí pod vysokým starým kaštanem před kostelem sv. Petra a Pavla. Křížek je opravdu mrňavý, na výšku nemá ani půl metru, na čele pak má vyrytý čtyřřádkový nápis MF / TRUBA / 1371 / 1372, jehož význam je dnes neznámý. Křížek je z rodu „stěhovavých“, původně stával na severovýchodním okraji vsi na kraji pole vlevo od silnice do Otročína, kde ho někdy v roce 2002 objevil Jarda Dietl, a než byl postavený na svoje současné stanoviště, odpočíval nějaký čas uložený ve sklepě obytného domu v Plzni.

Ve Svojšíně jsem až dosud byl jen jednou, někdy v 90. letech jsem tudy bůhvíodkud a bůhvíkam projížděl na kole, vesnice tehdy skýtala obraz zkázy a zmaru, jako ostatně většina obcí v tomhle kraji. Dneska je radost se tady zastavit, kór teď na jaře, kdy před zámkem zářícím světle žlutou fasádou kvetou magnólie. Novou fasádu má i kostel sv. Petra a Pavla, ve kterém se právě v době naší návštěvy tužila parta řemeslníků, takže i interiér snad brzy prohlédne, a vypadá to, že opravy se dočká i barokní fara, kterou od kostela odděluje pěkný cihlový plot.

Kříž v Lomu u Tachova

Snadným nálezem byl i kamenný kříž v Lomu u Stříbra, který je na rozdíl od minikřížku ve Svojšíně učiněným obrem. Žulový monolit vysoký 127 cm s rozpětím ramen 115 cm doslova trkne do očí každého, kdo do Lomu přijíždí od Svojšína.  Stojí prý na místě, kde se tachovská větev Norimberské stezky lomila k západu, z čehož prý pochází i jméno obce Lom. Na čelní straně kříže jsou zyhloubené reliéfy dvou seker s dlouhými topůrky a nad nimi malý křížek. Na webu smircikrize.euweb.cz se uvádí, že „podle pověsti se zde ve sporu o lesní pozemek zabili dva bratři“, ale zároveň tu citují Dreyhausena, podle kterého se tady z žárlivosti svými srpy vzájemně zabily dvě děvečky (Hier töteten sich zwei Mägde aus Eifersuchtsgründen mit ihren Sicheln). Skutečnot asi bude někde jinde…

Snadnými nálezy byly konec konců i oba kříže v údolí Senetického potoka. Ke kamenům, které jsme v březnu marně hledali na pravém břehu, držíce se „jak lejno košile“ map, na nichž byly zakresleny právě tam, jsme po ujištění, že jsou na vyšlapané pěšině vedoucí po břehu levém, šli takřka najisto. Takový už je život.

Křížový kámen v údolí Senetického potoka

První proti proudu potoka je dost nahrubo opracovaný, necelý metr vysoký žulový hranol s reliéfem kříže v kruhu na čelní straně. Na fotkách z roku 2010 stojí volně usazený asi metr od vzrostlého smrku, my jsme jej u toho stromu našli volně stojící a opřený zadní stranou o kmen. S velkou pravděpodobností se jedná o hraniční kámen – stojí v místech, kde se stýkaly hranice území patřících klášteru Kladruby a panství Lobkowitzů, které byly zároveň hranicemi mezi kraji Pzeňským a Klatovským.

Jen o pár desítek metrů dále proti proudu potoka se nachází na čele vyryté iniciály GW a datum 3. 9. 1784. Porovnáním dat s matrikou se zjistilo, že byl postavený na paměť kladrubského purkmistra Georga Willingera, který byl na tomto místě raněný mrtvicí.

Willingerův kříž

Willingerův kříž byl čtvrtý a poslední kámen, který jsme na našem prvním velkém výletě s Britou našli. Zastavili jsme se sice ještě ve Stříbře, kde by měly být nejméně tři kamenné kříže volně přístupné v atriu muzea, ale svět div se, stříbrné muzeum má až do konce května o víkendech zavřeno (v neděli dokonce po celý rok!). Ausgerechnet o víkendech, kdy se dá čekat, že někdo přijde a zaplatí vstupné, že… No tak jsme si místo muzea dopřáli kávu s čokoládovým krémem a lívanečky v restauraci Štybar. Podobnost se jménem cyklisty, který se před pár dny blýskl druhým místem na 113. ročníku závodu Paříž – Roubaix, není vůbec náhodná. Penzion s restaurací skutečně patří závodníkovi, který se jako první z Čechů v tomto závodě, zařazeném do kategorie „evropské monumentální klasiky“ a pro svou obtížnost nazývaném „Peklo severu“, prosadil na „bednu“.

Další fotky z výletu