Adventní neděle v Annabergu

Podobně jako v minulých letech, vydali jsme se i letos nasát trochu té adventní atmosféry k našim německým sousedům, hlavním cílem byla metropole saského Krušnohoří Annaberg. Lákadel bylo více, v první řadě návštěva chrámu sv. Anny, kde po celou dobu adventu probíhaly varhanní koncerty spojené s komentovanou prohlídkou kostela, a protože byla čtvrtá neděle adventu, těšili jsme se i na tradiční hornickou adventní slavnost s průvodem tisícovky krojovaných havířů. Abychom se cestou nenudili, naplánoval jsem to jako okružní jízdu s hledáním kamenných památek, které nám při předcházejících cestách do téhle oblasti jaksi unikly.

Cesta z Lokte přes Karlovy Vary a Ostrov byla až na Abertamské rozcestí nad Jáchymovem  sněhuprostá a venkovní teplota klesla pod nulu teprve před Božím Darem, kde se taky ukázal první sníh. Bylo ho ale pramálo, na rašeliništích a loukách okolo silnice nad bělobou jasně převládala šeď. Větší zima panovala na návětrné saské straně, od hraničního přechodu dolů do Oberwiesenthalu jsme se brodili asi deseticentimetrovou vrstvou sněhové břečky, dál už ale byla silnice až do Bärensteinu zase docela čistá a žádný sníh nám nekazil náladu ani na místních silnicích z Bärensteinu přes Jöhstadt a Schmalzgrube do Steinbachu.

Překvapení na kolejích

Parní vlak na příjezdu do Schmalzgrube

Zatímco Maruška se s pečlivostí jí vlastní věnovala řízení, já jsem se snažil ji zabavit vyprávěním, jak jsme se v těchto končinách před mnoha lety toulali na kolech s Vendisem a jak jsem se tady ještě nějaký čas před tím v létě roku 2000 nachomýtl k slavnostnímu zprovoznění znovupostavené „Přísečnické“ úzkokolejky. Ta vzpomínka byla nejspíš tak živá, že za Jöhstadtem přivolala skutečný parní vláček, který si to vedle nás po kolejích supěl ke Schmalzgrube, kde jsme si ho mohli prohlédnout a pozdravit i Santa Clause, který tu k radosti zpovykané německé drobotiny nastupoval. Kdo by chtěl o téhle trati vědět víc, může si přečíst reportáž, kterou jsem tehdy o našich cyklovandrech za saskými úzkokolejkami napsal pro časopis Cykloturistika.

Kamenné památky saského Krušnohoří

Smírčí kříž ve Steinbachu

Ve Steinbachu, kde Pressnitztalbahn končí, nás už žádný vláček nerozptyloval, a tak jsme se mohli v klidu věnovat hledání smírčího kříže, který jsme skutečně bez problémů (jako ostatně v Německu vždycky) našli tam, kde měl podle popisu být. Kříž, který je určitě mnohem starší než udává letopočet 1813 vyrytý na čele, stojí při cestě zvané Schulweg, souběžné s hlavní silnicí na Reitzenhein, opřený o nízkou kamennou zídku. Před rokem 1900 stával o nějakých 10 metrů dále, místní pověst hovoří o „francouzském“ hrobě z časů napoleonských válek.

Na další zajímavou kamennou památku jsme narazili na cestě ze Steinbachu do Mildenau při silnici S218 na začátku rovinky k osadě Arnsfeld. Asi dva metry vysoký osmihranný kamenný sloup pocházející snad až z 15. století má uraženou horní část, takže se můžeme jen dohadovat, jestli byl nahoře zakončený křížkem nebo nějakou kapličkou. Místní pověst v tom má jasno, podle ní tady straší bezhlavý jezdec.

Blitzstein připomíná tragickou smrt otce a syna Waglerových

Trošku víc času jsme potřebovali na nalezení třetího ze tří kamenů, naplánovaných pro tento den. Kámen zvaný Blitzstein připomíná tragickou smrt sedláka Waglera, který tu přišel o život i se svým nejmladším synem, když do nich při bouřce uhodil hrom. Stojí na jižním konci vsi pár stovek metrů od hlavní silnice při místní komunikaci, která se jmenuje Dorfstrasse. Problém spočívá v tom, že tahle vesnice je ve směru od severu k jihu roztažená na dobrých pět kilometrů a že úplně všechny vedlejší cesty se tady jmenují stejně, tedy Dorfstrasse. Ta správná odbočuje doleva v místě, kde doprava odbočuje místní silnice na Königswalde.

Nikdy v životě jsem neměl příležitost, nahlédnout do českých matrik z prvního desetiletí 19. století, ale pochybuji, že by zacházely do takových detailů, jako církevní knihy v Mildenau. V nich je zapsán nejenom přesný čas tragédie otce a syna Waglerových, které blesk zasáhl 11. července 1809 ve čtyři hodiny odpoledne, ale i věk obou nebožtíků v okamžiku jejich smrti, a to s neuvěřitelnou přesností: Sedlák Johann Michael Wagler právě dožil 50 let, 8 měsíců, 1 týden, 6 dnů a 8 hodin a nejmladší z jeho tří synů Christian Traugott Wagler byl v tom okamžiku stár 20 let, 1 měsíc a 2 dny.

Návštěva chrámu sv. Anny

Anenský chrám zvenku připomíná spíš pevnost, než kostel...

Hlavním cílem našeho výletu byla návštěva chrámu sv. Anny, považovaného dnes za nejkrásnější pozdně gotický kostel ve střední Evropě. Postavený byl v letech 1499 až 1525 a během toho čtvrt století se na jeho stavbě vystřídali čtyři věhlasní architekti. Na práci Konrada Pflügera navázali Petr Ulrich z Pirny a Lorenz Löffler a stavbu dokončil nejvýznamnější německý stavitel té doby Jakob Heilmann ze Schweinfurtu, známý i svým působením v Čechách, kde kromě jiných spolupracoval i s autorem Vladislavského sálu na Pražském hradě, geniálním Benediktem Riedem (Rejtem). Podle Heilmannových plánů byl postavený i proslulý kostel Nanebevzetí Panny Marie v Mostě.

...uvnitř však ukrývá nejkrásnější klenbu, jakou jsem kdy na vlastní oči viděl

Kostel sv. Anny v Annabergu mě fascinuje od první chvíle, kdy jsem ho, ještě v dobách mých prvních výjezdů do NDR, viděl poprvé. Zvenku těžkopádně a dost pochmurně působící masa kamene bez jakýchkoli architektonických ozdob, uvnitř působivý, překvapivě světlý prostor, nad kterým se, vynesená do neskutečné výše na štíhlých sloupech, vznáší důmyslně spletená pavučina kleneb. Přestože jako katolický sloužil kostel jen 14 let do roku 1539, kdy v Sasku zvítězila reformace, nepřišel jako jeden z mála o mimořádně cennou vnitřní výzdobu. Hned několik středověkých oltářů, krásnou kazatelnu, křtitelnici a další skvosty jsme si vychutnávali za ohromujícího zvuku varhan, neboť byl čtvrtá neděle adventu a v kostele dávali každou celou hodinu krátký koncert. Ty tři eura vstupného rozhodně nebyly vyhozené peníze.

Jak jsme neviděli průvod „nosičů krojů“

Bez mnohametrové fronty byl akorát Glühwein

Zklamáním naopak skončila naše návštěva vánočního jarmarku na náměstí. Stánků tam bylo sice hodně a zboží zajímavé, ale lidí tolik, že prakticky nešlo udělat krok. Trochu to připomínalo návaly v pražských tramvajích za mého studentského mládí, kdy se do kostitřasů, z nichž mnohé byly v květnu roku 1945 využité jako základní kameny pro stavbu barikád, namísto nějakých šedesáti pasažérů dokázalo nacpat i víc jak sto lidí, stěsnaných tak, že se nedalo dýchat. Tady to bylo podobné, lidí tolik, že se vzájemně dotýkali a nějakému smysluplnému pohybu mezi stánky bránily nekonečné fronty. Nejdelší, skoro přes celé tržiště, byla fronta na Bratwurst, ale stálo se i u všech dalších stánků s jídlem, neb bylo půl jedné po poledni a Sasové tou dobou asi mají povinný hlad.

Klídek a teplo v cukrárně pana Reutera

Stálo se ale tou dobou už i na chodnících po trase krojovaného průvodu, i tam už bylo lidí jako much, a představa, že bychom tam měli na mrazu čekat ještě celou hodinu, jen proto, abychom dobře viděli, nás dokonale zbavila veškeré touhy spatřit tu parádu. Zvolili jsme raději saskou klasiku „Kaffee und Kuchen“ a v cukrárně pana Reutera jsme si dali kávičku a k ní Maruška „Quarkkuchen“ a já „Streuselkuchen“. Náš adventní výlet jsme tak zakončili v teple a ani nám nebylo moc líto, že jsme místo zástupu tisícovky krojovaných havířů viděli jen pár osamělých „nosičů krojů“ (no ano, němčina má pro tyhle lidi jednoslovný výraz Trachtenträger), kteří kolem nás pílili kamsi na seřadiště průvodu.

Cestou k autu jsme ještě v parku nad kostelem „Heilig Kreuz“ narazili na pěkný poštovní milník z roku 1727 a byli rádi, že naším Swiftem budeme doma dříve než za 11 hodin, které potřebovaly ke zvládnutí trasy z Annabergu do Karlových Varů saské poštovní dostavníky.

Fotky z výletu