Ještě pořád nám doma v Lokti před domem stojí hrablo na sníh a hezčí půlka rodiny ještě pořád jezdí lyžovat, ale záplava kvítí na záhonech jasně signalizuje, že zima už to má spočítané. Jaro je tady a s ním i nové zápisy do mé sbírky. V úterý 3. března jsem si ve Svatavě na zahrádce pana Haranzy vyfotil torzo kruhové stély pocházející z Hájů u Horního Slavkova, v pátek jsme se s kamarádem Vendisem radovali z nálezu kamenného kříže v polesí Dušníky u Tachova a protože týden, jak známo, končí nedělí, oslavil jsem v neděli Mezinárodní den žen u historického kamenného ukazatele směru v Abertamech. Nebyl to vůbec špatný týden!
Torzo kruhové stély z Hájů na zahrádce pana Haranzy
Ten kámen z Hájů byl víc jak šedesát let považovaný za ztracený, jeho podobu naposledy zaznamenal Karel Šrámek v roce 1949. O tom, že je na soukromém pozemku ve Svatavě jsem se dozvěděl asi před rokem, a bylo mi to sděleno za spikleneckého pomrkávání jako tajemství, které by nebylo vhodné publikovat. Byl jsem se tam podívat, kámen jsem viděl, ale jak jsem slíbil, držel jsem jazyk za zuby. Důvody pro embargo ale na sklonku loňského roku nejspíš pominuly, den před Silvestrem se fotky ze Svatavy objevily na webu, a tak jsem se do Svatavy vydal s prvním jarním slunkem i já.
Nedokážu přesně říct, co jsem vlastně čekal, šmírovat kolem cizích zahrádek mi bylo odjakživa trochu žinantní, a tak jsem se kolem toho stavení pohyboval dost obezřetně. Pozornosti majitele nemovitosti jsem ale neunikl, a rozhodně toho nelituji. Byl jsem pozván dál s tím, že nejsem zdaleka první, koho ten kámen zajímá a kdo si ho přišel vyfotit, a docela dobře jsme si pokecali. Vyprávěl mi třeba, jak tuhle stélu objevil před asi sedmi lety v Milešově na hromadě stavebního kamene, rozbitou na dvě části, které sám slepil dohromady, a já zas na oplátku dal k lepšímu lidovou pověst, která bývala s tímhle kamenem spojována: Za starých dávných časů se po cestě z Horního Slavkova do Hájů vraceli od křtu lidé, kteří za sebou táhli vozík s nemluvnětem, které jim z vozíku vypadlo, aniž by si toho vůbec všimli. Když na to přišli a pro dítě se vrátili, našli ho s očima vyklovanýma od havranů. Na památku téhle tragédie pak byl na místě usazený kámen ve formě prázdných očních důlků. Tuhle morbidní pověst zmiňuje řada německých autorů, i když každý trochu jinou variantu. Podle jedné například měla být tou osobou, která ztratila děcko, dokonce porodní bába, jiné autority obviňují z vyklování očí místo havranů vrány, i když německému názvu obce Háje „Rabensgrün“ samozřejmě lépe odpovídají havrani, ale podstata děje zůstává stejná.
Kde se vlastně vzaly Háje?
Cesta z Hájů do Horního Slavkova
Samozřejmě mi to nedalo, a dodnes existující cestu z Hájů do Horního Slavkova jsem si prošel, akorát odbočku do Ležnice, u které měla podle Šrámka stát mezi třemi stromy ta stéla, už jsem tam nenašel. Od doby, kdy to tady Šrámek kreslil, se toho na trase Horní Slavkov – Háje ostatně změnilo víc, vyrostl tady třeba hlubinný důl Svatopluk s celým areálem staveb, ze kterých jsou dnes nevzhledné ruiny. Jméno obce Háje se měnilo dokonce dvakrát – nejstarší známý název Roobergrun z první poloviny 16. století se od poloviny 19. století změnil na Rabensgrün, a to vydrželo až do roku 1945. V rámci počešťování německých názvů obcí se objevil název Havraní (odvozený od Rabens-), který používá i Šrámek, ale nakonec byl schválen a dodnes je používán od druhé poloviny slova Grün odvozený název Háje.
Za zmínku určitě stojí, že Háje jsou faktickou kolébkou českého porcelánu. Právě v téhle obci je totiž doložen vůbec první úspěšný pokus o výrobu porcelánu u nás. Na svědomí ho měl už v roce 1789 zdejší povozník Franz Anton Habertitzl, který dokonce založil výrobní družstvo, v němž měli podíl také okolní statkáři. Jenže Habertitzl v roce 1792 zemřel, družstvo se po neúspěšném pokusu založit porcelánku v Bečově rozpadlo. O tom, jak vypadal porcelán, který se panu Habertitzlovi podařilo vyrobit, se můžeme jen dohadovat, protože se z produkce jeho dílny nezachovalo vůbec nic. Soudí se ale, že šlo o zboží velice nekvalitní a se skutečným porcelánem nesrovnatelné. Za první českou porcelánku (lépe by bylo říkat za první porcelánku v Čechách) je tak považována v roce 1792 založená manufaktura v Horním Slavkově.
V Kladrubech jen na 30 procent
Kříž v polesí Dušníky, Vendisův první zářez
V pátek jsme s Vendisem vyrazili na okružní cestu kolem Kladrub, a bylo to prima. Výlet kamarádů, kteří si mají vždycky co říct, ale mají k tomu příležitost sotva dvakrát do roka, ostatně ani jiný než „prima“ být nemohl. Úspěšný byl ale bohužel jen na 30 procent, ze tří křížů, které jsme chtěli nalézt, jsme nalezli jen jeden. V údolí Senetického potoka jsme jako hledači fatálně zklamali, hlavně proto, že jsem až příliš věřil mapám. Měli jsme k dispozici tři a na všech byly ty kameny zakresleny na pravém břehu potoka, takže jsme tvrdohlavě prolézali všechny houštiny a bažiny na téhle straně a levý břeh nechali bez povšimnutí, že mají být právě na levé straně, jsem se bohužel dočetl až druhý den po návratu na webových stránkách města Kladruby. No co, aspoň máme důvod se do Kladrub ještě vypravit… Úspěšní jsme byli až při hledání kamenného kříže, který stojí asi kilometr jižně od Kladrub v polesí Dušníky. Šli jsme k němu skoro najisto podle mapové aplikace v mobilu, kterou jsme porovnávali s popisem z webu suehnekreuz.de. Byl to Václavův první nález a mám pocit, že tím okamžikem přibyl do rodiny „křižáků“ další nadšenec.
Kamenný ukazatel směru v Abertamech
Kamenný ukazatel směru v Abertamech
Třetí zářez do pažby jsem udělal v neděli v Abertamech, kam jsem doprovázel tu již výše zmíněnou hezčí půlku rodiny, která se jela na Plešivec vyřádit na lyžích. Zatímco se Maruška s Martinem bavili sjezdováním na svahu, zaplněném takovou spoustou nejrůznějších mechanismů, že jsem si připadal jako někde v továrně, zašel jsem si vyfotit starý kamenný ukazatel směru. Pěkně zachovaný čtyřboký žulový hranol, typově shodný s tím ze silnice mezi Krásnem a Litrbachy, možná o pár čísel vyšší, stojí u silnice z Abertam na Boží Dar pár desítek metrů před odbočkou na Plešivec. Není prý na tomto úseku jedinou dochovanou památkou dopravního značení, což je jasná pobídka, abych si těch asi pět kilometrů někdy prošel…
Loading...
Napsat komentář